Díky Karlu Bartákovi, pravidelnému účastníkovi podobných kajakářských radovánek v dálné cizině, máte možnost zhlédnout vydařené video a namlsat se na další expedice s kajakářskou účastí.

Kajakářské expedice KAJAK teamu  jsou pořádány s podporou raftů, nebo i bez.  Ve spolupráci s Denali – expedition teamem, nebo samostatně. Vše dle charakteru vodáckého terénu a odolnosti účastníků.

Z reakcí účastníků:

„Ahoj, za mě prst nahoooru, byl jsem spokojenej jak s organizací, tak s vedením. Různá drobná zpoždění patří k věci, vše se nedá časovat tip-ťop, takže pohoda. Gully a Anděl jsou prima klucííí. Snažili se nám předat co se dalo. Doprava komfort, jen té vody mohlo být víc, leč s tím nikdo nic nenadělá, takže rád s vámi pojedu znovu

Vodě zdar, Šutrák.“

„Čo sa podarilo? Pochválim sa hneď! Konečne som to zlomila a dvihla svojho prvého bojového eskymáka… Akurát tie lentilky som si musela kúpiť sama )

Jana“

Za všechno další povídání nejlépe „pohovoří“ fotky z akce.

Na přelomu dubna a května 2011 se parta členů klubu Dronte zúčastnila kajakářské akcičky, jejíž cílovou destinací byly řeky severozápadní části Řecka.

Jak už to tak bývá, sraz na parkovišti před Billou ve Strašnicích nakonec stihli všichni – byť někdo i s tříhodinovou sekerou . Ti, co dorazili dřív nebo včas, stihli jedno i více pivek v zahradní restauraci, ti co meškali, měli smolíka a jali se řídit LTčko do Berouna, kde na nás čekali netrpělivci z tranďáku, kteří se mezitím také lehce posilnili skvělým berounským medvědem. Ještě dokoupit zásoby na cestu a před Plzní již všichni kromě řidičů podřimovali.

1. Cíl pátečního dne byl jasný:

stihnout trajekt z italské Ancony do Igoumenitsy. I přes jeden defekt, který se řešil hned po startu, a časté čurpauzy spojené s kafíčkováním a prolejváním se medvědem, jsme do Ancony přijeli relativně brzo, stihlo se i žraso v přístavní občerstvovně. Nalodění na trajekt bylo lehce komplikované díky tomu, že pasažéři tranďáku museli opustit nejen vůz, ale i svého řidiče Guliho a nechat ho jet dalším trajektem o hodinu později. Patálie působil především bOSÁK, který se tvrdohlavě dožadoval spolujízdy s Gulim jako černý pasažér. Byl však obklíčen, zpacifikován, svázán do kozelce a dovlečen na palubu, kde následujících 16 hodin musel chtě nechtě pobývat s celou partou.

2. Jízda na trajektu uběhla vcelku v poho,

jen kdyby jeden ze zaměstnanců neplnil své úkoly přehnaně svědomitě a nevyhazoval nás z každého koutu lodi, kde jsme se chystali rozjet večírek. Díky lehkému zpoždění jsme dorazili do Igoumenitsy tak, že Guláš nám byl na palubě druhého trajektu v patách a my se kolem 10té hodiny sešli kompletní, naskákali do auťáků a uháněli vstříc řeckým tokům.

3. První den byl ve znamení rozpádlování.

Rob si chtěl na nás vyzkoušet novou říčku Krion, ale ta neměla vodu a tak jsme po krátkém přejezdu skočili do hydra na břehu potoka Langavzas, kde jsme za zkušeného průvodcování Guláše potkali rodinku hulákajících platanů. Na konci jsme dokonce zvládali jezdit v určených skupinkách, ale nebyla to žádná sranda . Večer jsme zakempili na začátku bájné řeky Styx (Acheron), jejíž břehy hlídal přátelský oslík. Večírek, táboráček, pohodička, úsměvy a nějaké vínko, k tomu masíčko a honem spát.

4. Ráno jsme vylezli z lehce navlhlých spacáků,

uvařili čaj, podělili se o jogurt s příchutí sýra, (nebo sýr ve tvaru jogurtu? To je jedno, některým to chutnalo dobře…), naskákali do kajaků, zamávali Romanovi a Gulimu, kteří vezli auta do cíle a zlehka se spustili po proudu krásné říčky Styx. Nic těžkého, za vyššího stavu vody by to byla možná i vydatná říčka, takhle to byla pohoda, sem tam s nějakým esíčkem, lehkým průskokem, v úžasně krásně přírodě. Kávička, nějaký dlabenec, lehce usušit hydro a hurá do bájného Vangelisova!

5. Obtížnost zlehka stoupá.

Dělíme se na dvě bandy, borci vyrážejí tranďákem na Klitoriditikos, kde to hodně slušně sype dolů, semtam váleček, úzké průskoky mezi šutry, poctivý čtyřkový masomlýn. Zbytek čeká na Romana, až dorazí, skáče do kajaků přímo od tábořiště a šutrovačkou se spouští na soutok s Kalaretikosem. Zde chvíli čekáme na naše vyborcované kámoše až se přiřítí z Klitoridikosu, plácáme nesmysly a máváme Orlíkovi s Románem, kteří nás pozorují s přilehlého kopce. Pak již všichni společně jedeme k soutoku s Arachtosem – sem tam se objeví nějaká peřej, občas nějaký plaváček, ale je to moc příjemný úsek. Vcelku to teče a nám se to tak líbí, ukrutně hluboké a tajemné soutěsky – prostě paráda! V cíli nás čeká od kluků připravený vynikající řecký salát, všichni se oblizujem, až se nám dělají boule za ušima. Vracíme se do Vangelisova království a navštěvujeme jeho proslulou hospůdku. Po luxusní večeři s několika druhy grilovaných mas se začíná rozjíždět docela slušný večírek, Retsina Malamatina teče proudem a chlapeček nestačí otáčet klíčkem v bříšku dostatečně rychle, závěrem tančí celá hospoda včetně místních dědoušků a zapřísáhlých netanečníků. Jo, u Vangelise je vážně dobře, jednou zkusíš a už nechceš jinak…

6. Vzhledem k úspěchu předchozího dne se jede celá sestavička

(Klitoriditikos, Kalaretikos a Arachtos) znovu. Ti, co se předchozího dne nezúčastnili, to jedou se zvědavostí natěšení vyprávěním ze včerejška. Někteří jednou pouze vrchní těžší nářez Klitoridikosu a my ostatní dnešní etapu vynecháváme a jsme rádi, že dokážeme bez výraznějších komplikací sedět v autě. Vyrovnáváme účet u Vangelise, popíjíme frapéčko, nevnímáme čas a po protancované noci nemůžeme zastavit vlastní kroky, natož myšlenky. Balíme tábor a vyrážíme za pádlerama do cíle, kde si dáváme repete salátových orgií. Válíme se na sluníčku, sušíme hydro. Přejíždíme o pořádný kus dál, abychom se přiblížili k řekám Aspropotamos a Meleopotámos, kterou si dáme další den.

7. Jak některým retsina zpočátku nechutnala

(ten ocas pryskyřice je opravdu výrazný) dostáváme se do fáze, kdy prostě den bez retsínky nejde zvládnout. Těžký horní pětkový úsek Aspropotamu jedou jen ostřílení borci, spodní úsek až k soutoku s Meleopotámem a pak Meleopotámos si pak dávají společně téměř všichni. Někteří si však krásy Řecka, včetně jejich lahodných nápojů, umějí znovu vychutnat zpoza automobilového okénka – je nás takových ale málo . Ti, co jeli, byli nadšeni! Voda sypala dolů, postupně nabrala na množství vody a na síle a souvislá vydatná 3 až 3+ s jedním místem ww4 ve vjezdu do soutěsky nám vystříkala adrenalín z uší na několik dní dopředu. Jen kdyby si Honza nenarazil žebra už na prvním kilometru a nemusel pak čekat 6 hodin v dešti, až ho kamarádi přijedou zahřát. Auauauauaua. Večer kvůli pokračujícímu dešti squatujeme příjemnou hospůdku kdesi v horách, hřejeme se u hořícího krbu s tlustými borovicovými poleny a cpeme si břicha místními dobrotami, které pro nás v řečtině objednává fajnšmekr Orlík. Někteří jdou spát včas, někteří se prostě dospí jindy, až bude čas…

8. Dnešní den je ve znamení hledání sluníčka a řeky,

která by se dala jet. Míříme na Aoos, kam se Robert fakt těší (že si taky zajezdí něco pro něj vhodného). Už pohledem z kopce je jasné, že tudy cesta nevede. Průtrže lijáku zvedly tok nebezpečně vysoko a za normálního stavu souvislé čtyřkové peřeje by měly o plnotučný stupeň více, takže radši prcháme k říčce Gormos, kterou ještě nikdo z nás nejel, podle kilometráže má jít o krásnou Wasserfall Strecke, takže se těším, že si konečně skočím svůj první opravdový vodopád! Všechno jde skvěle, kapky ustaly, vylézá sluníčko, Řecko se na nás směje. My se taky smějeme – ale jen do chvíle, než zjistíme, že z říčky je jen malý čůrek v louce mezi pasoucími se kravami. Nevadí, už se nikam nepoženem, tady je fakt krásně. KPČ v údolí Gormosu, míchání salátu, narážení bečky, příprava na grilování pstruhů, které jsme koupili cestou v místních sádkách u horských serpentýn a užívání si opravdu pěkného teplého večera. Ohýnek, kytara…

9. Poslední pádlovací den v této krajině.

Zpíváme si „óóó Karolaináááá“ od „hladového kopce“ a těšíme se na řeku Voidomatos v ultra hlubokém kaňonu Vikos. Už jen dostat se k ní nám sežere většinu fyzických sil (asi jen málokde na světě se dá sejít 600 !!! výškových metrů na 2 km sestupu dolů?), ale nakonec to zvládli všichni. Moc hezká řeka, rychlé průjezdy mezi kameny, pořádně nevidíš, kudy vlastně jet a doufáš, že nezahučíš někam do sifonu. Kluků, co mi ukazujou cestu, si moc nevšímám, protože mám dost práce sama se sebou… Po těžším začátku pokračuje 7 km hezká WW2, člověk zkouší pádlovat podle toho, co mu staří kajakářští mazáci radili, ale jde to stuha, tak už se pak jen kochám posledními metříky v zemi platanů. Přejezd co nejblíž k přístavu, zakempování na hezké louce, grilovačka, dopíjení bečky, lehká nostalgie na závěr. Noc je krásná, tak proč chodit spát, když stejně v 5 vstáváme? Ale proti našemu odhodlání vytuhnou během noci ve svých spacácích nakonec stejně všichni.

10. V přístavu se loučíme s Gulim,

který si tu dává s kámošema desetidenní repete a my všichni ostatní se naloďujeme na trajekt do Benátek. 24hodinovou plavbu si krátíme spánkem, nekonečným plácáním, ranním večírkem a závěrečným strečinkem, kde se ukáže, že největší guma je DB

11. Cesta dom jde hladce,

výprava už tolik nehaleká, někdo spí, někdo dumá. Vřelým loučením před Billou končíme tento náš zájezd do země výborných oliv, feta sýru a nezapomenutelné retsiny.

Kamarádi, už se těším na příště, jak si spolu zase zapádlujem.

Sepsala Iva alias Pomelo

Akci jsme zahájili silvestrem v Ekvádoru. Rachejtle mají stejný, ale tím podobnost končí. Jednak jsou všichni v tričkách venku, u každých druhých dveří hraje muzika k tanci, Lidí korzují po ulici, zdraví se a tancují. Nikomu nevadí popíjet pivko kde ho napadne, ale bylo vidět jen velmi málo opilých lidí, nebyly střepy a nablito, jak to máme ve zvyku u nás.

Druhý den tady nikdo nic nechce dělat, ale nám to nevadilo a vyrazili jsme si pro kajaky do nedaleké Borjy. Tam jsme prošli ves křížem krážem, hledali a hledali a nakonec jsme se našli, ovšem pan ředitel s paní ředitelkou nebyli přítomni ježto se odjeli veselit k moři.

No, co se dá dělat, smutní jsme byli jen chvilku, protože už maňána, v této zemi maňány bylo vše v cajku, kajaků plná cimra, každý si vzal co mu rozum poradil a hned jsme je jeli vyzkoušet na vodu.

1. den:

Naše první řeka se honosila jménem Cosanga. Teplá voda a malý vodní stav, hezká trojka na rozjetí s jednou kamenitou peřejí, kde si bohužel jedna ze dvou nejkrásnějších dívek naší výpravy jménem Kateřina (o první pozici se dělila s Ivou, zde Evou) narazila rameno o vodní kámen, čímž se opakovala smutná situace z Nepálu.

Pan doktor jí zakázal další kajakování. (ještě je třeba říct, že o pár dní později se v džungli honila s želvama a spadla na něj zas a měla od doktora zakázán už veškerý pohyb v této zemi a tak jeli s Honzou plavat na Galapágy). Ale pojďme zpět na vodu. Katka s Honzou a Ivou skončili po půlce a zbytek pokračoval nádhernou technickou čtyřkou se spoustou průskoků do čistých tůní plných pstruhů a modrých bublinek ještě asi dvě hoďky a dojel po Quijosu do Borjy, kde jsme potvrdili svou volbu kajaků chlazeným Plzeňským (jeden by neřekl kolik je na světě Plzní) a přesunuli se do Teny, ráje kajakářů a kavárenských povalečů.

2. den:

Program nám kapku otočil kámoš Tarquino (místní hodně dobrej rafťák a kajakář) a jeli jsme na řeku jménem Piatua. Jezdí se teprve 4 roky, co k ní udělali cestu a je třeba říct že je opravdu nádherná. Po cestě s kajakem na rameni k vodě jsem poprvé a ne naposledy přemýšlel zda jsou sandály dobré boty když jsem je několikrát hledal v bahně, ale zas tak dlouho to netrvalo.

Žulové koryto jako na Šumavě, střední průtok a řeka maže s kopce jako divá. Párkrát nás to vytáhlo na prohlídku ze břehu, abychom si zase tolik nemysleli a jinak svěží čtyřka až nám bylo líto, že byl po pár hodinách konec. Po cestě zpět koštujem další Ekvádorské pivko a těšíme se na další den.

3. den:

Moje oblíbená řeka Horní Misahuali. Chlapci a holka sice chvíli koukali jak je v ní málo vody, ale ta úplně čirá a krásná říčka se uzounkými průskoky žene dolů, žádný skok není moc vysoký, ale je jich tolik, že jsme ani nezpozorovali jak ten čas letí. Misahuali sice není těžká a je úplně teplá, ale eskymáků jsme po cestě pár potkali i tady na rovníku a též kryska byla k spatření v našem dream teamu. Guli si narazil Costillas a stal se z něj zachmuřený vodák. Říčka postupně přidávala na objemu a spádu až skončila u bufetu na pivku u místních indiánů, kde jsme se zdokonalili v Kečuánštině a pak jeli zdolat vodácký bar v Teně.

4. den:

Nepovolujem v nastoleném tempu a hned brzo ráno valíme za místními kráskami. A hned na tři. Začínáme na spodní Chondači a říkáme si jak asi bude vypadat tato říčka nahoře, kde má o stupínek přitvrdit. I na dolní části nám občas natáhne krky a co víc, i vyžene z kajaků, když za horizontem je vidět jen hladina o pěkných pár metrů níž. Dáváme si ji ale v pohodě, jen občasný eskymák je k vidění, ačkoliv jsme na rovníku. Za námi se blýská na časy, občas vzdušný vír přinese listí, ptáky či tropické motýly ale to českého vodáka nemůže vyvést z míry. Kempujeme na soutoku s řeou Hollín, spolu s místními rybáři, kteří jsou z nás možná víc vyjevení než my z nich. Natáhnem plachtu a kecáme u vody.

Najednou koukám že mám nohy ve vodě a plovačka co suším na kameni chce zrovna odplavat do teplých krajin. Během 20 minut se zvedne voda asi o metr a to ještě vše přitéká z říčky co jsme zrovna jeli. Uf uf ještě že jsme už v kempu. Nasazujeme plovačky a čekáme zda bude noční odjezd. Voda se ale do rána vrátí na původní úroveň.

5. den:

Ráno dáme spacáky do lodí, hydro na sebe a sebe do kajaků. Dáváme si spodní Hollín, hezkou trojčičku, která nás přivede do spodní Misahuali, která se horní svižné krásce vůbec nepodobá. Hnědá voda, skalnaté koryto, průtok okolo 300 kubíků a peřeje typické pro řeky v kaňonu. Voda pulsuje a vaří ve velkých květácích a vírech, sem tam povozí a občas nažene strach velkými kopci hnědé masy nebo zpěněnými válci. Honza se mě ptá jestli to bude „pořád takový“ a slyší co nechce slyšet. Ivka se nestačí divit na jaký sport se to dala a tak dál. Jednu peřej máme přenést a po chvilce hledání i najdeme cestu vysoko nad řekou na sklaních terasách.

Celou dobu si říkám že bylo asi lepší ji risknout a jet ji. Při sestupu mě rafne volskej brabenec a kapku se se mnou točí kaňon (ale možná je to z horka). Dáváme si spodní stupeň a mažeme směrem k soutoku s řekou Napo. Mis na nás ještě párkrát zahrozí a šup, vyplivne nás na soutoku do Napa. Tam se chvíli taháme s opicema o kajaky a pak už jen taháme z lednice cervezu a kajaky na bus.

6. den:

Odpočinkový den na řece Horní Napo, nebo spodní Jatunyacu chcete-li. Lehká říčka plná šutrů a zlata, soudě podle množství zlatokopů na březích, občas se zvlní a celkem svižně pádí už aby se z ní stala Napo.

7. den:

Odpočatí vyrážíme brzy ráno na Horní Chondači. Tady jsem před několika lety zatměl a utíkal z kaňonu tak jsem zvědav jak bude vypadat. Po příjezdu hezky teple prší a stezka k řece se mění v báječnou bahnitou skluzavku. Několikrát se vyválíme, Guli si dokonce zvládne rozsednout pádlo, takže i on má konečně vícedílné, bohužel pro další pádlování nepoužitelné veslo.

Zabahnění koukáme na řeku, která se hned na úvod cpe pod šutr, jako by jinde neměla místa dost. Píšou ji za 4-5 a asi nekecají. Spadla s námi podle měření o víc jak 600 metrů za 6 hodin (Cyril tu má jakousi skvělou mašinku co řekne i co nechcete vědět) ale byla to moc hezká řeka plná překvapení, skoků, letů a pádů a dalších atrakcí.

Též krysy byly ke spatření, jedna se povedla mě, když jsem si zašprajcoval pádlo mezi šutry, nezbylo než si vzpomenout na lekce tahání kajaku z vody co nejrychleji před dalším sešupem. Přidáváme i další atrakce, ještě že diváky jsou jenom papoušci, těm není rozumět. Nicméne tentokrát včas a v pohodě dorážíme k mostu, kde k smrti vyděsíme jednoho taxikáře, když se mu z vody vynoří jiná parta než jakou tam nahoře nechal a dožaduje se odvozu. To byla první zpráva o tom že na řece s námi jezdí někdo jiný. Proti Evropě další znatelný rozdíl.

8. den:

Protože se nám v Teně tak líbí, ještě si přídáme jeden den k programu a jedeme zase na Piatuu. Tentokrát se k nám přidává jeden kajakář z Německa jménem Armin Kogler.

Voda napršela na vysoký stav a je to úplně jiný kafe. Po půlce odstupuje Ivka a Guli. Kapku se mi ulevilo, nedovedu si představit v tomto hučáku chytat kajak či plavce. Než to stačím domyslet šup a Armin Kogler už rozhrnuje vodu (nedal to zadarmo, stihl hlavou dolů dát ještě pár rodeových prvků v několika válcích). Přežije on i kajak, tak si to za pár kiláků dá ještě jednou. Opět se mi povede sledovat celou jeho figuru a je to velmi zábavné. Těsně před koncem padnem na pár kluků s pivkem a pár zdivočelých místních krasavic. Štěstí že vězíme v kajacích pevně, jdou po nás až do vody a oči jim planou rovníkovým chtíčem. Utíkáme zase zpátky do peřejí, kapku otřeseni a dojíždíme ke konci řeky, kde nám to pochopitelně nikdo nevěří.

9. den:

Velký přesun – končíme na říčkách kolem Teny a přesouváme se do údolí řeky Quijos. Po poledni už sedíme na horním toku řeky Quijos, prý v pohodě za čtyři. Jenže zase celkem sprchlo a voda má asi o metr a půl víc (měřeno proti menší střední vodě). Skoky, válce, skoky, válce, skoky, válce, prohlídnout a zase skoky a válce.

Občas si odpočinem rychlým jazyku. V půlce má přisednout Ivka, ale má dost rozumu a sedne ještě o pár kiláků níž. Tady zase nemá rozumu dosti a dá dvě celkem slušný plavby, chudák malá. Nemá toho ještě dost a jede dál. Hlavně proto že není kam utýct. Za 4 a půl hodky končíme v Borje, za půl hodiny se setmí, což je dost slušný čas. Jel to s námi celkem zajímavej týpek z Arizony, taky tady byl poprvé, takže si to užil jako my.

Zmoženi pádlováním (někteří plaváním) končíme na břehu Quijos a po večeři už nikdo ani půl hodky nevzdoruje. Dokonce zůstalo nenačnutý pivo, neuvěřitelné.

10. den:

Ráno nám voda kapku klesne a pokračujeme po Quijos trasou MS v raftingu 2005 a ještě kus níž. Voda je menší ale pořád slušná, sem tam nás zažene ze svých velkých válců. Vyhlášená peřej El Toro protáhne ty, kteří hledají dámskou cestu, moc hezkým válcem. Kdyby byla taková na rafty. Zkrátíme si dnešní příděl na tři hodky, řeka už není úzká s válci přes celou šířku ale široká a vodnatá, vlny se vztyčily znatelně výš a válce taky, ale je kam utýct.

Přejiždíme přes vodopády San Rafael do spodního kaňonu. Končíme na hraně kaňonu v usedlosti pana Kočky. Tady už začíná pravá divočina. Gaučové a Indiáni svorně prolévají hrdla cervezou, servírovanou přes mříže malého okénka, hrají kulečník a chvílema se perou. Coby hosté pana Kočky dostaneme večeři a šup na kutě.

11 – 12. den:

Brzo ráno se spouštíme do kaňonu. Nejdřív kajaky po kilometr dlouhé lanovce. Pak my po svých. Skloužeme dolů do džungle, což je zahrada pana Kočky a pak se už jen dvě hodky lopotíme s kajakama na hrbu přes močály a skaliska ke kaňonu. Tak jsem jednou zapadl až po pás a hned jsem si vzpomnel na film Adéla ještě nevečeřela. Džungle kolem má radost a ochutnává bílého masa. Okousaní a poštípaní se dostanem ke hraně soutěsky, kde se máme posledních skoro kolmých 100 metrů houštím a lávovým štěrkem. Jenom Cyril to dá v kotrmelcích, což je velký úspěch. Gaučové pana Kočky nám klestí cestu mačetami a krumpáči, už tady asi dlouho nikdo nešel. Dole pustí žilou naší expediční peněžence a můžeme jet.

Hned na první peřeji se přesvědčí Malej Karel, že tady už je víc vody než jsme doposud viděli, přes 800 kubíků ho pěkně vypere než doplave ke břehu. Následující peřeje kaňonu Quijos se nesou ve znamení projet hlavou vzhůru. Žádný parády, hledáme si cestu mezi velikými vodními útvary.

Neskutečnou rychlostí krájíme větší část 90 kiláků dolního toku.

Večer kempujeme na náplavu a živíme se keksy. Kolem je překrásný kus amazonské džungle. Coca je jedna z vydatných zdrojnic Amazonky. Druhý den se už zmenšující rychlostí, ale pořád velmi slušnou přesuneme džunglí Východního Ekvádoru do Cocy. Kolem kypí džungle, řvou na nás papoušci a tlemí se lenochodi.

Odtud jedeme neskutečnou vzdálenost zase zpátky na Horní Quijos. Kajaková expedice jak má být. Jen je škoda že tento kus řeky už brzo zmizí v trubce elektrárny.

13. den:

Pro některé z nás poslední den – říčka Oyacachi. Nádherná čistá říčka, zase velmi rychle s kopce mezi kameny a válci na sluníčku v krásném horském údolí až nám uši zaléhají.

Užíváme si pohodu, čtyřkové peřeje už po dvou týdnech na vodě spíš baví, je hezké být na vodě v Ekvádoru. Příroda kolem je zase úplně jiná, řeka jedna z nejhezčích co jsem kdy potkal. Zlatokopové jsou tu taky a zlato se jen leskne.

14. den:

Jelikož někteří z naší výpravy jsou k neutahání, jedem ještě jednou část Horní Quijos. Voda spadla o metr a půl, my už to známe, radost se svézt.

Užíváme si řeky a poprvé za dva týdny potkáme na soutoku s Cosangou jiné vodáky. Nádherná tečka na závěr pohodové kajakářské expedice.

Odpoledne už ochutnáváme lahůdky na místní slavnosti a koukáme na vesnickou coridu, spíš jak bejk prohání kluky a chlapy po aréně. Občas někoho štouchne a ten sklidí aplaus. Ten bejk taky. Když toho má bejk dost, pustí dalšího bejka. Corrida jak bejk.

Sluníčko a nepředstíraná radost spokojených vesničanů. Máme taky radost že tady mají všichni radost.

Co na závěr:

Asi jen že jsme si to s Malým Karlem a Velkým Carlosem (měřeno na výšku), Cyrilem a Eňonem, Kačkou a Evou/Ivou, Honzou a Gulim náramně užili.

I ten nejhorší den na vodě je lepší než ten nejlepší v kanclu a tentokrát byly samý nejlepší dny na vodě !

Zapsal: Bob
Toho času samozvaný maharadža Denali – KAJAK teamu

Eňonův pokec

Zde laskavému čtenáři předkládám poznámky z našeho výletu do Ekvádoru. Po čtrnácti dnech toulání se od velehor po ostrovy ztracené v modrém Pacifiku přichází den D, a naše společné pádlování může propuknout. Začínáme symbolicky na Nový rok.

1.1.2011

Z Quita se musíme dostat na sraz se zbytkem party, který už si užívá teplo na východních svazích Kordiller a bude nás čekat v městečku Baeza. Honzu s Katkou vyzvedávám na letišti. Taxíků je zrovna tohle odpoledne na letišti pomálu a tak to trošku trvá než ulovím nešťastníka, který bude testovat objem svého zavazadelníku a dalších prostor vozu pomocí hromady bagáže s vybavením na hory i na vodu pro tři lidi. Z taxíku se vylupujeme na autobusáku na druhém konci města a čeká nás cca tříhodinová cesta přes průsmyk Papallacta. Naháněči (v Ekvádoru naprosto nepostradatelná funkce asistenta řidiče) dávám jméno městečka i jméno hotelu kde nás má vysadit. Po třech hodinách, už za hluboké tmy nás naháněč burcuje z polospánku a vysypává i s hromadou zavazadel na křižovatce. Pár hotelů tu stojí tak se jdeme poptat, který z nich je ten pravý. Ani jeden, natvrdo se střetáváme s tím, že městečko je rozděleno na tři od sebe oddělené části. Čekají nás dva kilometry serpentinami do kopce s veškerou bagáží. Za půl hoďky ale už jsme na místě a vítá nás zbytek party (Robert, Guli, Karel, Iva, Karel a Cyril) a také majitel restaurace a přilehlého penzionu Rodrigo. K večeři pstruh a pak tři rundy místní kořalky. Zájezd se zkrátka od samého začátku ubírá tím správným směrem.

2.1.2011

Úkol dne zní: sehnat lodě a šoupnout je na nějakou tu vodu. Já s Cyrilem si půjčujeme Habitaty u Rodriga, Honza Blunta tamtéž a zbytek vyráží do cca 5 km vzdálené Borjy opatřit zbytek. Po cestě zpět nás naloží a vzhůru za první řekou výletu, která se jmenuje Cosanga.

Nasedáme u silničního mostu a cílem je dojet na soutok s Quijosem a odtam po Quijosu až k mostu v Borja. Na nástup je to z Baeza celkem kousek, alespoň tak se nám to zdá, jsme nedočkaví. Na nástupu zjišťujeme že voda je spíš malá, krásně čistá a teplá. Sluníčko svítí, prostě paráda den na pádlování v letní výbavě. Řeka je za tohoto stavu cca WWIII sem tam možná plus. Na rozpádlování prostě akorát. V jednom nepřehledném místě dojde i na nějaké ty eskymáky a jednu krysu. O kus níže si Katka bolestivě narazí rameno a tím je pro ni pádlování na tomhle zájezdu u konce. Zanecháváme ji v péči vesničanů a pokračujeme dál, okolo džungle, visuté mosty, květy a motýli. Nádhera.

Večerní přesun do Teny už taková paráda není, někdo jede taxíkem s loděmi, zbytek autobusem. V autobuse je narváno a tak to máme částečně na stojáka. Utrmácení se v Teně chystáme hned z autobusu vtrhnout do hospody, kde část pádlerů slavila silvestra, ale ouha, je zavřeno. Nakonec je zavřeno i na spoustě dalších míst, neděle večer není úplně happy-hour. Nakonec skončíme na pečeném kuřeti a pak vyběhneme do hostalu kousek stranou od centra na kopečku. Okupujeme nejvyšší patro včetně kuchyňky.

3.1.2011

Ráno pokládáme základy denního režimu, který nás v Teně bude provázet další dny. Nejprve nákup v obchůdku s potravinami hned proti hostalu, snídaně, domluvit dopravu, sbalit a hurá na vodu. Po návratu relax a večer společná véča a pak cukrárna a mlsání nebo bar.

Jako doprava slouží místní taxíky, pickupy Mazda BT a nebo Toyota Hilux jsou pro tenhle účel jako stvořené. Místní řidiči navíc vozí kajakáře už nějaký ten pátek a mají navazování v ruce. Zapomeňte na popruhy a ráčny. I gumicuk je podezřelý protože se nějak divně natahuje. Ekvádorský řidič prostě věří jen ekvádorskému provazu.

Robertův kamarád Tarquino nám slíbil i na místní poměry opravdu parádní a ne tak dlouho ježděný kousek jménem Piatua. Ráno poněkud chladí naše nadšení déšť, nicméně podle Tarquinových informací v údolí Piatuy příliš neprší a voda bude dobrá.

Na vysedacím místě Tarquino okometricky posuzuje stav a prohlašuje, že je naprosto luxusní. Po přejetí na nasedačku, převlečení a krátké procházce bahnem a přes visutý most mu musíme dát za pravdu.

Piatua je nádherná, ze všeho nejvíc mi připomíná schody na Čerťákách, akorát že dlouhé tak na čtyři hodiny jízdy a tak dvakrát širší.

Tarquino má řeku najetou do posledního detailu, takže si na více místech můžeme vybrat mezi dámskou cestou a hero-line. Prohlíželi jsme cca 3x. Na jednom místě bylo nutné trefit rozumnou stopu, v alternativním průjezdu čekal sifon. Dali jsme chvilku fotografovi a pak se tam nasypali. Ke svému překvapení jsem ovšem Cyrila nenalezl se zrcadlovkou přitisknutou k oku na kameni pod peřejí, ale vedle něj kterak se marně snaží na něj vylézt z vody – při vystupování došlo k malému pochybení a pak už to po hladkém kameni moc nešlo. Zde tedy bez obrazové dokumentace. Na spodní části řeka trochu zvolní a kajakář si může užívat kličkovanou mezi válci a vybírání si svojí vlastní stopy až na soutok. Tam je ještě třeba přetravezovat Anzu, do které se Piatua vlévá a vystupuje se na malé plážičce. Taxikáři už nás čekají dokonce i s čerstvým pečivem, které pak ještě splachujeme po cestě zakoupeným pivem.

4.1.2011

Cíl pro dnešní den je horní úsek Misahuallí. Voda je stejně jako předevčírem spíš malá, od Tarquina se dozvídáme, že se to poslední roky stává celkem často. Misahuallí je na horním úseku taková Korsika po jihoamericku. Malá, celkem z kopce, semtam nezbude než vylézt a prohlédnout. Rozdíl je v tom, že voda je teplá (to nás v okolí Teny bude provázet všude) a taky v tom, že při prohlížení je potřeba se prodírat tropickým rostlinstvem, které má skoro všude trny, ostny a vůbec se skrz něj chodí mizerně.

Za malé vody místy materiálovka, sem tam polité schodiště. Po dvou takových záludných schodištích jsem v plusu o dvě piva za ulovené pádlo a loď vykrysivších.

U výstupu pak dáváme místní pivko, tyhle kousky ještě navíc prémiově chlazené v mrazáku, takže se při otevření mění na pivní ledovou tříšť.

Navečer pak v Teně začínáme prozkoumávat bohatství místních hospod.

5.1.2011

Vyrážíme na dvoudenní trip. Multiday je pro mě něco speciálního. Všechno s sebou v lodi, budeme spát tam, kam si u řeky lehneme, jíst co jsme si přivezli a další den zas pojedeme dál aniž by po nás někde zůstalo víc než popel z ohníčku.

Na dva dny máme v plánu tři úseky, takže budeme mít celkem napilno. Začínáme na spodní Jondachi od mostu na Km18 silnice Tena – Baeza. Spodní Jondachi je super čistá, teplá, z kopce a kontinuální. Připomíná horní Misahuallí, ale má víc vody a je to poježdění úplně báječné. Kousek před soutokem s Hollín obtížnost klesne a po cca třech kilometrech jsme na soutoku. Na pláži hned pod ním se nakonec usazujeme na noc. Místní kluky si nakloníme balíčkem sušenek, postavíme plachtu a připravíme dříví na oheň. Pozdě odpoledne se ukazuje, že stavy se mohou na ekvádorských řekách měnit velmi rychle. Projevuje se bouřka, která nám celé odpoledne šlapala na paty a řeka nám stoupá před očima asi o čtyřicet centimetrů. Z Hollín, který se v okamžik našeho příjezdu tvářil jako ten mohutnější je najednou menší bráška, voda Misahuallí se zakalí a ukazuje, že když se jí chce tak i tady má sílu. Naštěstí přes noc voda opadá a ráno je stav zase normální.

6.1.2011

Po snídani balíme tábořiště a vyrážíme. Nejprve Hollín – střední úsek. Tady je to spíš krajinovka, ale kaňon úchvatný, všude visí liány, rostliny se perou o kousek místa na slunci i na nejstrmějších stěnách.

Zhruba v polovině dne Hollín vtéká do Misahuallí a my pádlujeme dál po jejím spodním úseku. Korsický charakter je už dávno zapomenut, tohle už je velká a dospělá řeka. Ze začátku se tváří jako že nic, a pokud se necháte ukolébat tak vás první peřeje celkem překvapí. Mezi peřejemi je řeka opět důstojná a vlastně jen teče. Skoro na konci pak čeká překvapení v podobě téměř nesjízdného kataraktu. Naštěstí je horizont, kde se řeka láme prudce dolů vidět. Přenášení po pravém břehu jasně naznačí jak to tu bude vypadat, když je potřeba projít s lodí skrz džungli pěšky. Po troše hledání na pravém břehu nakonec objevujeme cestu skrz džungli, která nás nejprve nechá nastoupat abychom pak po spoustě prodírání a klouzání spustili lodě na dvou spojených házečkách zpět k řece a slezli po skále za nimi. Celkem tak na hodinu a něco zábavy, pěkně v teple a stoprocentním vlhku. Faktor utrpení zaznamenaný při přenášení L’Imbut v kaňonu Verdonu byl s přehledem překonán.
Alternativní nástup přímo do peřeje těsně pod kataraktem je poměrně dobrodružný. Ze čtyř pokusných králíků dva eskymují a jeden (autor těchto řádek osobně) si zevnitř užívá zatím největší válec v životě. To že mě nakonec vykopal se suchou hlavou byla fest klika.

Po této dobrodružné mezihře se řeka už pomalu uklidní a nechává nás dojet na další soutok tentokrát s řekou Napo. Na soutoku je přístaviště lodních taxíků a taky tam volně žije tlupa opiček. Opičky sice nejsou plaché, ale o nějaké trpělivosti při pózování pro fotografa nelze mluvit. Doprava zpět do Teny je autobusem.

Večer si po poměrně skrovné stravě během výletu dopřáváme vydatnou večeři.

7.1.2011

Dnes vyrážíme na takovou spíš rekreaci o které místní raftoví guidi říkají, že tam nemusí dělat skoro nic jen se pořád usmívat do stále více populárních vodotěsných foťáků a kamer. Vyrážíme v omezené sestavě – Robert pracuje a Honza s Katkou si dávají pauzu a organizují náhradní program, protože Katčino rameno se nelepší. V šesti se tedy pohodlně vejdeme do jednoho taxíku, hlavně proto že je to blízko a ten kousek můžou dva z nás sedět na střeše.

Na Jatunyacu (horní část řeky Napo), což v jazyce Kečua znamená celkem jednoduše Velká řeka, nastupujeme u visutého mostu na konci silnice. Už od pohledu je jasné, že dnes se žádné velké drama konat nebude. Horní Napo je playrun. Doširoka rozlitý, kdo chce do vlny musí ji vidět dost včas aby k ní dojel. Voda je vzhledem k velikosti řeky překvapivě čistá. Cyril si tak dlouho hraje, až celkem nečekaně, připíše do krysníku další čárku. Okolo řeky spousta zlatokopů. Vystupujeme u dalšího silničního mostu. Chvilku se v dešti rozhodujeme, co dál. Nakonec vítězí varianta hospoda u hlavní silnice a pak si mávnout na autobus. Městečko je plné dětí ve školních uniformách, zřejmě právě skončilo vyučování. Sem tam nás některé zvědavě okukují, ale žádnou senzaci nebudíme. Tenhle úsek patří mezi stálice komerčního raftingu, a tak lidi s pádlem nejsou nic extra neobvyklého.

Po příjezdu do Teny se pak dělíme na ty kteří se složí na jeden dolar za taxík a ty druhé, kteří si loď do hostalu odnesou pěkně na zádech. Naštěstí to není daleko, jen trochu do kopce.

8.1.2011

Prší, to v nás probouzí obavy jestli nám někde v kaňonu nenastoupá voda. Máme totiž spadeno na jeden ze zlatých hřebů ekvádorského pádlování – horní Jondachi. Honza s Katkou se s námi loučí a mizí směr Galapágy. Iva si dává pauzu a my ostatní testujeme limity trpělivosti řidiče i případných dopravních policistů tím, že se do jednoho taxíku naskládáme v šesti lidech i s loděmi a vybavením.

Ještě během cesty se dohadujeme které ze dvou nástupních míst zvolíme. Robert to celé ještě okořeňuje vyprávěním o tom, jak to tu vypadalo za velké vody a kde nakonec z řeky utekli. Nakonec se rozhodujeme pro nasedání v minivesničce, která je podle své polohy na silnici Tena – Baeza známá jako Kilometro 28.

Převlékání za deště je celkem svižné a následuje cca půlhodinový výlet v plné polní k řece. Stezka je standardně blátivá, nejprve je potřeba jít kousek do kopce a pak teprve začíná pěkně klouzavý sestup k řece. Balancovat ve svahu po kotníky v blátě a s lodí na rameni není nic moc, nakonec někteří rezignujeme a lodě táhneme za sebou. Sem tam balancujeme na prknech poházených přibližně ve směru stezky abychom zbytečně nezapadali do bláta. Někde tady dochází k první materiálové ztrátě, když Guli uklouzne, upadne a v pádu zlomí pádlo. Cestu nám zpestřuje hemžení mravenců-střihačů, kteří jeden za druhým míří do svého hnízda a v kusadlech svírají malinkatou surfovou plachtu z kusu listu. Z kousků listu udělají siláž, na ní vypěstují houby a těmi se pak živí. Konečně je tu most, který znamená nástupní místo. Řeka je nádherná, průzračně čistá, tyrkysově modrá. Déšť to na chvilku zabalil a rovníkové sluníčko nás pěkně připaluje. Ještě sestavujeme skládačku pro Guliho a jdeme na to.

První peřej lze pohodlně prohlédnout z mostu. Nakonec se shodujeme, že je to ta, kterou najdete vyfocenou na přebalu kajakářského průvodce po Ekvádoru. No, a pak už je to pět a půl hodiny pořád s kopce, sem tam prohlížíme. Déšť se občas vrací a komplikuje focení, nevodotěsné fotoaparáty začínají stávkovat pro celkovou provlhlost. Když objíždíme místo, kde většina vody teče pod kámen, už v bezpečné stopě přehlížím další kámen a zvrhávám se tak šikovně že jsem na chvíli obličejem proti skále. Nečekám až mě to někam namačká a připisuji si první záznam do krysníku, samozřejmě, jak už to v takových chvílích bývá už v momentě, kdy mě to vypláchne do laguny. Odlov je tak trochu v režii akčního týmu Comedy boys Praha, ale jinak v pohodě. Dál pokračuje nekonečná série kličkovaček a průskoků.

O polední pauze už zase svítí sluníčko, vyhříváme se a vysušujeme foťáky. Po odmlžení objektivů můžeme pokračovat. Další vypečené místo je dvoumetrový skok, průjezd pod šikmým stromem a výběr ze dvou průjezdů. Levý je de facto nedostupný kvůli potřebě objet strom, pravý se zase tak divně balí. Skok je v pohodě, strom a spodní průjezd úřadují a celkem berou jednu krysu a asi tři eskymáky.

Dál pak pořád s kopce, až tak dva kilometry nad vysedáním se řeka trošku uklidní rozlije a srovná.

Vysedáme u mostu na kilometru 18, kde pak pokračuje jednodušší spodní úsek, který už jsme jeli. V poslední peřejce nad mostem nám dělají společnost malí kluci, kteří si ji dávají pořád dokola na nafouknutých duších z náklaďáku.

Nakonec bych ještě dodal, že udávané optimum na vodočtu zřejmě neplatí, i samotný průvodce se zmiňuje o tom, že si řeka sem tam přestěhuje štěrkové lavice, které usměrní tok a ryska na vodočtu pak odpovídá jinému průtoku. My měli nějakých 20cm, které bych považoval za menší střední vodu, ideální na seznámení, řeka vypadala na první peřeji jako na fotce z průvodce. Průvodcem doporučovaných 50-70cm by tedy byl zřejmě docela rachot.

Potom co vyneseme kajaky na most se nestačíme divit – už tu na nás čeká taxík. Taková náhodička. Vesele se k němu hrneme a už se chystáme nakládat, když řidič začne protestovat, že se nemůžeme vejít. Vzájemné nepochopení je téměř dokonalé. Teprve asi po deseti minutách, kdy my tvrdíme, že šest lodí a šest lidí se do taxíku vejde jako nic, a řidič neustále něco tvrdí o třech lidech kteří se nemohou vejít, se nám rozsvítí. Taxík tam samozřejmě čeká na nějakou další partu v počtu tří lidí, která prý vyrážela na vodu něco po nás. Chvíli si pohrává s myšlenkou, že se s námi stačí otočit do Teny a zpět pro původní zákazníky, ale nakonec dilema vyřeší přijíždějící autobus se zahrádkou na střeše. Naložení je otázkou minut a už jsme na cestě.

Večer pak Ivě barvitě vyprávíme zážitky a vyrážíme na tradiční společnou večeři, a pak ještě do baru na kus řeči s Tarquinem. V baru potkáváme dva kajakáře z Německa a z jedním z nich, s Arminem, se domlouváme na zítřejší společné pádlování. Tarquino má dnes extra dobrou náladu, a tak nás ještě vytáhne na místní diskotéku, kde se odvážnější vrhají do víru tance. Na cestu zpět stopujeme taxíka naskáčeme na něj a ve stoje na korbě za jízdy kyneme nočním chodcům.

9.1.2011

Aniž to tušíme, začínáme tímto dnem takzvanou big-water sérii. Máme na výběr jednu z řek v okolí, kterou si zopakujeme, než dáme sbohem Teně a posuneme se do údolí Quijos. Volba padá na Piatuu. Armin doráží s německou precizností v domluvených devět, za chvilku dorazí i dva taxíky a Piatua vol.2 může propuknout. Už potůčky po cestě, kalné a plné až po okraj dávají tušit, že tentokrát asi přitvrdíme. Naše domněnky se mění v jistotu ve chvíli kdy zjišťujeme, že plážička ze které jsme zasedali minule je pod vodou a máme tedy k dobru tak 30-40centimetrů vody.

První peřej jasně ukazuje že to opravdu bude Rock’n’Roll, obtížnost popolezla tak zhruba o půl stupně. Na prvním prohlížení usuzujeme, že linie z minula bude jetelná a je to OK. Na dalším místě si dávám lajnu, které jsme se předtím vyhýbali, ostatní naštěstí uhnou včas a já se ze závěrečného válce vysápnu se suchou hlavou. Robert vypadá absolutně nadšený, je na velké vodě jako doma. Kličkovaná v plné rychlosti mezi vypasenými válci pokračuje. Zhruba po polovině je možnost z řeky utéci, kterou využijí Iva kvůli únavě a Guli kvůli tomu že vylehávání mu nedělá dobře na naražená žebra, ke kterým přišel na horní Jondachi.

Dál pokračuje jízda v nezmenšeném tempu, valíme s kopce spolu s hromadou vody adrenalin z nás jen stříká. Sem tam přes veškerou snahu někdo skončí ve válci a má celkem hoňku se vyhrábnout ven. Kdo vyplave ten bude mít o zábavu postaráno. Slabší den má nakonec Armin, který si dost vydatné rozplavby dává rovnou dvě. Naštěstí při plavání nedostal žádné rány a materiál jsme odlovili všechen.

Na konci úseku nás nadšeně zdraví parta místních a ochotně se dělí o rozpitá piva. Následuje společné focení ve vodě a pak už jen kousek na soutok a k vysedačce.

Odpoledne vyzvedáváme v Teně už sbalené věci a osvědčenou kombinací taxík + bus se přesouváme do Baezy, kde už nás čeká Rodrigo a jeho Casa.

10.1.2011

Další multiday. Začínáme na horním úseky řeky Quijos familiérně zvaném Cheeshouse. Řeka má dost nakoupeno což na úseku, který má IV+ i za normálního stavu bude jistě zábava. Sestava se zužuje o Ivu, která se k nám přidá na navazující úsek a Guliho, který s k nám přidá další den a bude léčit žebra. Naopak nabíráme Davida z Ameriky.

Prohlídka první peřeje cca 200m pod nástupem nám dává za pravdu, tohle bude mazec. Po celém úseku je několik význačnějších peřejí, kde řeka padá ještě více než na zbytku a které je rozumné prohlédnout. Na to, že jsme na nejhořejším běžně ježděném úseku má řeka slušný tah, raději moc nemyslím na to jak nabere sílu níže. Sem tam se utečeme k chicken-line, protože to co se děje v hlavním proudu už je trochu moc. Za zhruba dvě hodiny totálně nabití adrenalinem dorážíme k hornímu mostu a nabíráme Ivu na úsek Bridge to bridge. Řeka ze svého zběsilého tempa nijak neslevuje, což Ivu stojí dvě nepříjemné rozplavby. O to nepříjemnější, že Quijos je oproti řekám v okolí Teny studený. Na konci úseku pod druhým mostem si dáváme odpočinek a sušenkovou sváču, abychom pak vletěli do dalšího, již jednoduššího Baeza to Borja. Od soutoku s Cosangou řeka zvolní na trojku, ale zato s opravdu velkou vodou. U vodočtu konstatujeme, že máme o šedesát centimetrů více, než když jsme sem připádlovali z Cosangy. Démonickou jízdu končíme celkem po šesti hodinách u známého mostu v Borja a po chvilce laborování si stavíme plachtu přímo v malém lomu u břehu. Večeře je na dvě směny asi čtvrt hodiny chůze do kopce od řeky přímo v Borja. Večer se zastaví na kus řeči Tarquino a tak si spolu můžeme dát pivo a podělit se o zážitky z minulých dní. Ještě stavím malého mužika z kamenů jako improvizovaný vodočet a za deště za zahrabáváme do spacáků.

11.1.2011

Budíme se do jemného mrholení. Objevuje se Guli a s Robertem vyrážejí do Borja ulovit snídani. Hurá, voda opadla cca o třicet čísel, takže na úseky El Chaco a Bombón vyrazíme za relativně rozumné vody. V kaňonu El Chaco se jelo v roce 2005 mistrovství světa v raftingu, takže to nemůže být žádný potůček. Naopak. Řeka už tady nabrala hromadu vody a je to celkem znát, sem tam se objevují věci, které je potřeba s respektem objet. Ještě před samotným kaňonem je peřej známá jako El Toro, po prohlídce se do ní nasypeme, úplně dole je dobré být vpravo a objet celkem velikou bouli a válec pod ní v levém středu. V kaňonu se řeka zúží a začne sypat z kopce. V nejužším místě je řeka nacpaná do průrvy široké maximálně patnáct metrů. Naštěstí tam řeka zrovna nemá spád a klidně teče, takže můžeme fotit.

Dál pokračujeme na úsek Bombón, peřeje se střídají s rychle tekoucí vodou, sem tam parádní wavetrain. Pod soutokem s Oyacachi míjíme největší vlnoválec co jsem kdy viděl takhle z blízka. Naštěstí v něm nikdo rodeo nezkoušel. Iva ho pak nedobrovolně zkusila v o něco menším bratříčkovi kousek dál ale neúspěšně. Řeka ale už tak nestudí, takže na plavání v pohodě.

O kousek dál je most, vodočet a Karlos, který dnes pauzíroval, s taxíkem.

Pošmourno, které nás provázelo poslední dva dny, to konečně vzdává a sluníčko se ujímá vlády. To je klika hned z několika důvodů a ten nejhlavnější je přesun na spodní Quijos až pod vodopád San Rafael. Přesun má dvě hlavní vlastnosti: zaprvé trvá tak okolo dvou hodin a zadruhé sedm lidí a sedm lodí v jednom taxíku je zatím rekordní výkon. Kabina ale není nafukovací a tak jeden dobrovolník sedí na kraji korby vedle kajaků. Na začátek se to jeví jako báječná příležitost točit a fotit, ale tak po hodině to jen v tričku přestává být ono. Nadšený kameraman je pomalu nahrazen polárníkem choulícím se ve vichřici. Právě zde pokládám základy pozdějšího nachlazení. Řidič si servítky moc nebral a s kopce dolů jsme svištěli tak devadesát, o některých svižnějších zatáčkách darmo mluvit. U kaskády San Rafael na řece Malo (nezaměňovat se stejnojmenným o dost větším a slavnějším bráchou na řece Quijos) si děláme krátké KPČ a na korbě mě střídá Karel. Večer dorážíme do vesničky San Miguel. Tady výprava začíná dostávat příchuť toho opravdového dobrodružství. Kaňon, na který se druhý den chystáme se válí v mlze hluboko pod námi uprostřed džungle, bydlení máme v polodostavěném orlím hnízdě s výhledem na kaňon. Po soumraku dostáváme večeři v jediné místní jídelně a pak si dáváme pivko hned ve vedlejších dveřích, zatímco místní chlapi popíjejí, pokuřují a hrají kulečník. I když o kus dál vede asfaltka, dojem konce světa je dokonalý.

12.1.2011

Budík zvoní v sedm hodin, dneska nás čeká dlouhý a perný den. Do Cocy je to po vodě 87kilometrů na které máme naplánované dva dny, nemluvě o sestupu k řece na dno kaňonu které z našeho orlího hnízda vidíme nějakých, co já vím, sedmset metrů pod sebou. K snídani nám paní domácí připravuje spoustu laskomin, které jsme si navymýšleli už včera. Ještě nakupujeme nějaké zásoby v podobě sušenek, balíme a jde se do práce.

Zde se dostáváme k tomu, proč jsme večer zůstávali právě tady a ne někde jinde. Majitel ubytovny, jídelny a kulečníku, pan Carlos Pantoja řečený El Gato je mimo jiné i majitelem lanovky, kterou používá pro dopravu zboží mezi svým domem a farmou umístěnou zhruba v půli hloubky kaňonu. Svazujeme tedy kajaky po dvou připevňujeme je na kladku a pouštíme do hloubky. Lanovka má podle majitele délku jeden kilometr. Jeden za druhým mizí kajaky kdesi dole a nám nezbude než se s panem Pantojou a dvěma průvodci vydat klikatou a rozbahněnou pěšinou za nimi. To nám zabere odhadem třičtvrtě hodiny. Na farmě si bereme kajaky za začíná ještě o něco dobrodružnější část cesty k řece. Pěšina neexistuje, brodíme s kajaky na zádech přes močály a potůčky, bahno po kolena, jeho obyvatelé taky žádní krasavci. Přes močály loď shodíme ze zad a pošleme ji po hladině a pak klopýtáme za ní. A pak zase dolů s kopce. Po hodině a půl jsme u mostu přes průrvu kterou protéká Quijos. Most je ale ještě sto metrů nad hladinou, k nasedání to tedy ještě chvilku potrvá. Ke slovu přicházejí průvodci, mačeta a krumpáč. Teď už si prosekáváme cestu džunglí rovnou dolů ze strmého svahu. Udržet loď aby někam neodjela a nestrhla nás s sebou stojí dost úsilí. Posekané rostliny z džungle ostře voní. Sem tam někdo upadne a musí se škrábat zpátky. Nejhůř je na tom asi Cyril, který si při dramatickém pádu odře záda. Ve finále spouštíme lodě posledních patnáct metrů k vodě na házečce a šplháme za nimi.

Konečně ze sebe smýváme bláto, dezinfikujeme rány a nandáváme hydro. Loučíme se s panem Pantojou a průvodci a můžeme vyrazit. Je něco před polednem a máme tedy asi šest hodin na to projet nějakých třicet kilometrů kaňonu. Quijos tady má kalnou hnědou barvu a teče v něm odhadem třista kubíků za vteřinu. Peřeje jsou veliké, síla vody obrovská. Stopu je potřeba odhadovat daleko dopředu a pak ji držet. O tom, co se stane když se to nepovede se záhy přesvědčuje vykrysivší Karel, který z nepozornosti spadl do celkem monstrózní díry. Řeka nabízí neuvěřitelné vlny, tak okolo tří metrů, klidně i celý vláček za sebou. Stopa skrz peřeje je většinou jednoduchá – skrz největší vlny středem. Tempo máme úžasné svištíme jako rychlík, začínáme si to opravdu užívat. U jednoho wavetrainu kluci nemají napoprvé dost a ještě jednou si jej vynášejí.

Poslední peřej v kaňonu je opravdu veliká, při prohlídce je potřeba trošku šplhat po skalách okolo a nakouknout i za skalní ostroh, jestli tam nečíhá nějaká zrada. Lajna je celkem jednoduchá zleva doprava. Nedat jí nebo ztratit orientaci by znamenalo si celkem koledovat o potíže. Kajaky se jeden za druhým pouštějí do peřeje, my s Cyrilem sedíme na skále, fotíme a točíme. Pak je řada na nás. Cestu mám naučenou, ale přiznávám, že z lodi ty malé kudrlinky vypadají o dost větší, o těch velkých nemluvě. Pod peřejí na nás čeká Robert a kousek níž i zbytek party.

Pak se náhle kaňon otevře řeka rozlije a my víme, že to obtížné máme za sebou. Pokračujeme ještě asi hodinu po rozlité řece, která se větví do ramen a přelévá mezi nimi. Voda stále uhání jako rychlík. Nakonec nacházíme příjemnou plážičku necelý metr nad vodou a táboříme. Číslo jedna, převléct do něčeho suchého a dlouhého a použít repelent. Pak skromná večeře co sestává z konzervy tuňáka a pár sušenek. Doplňujeme zásoby vody přímo z řeky a desinfikujeme. Z naplaveného dřeva je malý ohníček, měsíc téměř v úplňku a nad korunami stromů vychází Orion.

13.1.2011

Budím se tak akorát, abych stihnul východ slunce, černá obloha přechází do fialové, do rudé, růžové a oranžové. Krásné barvy po chvíli mizí a zanedlouho slunko začíná hřát. Obloha jak vymetená, takže dnes to bude hlavně o slunečním krému. Řeka je rozlitá doširoka, slunko stoupá výš, odráží se v hladině, a nás čeká nějakých padesát kilometrů k mostu před městem Coca. Na začátku je nejzábavnější hledat koryto, kterým řeka teče nejrychleji, abychom šetřili energii. S postupem času se řeka slévá do jednoho koryta, proud zpomaluje a začíná se víc točit do meandrů. Jedeme roztažení do dálky sotva na sebe vidíme, každý ukusuje z nekonečných kilometrů svým tempem. V poledne pauza na sušenkový oběd a zase dál. Řeku lemuje nepřetržitá zelená stěna, občas vyplašíme volavku na číhané. Po nějakých čtyřech hodinách vyhlížíme známky blížící se civilizace už celkem netrpělivě. Pomalu se objevují bagry těžící říční písek a oblázky, sem tam někdo na břehu pere prádlo. Někde schovaný za stromy je tlumeně slyšet provoz ze silnice. Z každým zákrutem už už čekáme most a pokaždé jsme zklamáni. Konečně, za poslední zákrutem vykukuje široký kovový oblouk mostu a jsme u cíle. Quijos se za naši společnou cestu proměnil z divoké horské bystřiny v mocnou, důstojně plynoucí řeku.

Chvíli zkoumáme který ze břehů je ten pravý pro vystoupení, most je úměrně vysoký své šířce a břehy strmé. Nakonec se jako správná volba ukazuje břeh levý. Vyšplháme nahoru a po převlečení se vrháme k jedné z jídelen u silnice. Po vydatném jídle dobalujeme a jdeme stopovat. Zrovna dnes se jako na potvoru moc nedaří, slunko už vysloveně pálí a všechny autobusy míří jen někam do vedlejšího městečka. Nakonec ulovíme autobus do Lago Agrio s tím, že tam se dá přestoupit na cestu do Borja. Po necelých dvou hodinách cesty skládáme lodě v Lago Agrio a domlouváme další spoj. Z nějakého důvodu je s tím spousta komplikací, ale nakonec někdy okolo sedmé večer nasedáme s vidinou dalších čtyř hodin jízdy.

Na obrazovce naskakuje základní menu DVD Arnold Schwarzenegger collection a je jasné že neunikneme další dávce akčňáků z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Co na tom ti ekvádorci mají, je mi naprostou záhadou. Na každý pád pokud má autobus telku, bude akčňák, nemá-li ji bude ekvádorská dechovka na plný pecky. Tentokrát jsme tedy v roce 1987 a kdesi v (určitě ekvádorské) džungli pobíhá mimozemská potvora, žere lidi a ti se zase nechtějí nechat a střílejí po ní vším možným. V polospánku přiblble zírám na obrazovku a chvílemi regulérně usínám. Probere mě až to, že autobus nečekaně zastaví, před obrazovkou najednou stojí naprosto reálný voják se samopalem. Senoras, senores, dobrý večer, všichni vystupte, bezpečnostní kontrola. Jsme na jednom z checkpointů, které armáda vybudovala kvůli potírání obchodu s drogami. Vystupujeme na asfaltové parkoviště, okolo se rojí borci v helmách, neprůstřelných vestách a se samopaly v rukou. Ve válce s drogami jsou to ti hodní, takže jedinou komplikaci momentálně představuje jen fakt, že nikdo z nás u sebe nemá pas. Důstojník v budce opodál, ke kterému nás odvedou, nejprve odmítá věřit vlastním uším, když mu bohorovně sdělujeme že sedmičlenná výprava nedisponuje ni jediným dokladem totožnosti. Nakonec moudře usuzuje, že než se dál otravovat s partou smradlavých gringos, bude lepší přistoupit na naprosto nehoráznou výmluvu, že jsme přece ti kajakáři z Čech a doklady s sebou nemáme proto, aby se náhodou nerozmočily. Rezignovaně mává rukou ať už jsme pryč, takže se přidáváme k frontě prolustrovaných spořádaných občanů a za deset minut už frčíme autobusem pryč do noci.

Řidič, respektive jeho naháněč se nakonec rozhodne nás definitivně dorazit posledním filmem. Jedná se o (jak jinak) akčňák, ale tentokrát místní provenience. Mohu zodpovědně prohlásit, že nic horšího jsem nikdy neviděl a pevně doufám, že už ani neuvidím. závěrečné titulky končí právě ve chvíli kdy vjíždíme do městečka Borja, nejsme tedy ochuzeni ani o minutu filmové agónie. Vystupujeme a za nějakých dvacet minut už slastně usínáme v hostalu Alexandra.

14.1.2011

Oyacachi. Nádherná řeka v nádherném údolí, jen se k ní dostat. Taxikář pravda nepatří k nejchytřejším a tak dohadování se kam vlastně chceme (no přece na nástupní místo, ne? ), telefonování kolegům (jéje, už nemám kredit) a hledání té správné odbočky chvilku trvají, ale nakonec jsme na té správné polňačce a stoupáme podle řeky. Za nějakou chvíli se zdá, že už možná stoupáme až moc, naštěstí sjízdná cesta končí u visutého mostu a dál vede jen pěšina. Cyrilova GPS nám udává vysedačku vzdálenou 10km vzdušnou čarou a nějakou tu stovku metrů pod námi, to celé za krásného počasí a s ideálním stavem úplně průzračné vody. Nasedáme a svištíme. Všechno až asi na dvě místa je jetelné na oči, takže prostě valíme dolů a užíváme si to jak malí kluci. O pravidelné zastávky se stará pouze Cyrilova loď která dokázala prasknout v celkem hloupém místě. Improvizovaná oprava tesou má své limity, a tak občas vyléváme. Kousek nad vysedačkou řeka zvolní, aby se pak rozloučila v závěrečné peřeji těsně nad vysedacím mostem. Shodli jsme se, že to byla taková pěkná tečka za tím naším zájezdem. Ještě k vysedání, neomylně jsme zvolili to nejhloupější vysedací místo. Vlevo pod mostem, nebrat. Škrábat se strmým svahem skrz skládku je horší humus, než to vypadá z vody. Příště víme, že máme pokračovat kousek dál, až skoro k soutoku s Quijos a odtam vede polňačka zpět k mostu.

15.1.2011

Poslední den na vodě. Nakonec volíme Quijos, osvědčenou dvojici úseků Bridge to Bridge a Baeza to Borja. Voda je teď akorát, což znamená rozdíl odhadem půl metru oproti minule. Víme, do čeho jdeme a tak valíme v kuse. Tam kde jsme minule opatrně vyhlíželi chicken line teď jedeme s přehledem na komoru. Robert diktuje tempo vpravdě sjezdařské a tak je za dvě hodinky hotovo. Jedinou skvrnu na báječném runu představuje fakt, že cesta od vysedacího mostu je málo frekventovaná a dnes opravdu štěstí nepřeje. Nakonec dovlečeme lodě k hostalu Alexandra. Tam se dvě vracejí a můj Habitat jako poslední mohykán ještě absolvuje cestu do Baezy k Rodrigovi.

Odpolední program je daný celkem jasně – na louce mezi Baezou a Borja se koná zemědělská výstava. Místní kulturu si rozhodně nemůžeme nechat ujít a tak se celá parta postupně schází nejprve u stánků s nejrůznějším občerstvením (jo, konečně jsem si dal morče, vlastníci domácích mazlíčků laskavě prominou) a spoustu dalších věcí. Dál následuje vyhlašování soutěže o nejhezčího býka, telátko a já nevím co ještě. S vítězem (býkem i chovatelem) pak pro fotografy pózuje snědá královna krásy letošního festivalu. No a pak propuká s napětím očekávaná korida. Místní toreadoři nejsou profesionálové, ale místní kluci, co chtějí udělat dojem na místní holky, takže býk si může v klidu zadovádět a prohnat ty méně šikovné.

Okolo čtvrté mizíme, jdeme balit a na autobus do Quita. Vzhledem k tomu, co všechno jsme na výstavě stláskali dohromady a k tomu jak vypadá silnice, očekávám, že tentokrát nám to neprojde úplně bez trestu. Nakonec je opak pravdou, do Quita dorážíme svěží tak akorát abychom něco usmlouvali z ceny taxíku a pak přežili ďábelskou jízdu přes celé město.

Večer pak ještě trochu šachy s rezervací hostelu a pak už jen poslední společná večeře a rozloučení.

Přátelé, kamarádi, bylo mi ctí a nesmírným potěšením pádlovat právě tady a právě s vámi.

Eňon.

Italsko – aneb desatero toho, co vše ještě o pádlování nevím?

Tož už pár let pádluju, tak si zase nenechám v Italsku zážitkama vymýt mozek z hlavy, ne? Tak, jako se mi to přihodilo vloni ve Francii, kdy jsem po příjezdu nepoznával své bydliště a rodičům jsem skoro začal vykat…

Odpoledne před odjezdem mi volá Robert: „Hele Bosáku, musím do Rakouska převézt ještě jedno auto navíc, tak budeme potřebovat ještě jednoho řidiče, zkus kámo zařídit, aby se alespoň 1 člověk nenapil hned na parkovišti při nakládání…“. To snad nebude tak těžký, ne? – napadlo mně, a proto jsem bezelstně slíbil, že to samosébně zařídím.

Klasická nestíhačka, ještě hodinu před odjezdem nemám ani sbaleno, ani nakoupeno. Beru svou giga-bednu a s nepoučitelnou naivitou nahrnu z regálů nejbližšího supermarketu nesmyslné množství proviantu. Do Italska… ! Chápete to? Do země sýrů, pršutu a červeného vína? A navíc na Robertovo gastrozájezd?

Na startovní parkoviště přijeli všichni včas a těch mých 10 minut zpoždění z márketu se mi stalo osudným: mezi rozradostněnými kámoši už kolotovalo víno a tím jsem si vlastně sám sobě vylosoval sedadlo řidiče. Nu což, třeba se tenhle Černý Petr ještě bude k něčemu hodit…? S trochu kyselým úsměvem tedy odmítám výborné vstupní červené víno a jdu navazovat lodě na střechy 2 bílých dodávek – a pak tradá směr Ga-Pa pod Mnichovem.

Druhá dodávka s Románem za volantem musí ještě v Plzni nabrat nějakého Králíka – jdou o něm hlášky, že prý byl vloni s Denali na té pověstné expedici na Brahmaputru, tak snad to nebude nějakej moc vytuněnej borec – by se s náma asi dost nudil? Tyhle starostlivé myšlenky ale ihned vypouštím z hlavy, když mi bleskne, že na Plzeň se jede kolem Berouna, a v Berouně se co? No co? No přece musí pokaždé zastavit v místním minipivovárku a nabrat Medvěda – luxusní kvasnicové pívo! Rychle přepočtu vzájemné časy a vydávám pokyn: „Od opuštění dálnice do opětovného nájezdu na dálnici máme přesně 30 minut!“ Já nakoupím PETky několika druhů píva, ostatní si dávají do čumáku dle své potřeby a schopností.

Jak rád bych s ostatními za jízdy taky popíjel tu dobrotu! Ale měl jsem alespoň radost, že jim chutná! Cesta uběhla jako nic a už jsme u hranic. Na poslední pumpu jsme ještě dojeli asi s 5 minutovým náskokem, takže náš bleskový výsadek v Berouně byl v poho… Druhá dodávka s Románem dojíždí a ještě se nezastavily kola, a přesto mám pocit, že je tam nějak rušno? Posádka vyběhne ven a jeden přes druhého něco vyprávějí – až ke mně přijde Matěj a zahuláká na mně z blízka: „Ahoj Magdo, já jsem Králík!“ Cože??? Mu snad přeskočilo, či co? Snažil se mi vysvětlit podstatu, jenže jsme spolu nebyli na stejné vlnové délce – prostě mi myšlenkově ujel a já to vůbec nechápu. Jen oči mu svítily jako baterky. Až druhý den jsem dostal instruktáž, že v Plzni přistoupil Králík, vytasil se s petlahvemi domácího moravského červeného, prvním rozhlédnutím si ihned oblíbil Magdu a povídá pověstnou větu: „Ahoj Magdo, já jsem Králík!“ A tak tam kolektivně položili základ zcela nové společenské seznamovací hře s poměrně snadnými pravidly. Totiž jediným pravidlem, že si musíš zapamatovat seznamovací zaklínadlo („Ahoj Magdo, já jsem Králík“), říci ho nahlas ke kterémukoli účastníku hry a pak se na důkaz tvého hlubokého potěšení napít červeňáka. Hra se hraje do té doby, dokud hráči nevyseznamují kompletně celou zásobu vína, kterou si původně chtěl vyšetřit na celou desetidenní akci.

Tím jsem poznal první věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice novou společenskou hru „Ahoj Magdo, já jsem Králík“.

Na této poslední pumpě před hranicemi do Rakouska právě probíhala soutěž mezi motoristy, že při odběru určitého množství benzinu či nafty získali jakési kupony a za určité množství těchto papírků bylo možno si koupit nějaké zbytečnosti. Takto jsem na to alespoň nahlížel já, chudák střízlivý řidič. Zcela jinak to viděl Matěj rozjetý jako parník na Mississipi. Soutěž na bezince se totiž jmenovala „Vychutnejte si krásu Itálie“! Po té co jsme do našich 2 bezedných aut nalili naftu, zbývaly již jen 3 kupónky, aby si mohl za výhodný doplatek koupit dekantér červených vín. Utkvělá představa mu už nešla vypudit z hlavy. I nahodil svůj smilný úsměv číslo 6 pro profesionálního bourače dívčích srdcí a šel se seznámit s pracovnicí obsluhující kasu této benzinky. O 1/2 minuty později vyšel ven s dekantérem.

Tím jsem poznal druhou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice je třeba vždycky mít sebou dekantér.

Pokračujeme, po půlnoci se osádky obou aut poslušně uložily ke spánku, ostatně my oba řidiči jsme taky tak nějak podivně zahybernovali, protože řídit do 4 do rána je úplně proti přírodě. Najednou se takhle proberu za volantem k plnému vědomí a jsme se na parkáně u dolní stanice lanovky v Ga-Pa, kde jsem ještě pár týdnů před tím byl lyžovat – jo, jo, jsou to na světě paradoxy.

1. den:

Ranní přejezd přes hranice do Rakouska, přes Innsbruck, pak směrem na Brennerský průsmyk. Guli si na nás vymyslel první lahůdku – řeku Sill z Matrei (Pfons). Nejprve 3 km ww3, pak 3 km ww4 a pak 3 km ww5 a poslední 2 km na vypádlování ww3. „Kluci brzděte trochu“, probrala nás do reálu Katka. Ještě, že Sill neměl vodu (protože ji celou sežralo potrubí do elektrárny nad Insbruckem), alespoň jsme nemuseli spekulovat, zda Guliho názor, že kilometráž je schválně trochu nadhodnocená, je pravdivý, či nás Guli chce jen trochu zlomyslně vykoupat?

Jenže co teď? No, do Sillu se zleva vlévá Ruetzbach, 13 km ww2-4, to by na rozpádlování mohlo být OK, ne? Jedeme proti proudu až do vesnice Krössbach, kde by mělo být na vodočtu 90-100. Máme sice jen 80, ale hodnotíme to jako jetelné, skáčeme do gumy a šup na vodu. Zpočátku je plavba velmi snadná s mírnými vlnkami a připomíná spíše nedělní vycházku po lázeňské kolonádě. Ovšem v dolní třetině se objevily kusy, které kdyby bylo o 20-30 cm více, byly by mimořádně zábavné! (asi by tu ww4 splňovaly, za našeho stavu to bylo jen ww3).

Takhle nás pobavil nejvíce Guli tím, že na vysedacím místě u Fulpmes uprostřed vody objevil zánovní kolo, které nás pak provázelo zbytek času výpravy.

Tím jsem poznal třetí věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice buď ve střehu a hledej v řece bicykly.

Dobrá, když Guli má kolo, proč by Románo nemohl najít Harleje, že? Podobnost s Guliho kolem končila tím, že Harley-Davidson byl zaparkovaný nikoli uprostřed řeky, ale uprostřed parkoviště a za cca 5 minut Románova skotačení kolem motorky přišel majitel, usmál se a odjel.

Také my jsme se usmáli a odjeli směrem k Brenneru. Ale co to? Než byl Sill zajat do trubek a spuštěn k Insbrucku, má nad naším nasedacím místem docela vody dost. Guli řídil a já byl spolujezdec na předním sedadle a mlsně jsme se na ten potok tekoucí přímo z Brenneru slintali. Pak jsme na sebe s Gulim mrkli a rozhodli se, že na zpáteční cestě ho dáme!

V Brennerském průsmyku byly stánky s úžasně atraktivním obsahem – sýry, salámky, olivy, různé pomazánky atd. Prostě mňamka, kam oko dohlédlo! A proč si tedy Matěj koupil prkénko z olivového dřeva? Prý domu, ale jeden nikdy neví…

Cílem přejezdu je Sterzing, neboli Vipiteno, kde po směru jízdy odbočíš doprava a po chvíli dojedeš ke kempu Gilfenklamm. Hezounký lesní kempík mezi borovicemi. Pravda, díky tomu se nesmí v místním suchém podnebí rozdělávat otevřený oheň a grilovat lze pouze na dřevěném uhlí v grilech. A tak se stalo, že Robert poprvé za celou historii našich společných zájezdů negriluje na přírodním ohništi mezi šutráky, ale zakoupil gril! Humorná kapitola nastala, když všichni Inženýři výpravy začali studovat návod, jak takový gril vlastně sestavit? Kdyby se toho neujal praktik Robert, který zásadně nečte návody a spoléhá se jen výhradně na svůj přirozený selský rozum, sestavili by z toho naši chemičtí a elektroničtí teoretici něco mezi létajícím atomovým reaktorem a raketovou ponorkou na Mars. Povedlo se nakonec a gril porodil první vrh pečených masíček. Robert přinesl největší chleba, jaký jsem kdy v životě viděl, určitě tak 70-80 cm v průměru a cca 10 kilo váhy! Taktéž jsme tohoto večera poprvé použili nově vyzískaný dekantér – ale teprve jsme se jen nesměle zacvičovali s jeho používáním, hlavní kvality se objevily až v dalším průběhu zájezdu. Chvíli jsme pak ještě poseděli kolem plamínků v grilu, já jsem vyhlásil soutěž, že první krysu zájezdu odměním výborným italským šampíkem a pak jsme hupsli do spacáčků.

2. den:

Ze stejných důvodů, proč naši předkové podnikali před 2 tisíci léty objevitelské výpravy, jsme vyrazili na nedaleký Pfitscher Bach, psaný jako 12 km ww2-3, přesně uprostřed s místem ww4+ (nakonec neměl vodu a nejeli jsme ho – nicméně doporučuji jej vést v patrnosti, aby neupadl v zapomnění věků, jednou ho dáme!). Jenže stejnou historicky podstatnou náhodou, jakou byli mnohokrát vedeni naši předkové neandrtálci, jsme se ráno hned při výjezdu špatně zorientovali a vyrazili jsme přesně na druhou stranu – a tekla zde taková nenápadná říčka, dokonce ani v mapě nemá jméno! Jenže s Gulim jsme na sebe mrkli a rozhodli se: tohle nám prostě nesmí uniknout!

Dobrá, pokud Pfitscher Bach nemá vodu, pojedeme řeku podle hlavního plánu na dnešní den – řeku Eisack. Vlevo Sprechenstein, vpravo Reifenstein – napadá vás hezčí startovací místo? Nejprve skoro 12 km ww2 až 2+, ale v závěru (pod městečkem Mittewald) to teprve začne! Nejprve lesní jez a pak se postupně utahovaly šrouby. Pavel Bastl to komentoval: „Tady za zatáčkou je peřej, není lehká, ale jde to. Pak je další peřej, říkáš si, že to už byl docela nářez. Za další zatáčkou další peřej a to už si říkáš, že to už bylo maximum, co dáš. Jenže teprve za další zatáčkou se na tebe vyloupne opravdový vodácký porno!“ Nevěřím mu a v pornu eskymuju. Naštěstí žádné další vodácké porno-prasárny již nenásledují a vysedáme těsně nad industriálním jezem nad Franzenfeste – dále následuje úsek ww5, takže brzdi frájo (vysedací vracák je malý, jen na 1-2 kajaky, takže přistáváme postupně a disciplinovaně). Zbyňda si někde kus před koncem místo okamžitého eskymáka nechal nabančit do hlavy od šutrů na dně v proudu a rozhodl se, že místo další nakládačky zvolí rozplavbu – a vyhrává tedy mou šampíkovou cenu útěchy.

Jdeme se podívat do městečka Franzenfeste na těžký úsek ww5, abychom se znovu utvrdili v představě, co nikdy už jezdit nebudeme. No a pak hurá ještě kousek po proudu do Brixenu na KPČ. Zmrzliny tu nakládají sběračkami o velikosti podprsenky číslo 4, krásné historické náměstí, věznitelský dům buditele K.H.Borovského, ale taky pouliční výprodej domácích přebytků od malých 8-letých špuntů. A tak si Matěj na chodníku koupí kýčovitý hrneček na kafe s motivem norského soba.

Tím jsem poznal čtvrtou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice kup si v Itálii norský hrníček.

A teď už do kempu, ne? Vlastně … co ta ranní říčka objevená při bloudění? Ale jo, jen si jeďte, říkám si v duchu… na startu v půl sedmé večer jsem „… tak báječně línej…“, žene se mi hlavou ta houpavá písnička. Ale abych to nemusel přiznat, volím argumenty typu: „Nechal jsem si dole v kempu loď“. Načež se pohotově přitočí Magda a hodí úsměv šibalík, a potichu, ale tak, aby to každý z výpravy slyšel, povídá: “Můžeš jet na mém Nomádovi“. Vytasím tedy hlavní trumf, nemám hydro! A s převahou se usmívám… Jenže kdosi prohlásí, „Dole v kempu se jedno jen tak zbytečně povalovalo na louce, tak jsem ho naložil do auta. Není to tvé, bOSÁKU?“. Není třeba dále vyprávět, inteligentní čtenář (a jiní než inteligentní stejně mé kecy nejsou schopni číst) jistě pochopil, koho to hydro bylo! Tak tedy jedu, no…

Ovšem! OVŠEM!!! Nakonec jeden z vrcholů našeho zájezdu do Itálie!!! Začíná to jako potok, následuje cca 25 skoků od 1 do 2,5 metru a mezi tím vždy na zklidnění 50 až 200 metrů mírně tekoucí voda. Postupně se tok zvětšuje a spodní skoky jsou již dobře 25 metrů široké. Zapadající sluníčko barví vše do oranžova a později do tmavě červena. Je teplo, občas někdo eskymuje, ale většinou to dáváme čistě. Nejprve jsme tak trochu divně zaprdlí a jedeme jako mateřská školka kačenek za Gulim, ale později vyrážíme na průzkum i samostatně a je to maximální zábava!

Taková zábava, že nést potom skoro 3/4 km kajak na hrbu do kempu vůbec nevadí! Jenom ještě nějak zjistit, jak se celá ta legrace jmenovala? Asi poprvé v životě jsem jel něco, o čem vůbec netuším, jaký má název. V kilometráži nejen že to není popsané, ale ani pojmenované! Naštěstí na výstupu narazíme na informativní ceduli o místní fauně a flóře s názvem: „Rio Mareta“ (německy „Mareiter Bach“).

Tím jsem poznal pátou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice neboj se a dej jakoukoli vodu, která se ti cestou líbí – tím víc budeš vzpomínat. Nutno podotknout, že tohoto čtvrtého pravidla jsme se celý zájezd pečlivě řídili – čti dále.

S velkou euforií dojdeme do kempíku kajáčkama na zádech, vstřebáváme a následně si i sdělujeme své hrdinské zážitky. Skoků nebylo jen 25, ale najednou nejméně 200, nebyly jen 1 až 2,5 metru vysoké, ale nejméně 3 až 5 metrů, válce pod nimi měly každý svého vodníka, který fakt lapil, fakt nepouštěl a fakt stahoval pod hladinu, voda – tah jako sviňa, prostě pohoda ze zážitků. A to k tomu vlastně taky patří, tak se, čtenáři, nesměj!

Neriomareťáci se mezi tím bez nás riomareťáků přesunuli do hospůdky u recepce, kde přesvědčili místní servírku slečnu Gertrudu, aby naladila Eurosport, vždyť je nedělní finále mistrovství světa v hokeji, ne? A už to jelo. Postupně vytlačili místní suchary z hlavního sálu do přilehlé místnosti připomínající převlékárnu v kafilérce, což mnozí z nich celkem pochopitelně nevydrželi a předčasně opouštěli kolbiště. Gertrůda ale nebyla smutná, naše panáková útrata nabývala rozměrů měsíční tržby celé hospody.

A tak jsme my opozdilci přišli na poslední třetinu do v podstatě prázdné hospody, kde byl ale přitom současně hrozný hluk a servírka slečna Gé nestačila točit tácy s pšeničnými kvasničáky a s obsty. Jak by také ne? Začala třetí třetina, vedeme zázračně 2:0 nad rusákama a právě skosili Jágra. No to je nářez!!! Naše dvě dámy pijí decentně v rohu červené víno (xichtí se, takže je nedobré), my ostatní připíjíme: na buli, na přerušení, na oddychový čas, na blondýny, na rozhodčí … na … JSME MISTŘI!!!!!!!!! A na to si musíme připít – krásná slečno, dejte rundu celé hospodě, i tomu vašemu kulatému kuchaři, který nám včera v noci vysvětloval, že oheň hořící v grilu je stále ohněm a to je tu v Italsku zakázáno. MISTŘI!!! MISTŘI!!! MISTŘI!!!

Hele klucí, já vám tu vaší úžasnou slečnu krásnou servírku Gertrůdu vyfotím a ráno zjistíte, do čeho jste se to v noci skoro zamilovali, jo? Klasika panákových krasohledů!

3. den:

Vstávám, jen tak pomalu a postupně, abych to neuspěchal, opatrně a jemně našlapuji, abych neprobudil ostatní spáče, sluníčko těsně nad obzorem zatím nesměle nakukuje do našich postýlek a najednou Králík vedle mně ještě ze spacáku hustě zařve: „MISTŘI!!!“.

A romantika tichého rána je rázem pryč, jsem zase naplno vzhůru a ihned mně napadla trochu brutální veselá Guliho věta: „Proč mají všichni kamarády, a jen já mám vás?“

Po snídani hupsneme do našich dodávek a – musíme konečně k pumpě. Problém je, že žádná zdejší pumpa není s obsluhou. Vše jen automaty na kartu, nebo na bankovky. Hm, hm, kartu nám to nežere? Ok, vložme tedy bankovku – Robert není troškař, lupne tam hnedle 50€. Co teď? Románo nedočkavě bere za stojan…. V ten okamžik bankovka propadá nenávratně do automatu, stojan nic nevydává… Jen vytiskne jakýsi papírek, že tuponosí čecháčkové cosi nepochopili. No, naftu ale NUTNĚ potřebujeme, Robert nesnižuje laťku, vrhne druhou 50€ bankovku a co teď dále? Románo chodí po rozpáleném asfaltu po benzince s rukama nad hlavou v gestu „já nic už dneska nedělám, já už se vám na to dneska … (vypípané slovo, poznámka překladatele z moravštiny) …“! Robert mezi tím čte návod. Jsou tu jasné a návodné obrázky, jako z kresleného časopisu „Čtyřlístek“. Takže to dáme, ne?! A teď stiskni číslo stojanu. OK… a mačká 3. Ale Roberte, jsme u stojanu 4, stojan 3 má jenom benzin 95, nikoli naftu?! No pěkné! I druhá bankovka nenávratně mizí v automatu, který opětovně tiskne ten potupný papírek. Naštěstí si Robert všímá, že v návodu jsou obrázky focené s místním šéfikem rafťáků, se kterým se léta zná… a vedle raftování je tato pumpa jeho přidružený byznys. Takže Robert statečně foukne do automatu tentokrát 100€ a pro jistotu povolá lingvistu Orlíka přeložit nám naprosto jasné obrázky do češtiny a SLÁVA!!! Nafta teče!

Tím jsem poznal šestou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice když už hraješ ruletu, dělej to s dostatečně vysokým vkladem, aby tě to bavilo.

Po tomto obveselení jedeme přes sedlo Jaufenpass. Famózní krásné výhledy do údolí, navíc je tu ještě sníh a tak zkoulujeme pomalejší Románovo auto – mno, ano je pravda že jedna hodně vypasená sněhová koule proletěla staženým okénkem dovnitř, mno, ano je pravda, že tato koule netrefila nikoho, kromě Magdy, mno, ano je pravda, že Magdě prolétla zázračně výstřihem až k pupíku, mno, ano je pravda, že Magda lapala asi 5 minut s vytřeštěnýma očima po dechu a po té, co vydýchala infarkt pak se zbytky tajícího sněhu pod trikem bojovala zápas, jako by to bylo klubko hadů, mno, ano je pravda, že nás pak Magda hrubě sepsula dvěma slovy: „Teda kluci…?!“ a šibalsky u toho blýskala očima. Ano, to vše je pravda!

Včera na Eisacku jsem si udělal do nesmrtelné a neproděravětelné Štubiny díru, takže lepím. Tesou, samozřejmě. Tesa zvládne všechno! Dokonce i jakési ornamenty lesní moudrosti se tam bezděčně vytvořily? Sám to nechápu. Jen jsem prostě vyhodnotil, že loď má ve dně díru!

Jedeme Passirio (neboli Passer) z St. Leonhard, celkem14 km do Saltaus (Salthaus). Střední obtížnost ww2-3 s občasným ww3+ místem, technické průskoky mezi kameny, cestou asi 10 přírodních skoků 1 až 1,5 metru vysokých a 3 těžší místa (vysoké přírodní jezy) – ovšem vše sjízdné (vhodné je umět rutinně boofovat). Jen jsme trochu znervózněli při Guliho hlášce, že to je ta lehčí část .

Po dojezdu jsme překrásně zasquatovali louku ve snobáckém karavanním kempu. Vlastně překrásně… takovej hegeš, kterej jsme vytvořili na nejkrásnější louce v kempu během asi 20-ti minut, jsem prostě musel vyfotit! A pak udeřila pěst hezkého počasí a únavy předchozích dní. Během pár minut si většina z nás tak trochu schrupla…

Kemp je to luxusní – s bazénem, obchůdkem a lemovaný stovkami malých a vzorně vyvázaných stromků jabloní. Připomíná to vinice, ale jsou to jablonice.

Grilujeme a postupně zjišťujeme, že nastal tragický okamžik posledního medvěda!!! Dostal obleček z pytlíku házečky a šel z mostu do koupele do řeky. Je to otužilec, vydržel zde skoro 2 hodiny, pak nastal slavnostní výlov medvěda. Hned jsme jej picli ještě na mostu a chutnal věru znamenitě!

4. den:

Někteří z nás se šli na most po proudu podívat, co že to dneska pojedeme za čuňárničky na tom Passiriu. Pečlivě si zapamatovali optimální trasu. Jiní, jako třeba Magda, využívají práva odpočinkového dne a budou se jen slunit. No…, počkat! Pokud Magda nejede, bude její Dager Nomad určitě rád, že si ho budu moci opětovně půjčit, že? Jo a Magdi, včera při svlékání hydra mi na bundě praskl latexový límec, to mi půjčíš i svou bundu, že? Dočkal jsem se jen pohledu s významem: „bOSÁKU, to jsi asi upadl z paneláku na beton, ne?“ „Okej, okej, tak se hned tolik nerozčiluj …“, omlouvám se taktéž pohledem. Požadavek na zapůjčení jejího pádla od Wernera jsem už raději do očí nevložil!

A jdeme na to! Vrátili jsme se z kempu cca 4 km proti proudu a začátek Passiria je hned 2 metrovým skokem v rozbitém přírodním jezu. Slušná práce… Dojedeme po chvíli do našeho nočního kempu, chvilku odpočineme a teď to teprve začne! Díry do vody jako když současně spláchneš všechny záchody v hotelu s 500 pokoji, neslušné válce a hrubé rolky, pak další vysoké skoky. Jo, to je Passirio. V podstatě souvislá mnohakilometrová ww 3+, občas zmírněná na ww3, nebo opepřená ww4 místem. Slušný tah vody, průskoky mezi kameny – prostě nádhera! Nádhera!

Dojezd těsně k městečku Merano. Pizzerie! Šopování! A taky hrozné vedro mezi barákama v civilizaci. Rychle pryč zpátky do přírody!

Jedeme do cíle dnešního odpoledního přejezdu, do městečka Glurns, kde na soutoku Metzbachu a Rambachu vzniká řeka Etsch, neboli Adige. A cestou v autě s Gulim laškujeme s myšlenkou, co dáme zítra? No jasně, Adige, ale co kdybychom k tomu ještě naservírovali nějaký předkrm? Předkrm má jméno Rambach a šibalsky se na sebe usmíváme…

V Glurnsu nevíme přesně, kde kempík je, tak se vydávám na průzkum mezi místňáky. Jo, jasný, jsou tu dokonce 2 kempy. Nejprve mi popisuje v italštině jakýsi luxusní, hezký … bezmyšlenkovitě kývám hlavou, protože italsky znám jen 2 slova: „Cornuto tuto“. Pak popisuje ten druhý kemp a použije u toho zázračné univerzální slovo „primitivo“, načež ožiju a potvrzuju mu správnost této volby i pro Itala snadnou německou větou: „Ja, ja“! Jako že to jen přesně ten správný kemp pro nás. Hezký kempík pod stromy na břehu Adige, výborné možnosti pro chlazení sudu. Dokonce i dekantér na červené víno dostal svou kvasnicovou dávku.

Opět grilujeme a po večeři vyhlašuju výsledky mé soukromé soutěže o první Krysu zájezdu. „Zbyňdo, prosím tě, pojď sem, obdržel jsi ode mně tuto nádhernou trofejní šampíkovou láhev. A protože jsi plaval v těch zběsilých vlnách Eisacku tak trochu jakoby aristokraticky a s noblesou, zakoupil jsem ti šampaňské „Kníže Maximilian I.“. Odmlčel jsem se, „ale to není všechno velectění kamarádi vodáci, rozhodl jsem se operativně trochu poupravit pravidla mé soutěže a odměním i druhého našeho krysaříka! Petře přistup blíž, napadlo mne to až dnes v tom obchodě, že musíš být odměněn i ty! Za to, s jakou odvahou jsi znovu a znovu dnes usedal do kajaku na spodní Passiriu a znovu se do něj zapínal pod špricku! To bylo fakt hustý a krutý! Proto jsem ti zakoupil tuto láhev šampaňského s prostým jednoslovným názvem „Brut“. A skutečně, nic jiného na vinětě nebylo napsáno Jen toto jediné velké slovo!

5. den:

Stoupáme statečně proti proudu potoka Rambach do městečka „Rifano“. Zde nevěřícně koukáme na nesmyslně rychle z kopce tekoucí kalnou vodu, širokou tak maximálně 5 metrů a pomalu nás všechny opouští odvaha… Guli nás ale rychle uklidňuje, že to jel tak před 10-ti lety, kdy ještě vůbec neuměl pádlovat, a že to tedy jasně dáme my taky!

Kdepak! Sedla nás na to asi jen polovina, protože ostatní jsou tak jakoby rozumnější. Ujedeme asi 200 metrů vesnicí od mostu, koryto se ještě více zúží, spád vzroste a začínám si připadat jako na červené sjezdovce ve Špindlu. Celý potok teče po přírodních terasách skokově dolů, výška jumpů je od 0,5 do 2 metrů, ale skoky jsou od sebe jen asi 5-15 metrů daleko (pak voda mizí o patro níže) a mezi těmito skoky je ještě navíc neustálá kličkovaná mezi kameny v rychle tekoucí vodě. Reakční doba je tak 1/4 vteřiny. Maximálně. A každé 2 metry něco k řešení. Vracáky neexistují! Všechno se valí prostě dolů! No to je ten pravý hustokrutý nářez! Jestli tam bude někde smrk přes vodu, tak se na něj namotáme všichni i s hopšňůrama. Všechno jde tak rychle, že ani nevidíš, kudy skočil jezdec před tebou – natož abys ještě sledoval, jak dopadl a zda je to ideální místo ke skoku. Prostě dojedeš na hranu a na poslední chvíli se rozhodneš skočit doleva či doprava, víc s tím dělat nejde. V jednom okamžiku dojedu na hranu, pod sebou vidím Matěje, na dalším skoku pod ním je Spaci, ještě pod ním je Guli a na nejspodnější terase právě doskočil Robert. Prostě sjezdovka ve Špindlu, dyť to říkám! Jen teče nezadržitelně dolů rychlostí asi tak 15 km / hodinu se stálým spádem 40-50 promile. Kdyby byla takhle skvěle vypracovaná počítačová hra pro kajakáře – odvaha, postřeh, schopnosti, asi by už nikdy nejezdili na přírodní vodu.

Žádné místo Rambachu samo o sobě nepřekročilo ww3+, ale nepřetržitá souvislost cca 5-6 km těchto míst dělá z Rambachu solidní ww4.

Celou dobu se utěšuju, že tam nejsem, že jsem někde jinde. Že to není pravda. V jednom z těch skoků je najednou vracák, všichni parkujeme, uklidňujeme klepavku a Robert se v době oddechu pustil do surfování ve válci pod tím skokem. Pojezdí si asi 10x tam a zpět, pak na nás hodí svůj klasický úsměv a jakoby překvapeně volá: „No, ne, vodáci, vy jste tady taky? Kam tudy jedete?“ A já na to: „Roberte, teď už nám stačí sjet jenom Hornbach a máme kompletní sbírku “.

Dojedeme, vyfotíme se u cedule s názvem tohohle neskutečného potoka (přeci jen to bylo hustší, než obvykle, tak ať máme nějakou autentickou památku, protože žádných jiných fotek z téhle hustokruťárny více není…) a po krátké svačince posadíme kajaky na řeku Adige hned zde na soutoku, ve městečku Glurns. Podle kilometráže prý ww2?

„Románo, do jakého auta máme dát suché věci?“, zněla poměrně dementní otázka, protože vždycky suché věci dáváme do LTO. Románovi šibalsky zasvítily oči a odpověděl na podobné úrovni: „No přece do toho bílého, které patří Robertovi a které vozí na střeše barevné kajaky!“. Blbá otázka a po zásluze ještě blbější odpověď.

A Adige (Etsch) v této etapě podle reality?

Nuda. Ww0
Nuda. Ww0
Nuda. Ww0
Jako podle pravítka zastřižené meliorované břehy v polích, po 5 kilometrech mírná zatáčka vlevo a pak zase nekonečná rovná dálnice před námi – rychle pryč odsud! Ještě ani nedojedeme do cílového městečka Laas a už nás Románo zázračně našel na vodě a vysvobodil z téhle líně tekoucí louže (z Laasu je ale prý ještě cca 7 km něčeho zajímavějšího dle kilometráže ww3-4 … to nevím přesně).

Ano, rychle pryč odsud. Rychle na za hlavním cílem tohoto zájezdu, za řekou Noce.

Cestou kdosi v Hydru objevil zmínku o tom, že na Noce je nějaký malý a neznámý kemp, žádná velkoúdržba túristů, jako se odehrává na velkých kempech Noce. Legrační bylo, že jsme neměli žádné další indicie, než že je to kousek od slalomky. Ale nakonec hledání nebylo tak komplikované… jedeš proti proudu z vesnice Mezzana a ještě než dojedeš do Cusiano, je jediná odbočka doprava do kopce. A asi po 500 metrech je po pravé straně agrokemp – vlastně nejdříve se ti zjeví kravín s malou asfaltovou plochou plnou balíků slámy a nad tím jsou ve svahu 3 terasy. Malé. První 2 terásky jsou na ubytování, třetí je s přístřeškem, kde je plynový sporák s troubou, zahradní nábytek, hned vedle prádelna s automatickou pračkou – no luxus!

Další legrační kousek je, že paní majitelka je čistokrevná brazilka, umí skvěle španělsky a italsky, ale skoro vůbec anglicky, nebo německy. Takže prostě vytasíte lingvistu Orlíka, on si vynoří etapu života, kdy bydlel několik měsíců v Milánu a všechno potřebné domluví… Domluví například ranní mléko od skutečné krávy za 1€ nebo koláč opravdového sýra za 6€.

Obratem ještě ten večer zvídavě pronikneme do okolí, abychom našli místečko, kde by asi tak nejlépe šel nachladit náš druhý sud píva? Pavel Bastl našel studánku u kostela, kolektivně jenom doufáme, že voda není svěcená a my tu tak nejsme za Barbary?

Po večeři vytasil Matěj svůj dekantér, snad 15 borců sedlo do kruhu kolem stolu a nastal velký degustační večer… každý se snažil odborně zhodnotit kolující obsah v dekantéru. To zas bylo keců typu „… lehký brusinkovo-borůvkový náběh s výraznou explozí lehkého letního ovoce a lučních květin s temným doběhem dubu a ostružin“.

Tím jsem poznal sedmou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice každý pádler je znalcem červeného vína.

Jen Románo si každé kolo upil a lakonicky prohlásil: „Ostravský kahan“… Zřejmě nejlepší bylo víno „Sančo veze Romana“, ale ruku do ohně bych za to nedal, přeci jen se člověku po několikátém oběhu dekantéru začne všechno tak nějak hezky míchat do sebe.

Po setmění jsou tu neskutečné výhledy na gigantický skalní masiv tyčící se na protilehlé straně Noce – zabudovaný kříž na vrcholku je prosvětlen vycházející plackou neskutečně velkého měsíce, na kterém jsou takové detaily viditelné prostým okem, že jsem o tom dosud jen slýchal v báchorkách z devatenáctého století. Romantika taková, že i Románo pustil slzu.

6. den:

Skvělá je poloha našeho kempíku, jen asi 5 minut od startu dnešní etapy Cusiano – slalomka Mezzana – Dimaro – Monclassico.

Na vodočtu máme ideálních 86 cm (vodočet je v Cusiano na levé straně, ale asi je vidět jen z vody), podle znalců je-li více, má to sice tah, ale současně je to i zalité. Je-li méně, musí se kličkovat mezi kameny a tah je malý. Takže ideální stav rozumně těžké technické vody. Zpočátku jen snadná ww2-3, pěkně studená voda (ledovcovka), až ke slalomce. Ta je oficiálně psaná jako ww3-4, ale určitě zde není žádné čtyřkové místo, takže reálně spíše ww3 až 3+.

Fígl této slalomky je ten, že má v závěru 3 těžká místa se slušnou šancí na prásknutí, pod nimiž není žádná odchytávací laguna, ale řeka ihned bez zbytečného zdržení zvýší o půl stupně svou obtížnost a nasadí na souvislou ww3+ až ww4-. Robert rozestavil záchranu s házečkami s pokynem „pokud někdo zaplave, máme asi tak 2 vteřiny na vylovení, jinak si dotyčný udělá docela dlouhou, možná i několikakilometrovou rozplavbu“. Jak řekl, tak jsme udělali a Katka K. to výrazně ocenila. Spaci si tam ještě fouknul úžasnou svíci na zadku a můžeme dál!

Pod slalomkou trvá tento úsek ww3+ (příp. ww4-) cca 2 km až do jednoho ještě těžšího místa ww4 (cca 25 metrů dlouhé, takže až takový bubák to zase není), kdy voda v nepravidelných přesazených válcích valí na skálu vlevo. Pak se tlak vody zmírňuje na pohodových ww3 o délce asi tak 3 km a posledních 3 km do Dimara je už jen odpočinkových ww1-2. Posvačíme a jdeme prohlížet známé těžké místo v Dimaru za železniční tratí. V kilometráži je psané jako ww5, ale Guli byl zklamán – byl tu naposledy před asi 4 roky a od té doby je koryto zcela přebagrované, srovnané a tak odhadujeme reálnou obtížnost na 400 metrů ww4 pokračující asi 2,5 km ww3 až ww3+. Tedy poměrně vydatný úsek, slušně vodnatý a peřejnatý, ale rámcově zkousnutelný pro mnoho z nás. Konečná této etapy je v Monclassico – celkem tedy byla ta dnešní porce snad 20 nebo 25 km docela výživné vody a máme toho plné kecky (slušelo by se spíše přirovnání „plné neoprenky“).

V Mercatoru Sisa (jen asi krásných 500 metrů vzdáleném od cíle) nakoupíme standardní večerní soupravičku (maso na grilování, červené víno a sýr s pršutem na snídani) a hrneme si to směrem ke kempíku. Jenže ouha… připletla se nám do cesty malá benzinka Repsol. Není výjimečná ničím, kromě toho, že je v ní bar, kde si lze dát Cynar (čti Činar), artyčokový likér chuti Jasoně z Božkova. Tož na oslavu dnešního dne!

Tím jsem poznal osmou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice na benzínkách jsou bary s rychlým občerstvením pro vodáky.

Divná socialistická Itálie … pekař peče jen každý sudý den a dnes prostě nebylo v supermarketu žádné pečivo. Nevadí – máme Orlíka. Během hodiny dává do placu čerstvé chlebové placky a grilování může bez obav propuknout.

Po setmění bez hlesu opět sledujeme to neskutečné divadlo s měsícem v úplňku vycházejícím za skalním masivem nahoře s velkým křížem…

7. den:

Opět jsme nadšeni z blízkosti našeho kempíku do všech světových stran! Start na začátku slalomky v Mezzana je znovu v dojezdové vzdálenosti asi 5 minut. Cíl dnešní vyjížďky je asi 18 km vzdálený Caldes. Až do Monclassico si užíváme známou vodu ze včerejška. Z Monclassico ještě chvíli pokračuje ww3 (asi 3 km), pak zmírňuje na ww2 (opět asi 3 km). Pak je vidět vysoký silniční most a pod ním začíná úžasná cca 700 metrů dlouhá lesní peřej ww3+, možná nejhezčí na Noce. Vysoké vlny někdy přecházející do vysokých šikmých rolek, prostě nádhera! Po ní následuje v levé zatáčce vlnoválec 3+ a dále již nepravidelně řeka vytváří místa, kdy se celá řeka scukne do ww3 pod nimiž dávají tekoucí laguny odpočinek.

V Caldes nás Románo čeká s občerstvením v podobě salátu, pršutu, parmezánu a k tomu pár hltů červeného. Původně jsme si mleli v hlavách myšlenky, že ještě skočíme na vodu a doburácíme až do Bozzany (5-6 km), ale už se nám nikomu nechtělo… Jak se člověk rozsedí…

Pozn.: pro doplněk uvádím, že poslední úsek z Caldes do Bozzana je hodně vydatný … řeka už má docela slušný tah a vodnatost, peláší z kopce a postupně nenápadně přechází z ww2+ do ww3, pak do ww3+ a závěrečných několik set metrů je pěkných (i když nezáludných) ww4. Velké válce, které je nutno pečlivě objíždět (což bez problémů jde), protože jsou velikosti, že by v nich mohla zaparkovat i dodávka.

Ještě se jedeme podívat z mostu na ww5 peřej vtoku Noce do jezera (i z vysokého mostu to je docela hnus) a vyrážíme zpět na sever. Cílem je kempík na řece Rienz, těsně před městečkem Kiens. Jedeme po dálnici a protože je to strašná nuda, tak kecáme v autě o všem možném. Proto mineme u Brixenu sjezd. Není tedy jiné zbytí, než pokračovat ještě dalších 40 km až do Sterzingu (Vipiteno). Robert jen tak se setrvačnosti zkouší zastavit se na pumpě, kde si před cca týdnem odložil 100€ do stojanů s naftou a je neskutečné, jak to vše do sebe zapadá… na pumpě se na malou chvíli zastavil šéfik místních rafťáků a jako majitel pumpy slavnostně vyplatil obnos zpět Robertovi. Ale měl u toho takový divně poťouchlý úsměv…

Kempík u Kiens je krásné lesní obydlí, málo nacpané turistama. Hned vyrážíme do nedaleké hospy. Konečně si dát něco jiného, než jsme jedli doposud. Servírka je sympatická usměvavá slovena, nacpali jsme se k prasknutí. U vedlejšího stolu sedí rodinka – italský chlápek, 2 dětičky a mamina, moc elegantní a pohledná paní věku kolem 40 let. To se ví, těch keců a narážek – vždyť jsme v Itálii a nemůže nám rozumět, že? Tak jsme trochu si troufali. A asi zvítězila Matějova hláška, že před 10-ti lety to musela být fakt krásná ženská! Načež se nás ta paní česky zeptala: „A kluci, odkud z Čech vy jste?“ najednou nám zaskočila brambora v krku a blekotali jsme jakési nesmysly.

Tím jsem poznal devátou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice jazyková bariéra neexistuje.

Jakmile Guli oznámil: „Teplice“, dáma nadskočila radostí a půl hodiny Guliho nepustila (Italský manžel se při tom tvářil, že je to všechno hrozně gut). Dáma totiž také pocházela z Teplic a našli snad prý i nějaké společné známé. No to jsou paradoxy, že?!

Do kempíku jsme přišli s večerním úkolem. Narovnat špici Vítkova Cruixe. Při dnešním průjezdu Dimarem na něj koukám v největším humusu zběsile bublající pěny, jak surfuje proti proudu. Říkám si, že je to ale velký borec a neví roupama, co dělat, ne? Později mi vysvětlil, že „to vole, to samo! Já se jen bránil, aby mně to úplně nesežralo a děkoval jsem pak svému Anděli, že mně to nakonec pustilo samo. Jsem vůbec netušil, jak bych se z toho vytáhl vlastníma schopnostma“. Jenže u tohohle experimentu vzniklo ve špici jeho kajáčku bebíčko o velikosti chlapské pěsti. Oprava je jasná, uvař mnoho litrů vody a tu tam chrstni a čekej a čekej. Pak vychladlou vodu vylej a lupni tam novou. Najednou máš pocit, že „se to kucí už zmenšuje, ne?“. A tak postupně po tom úrazu umělohmotňáka nezbyde v podstatě ani stopa. Je to zábava na celý večer a asi tak 5 sedmiček červených vín.

8. den:

Rienz nemá vodu

Co teď? Tak se na sebe (zase jako již několikrát) s Gulim po očku koukneme a vytáhneme z klobouku úplně neznámý a prakticky nikdy neježděný Gaderbach. Jedeš po silnici proti proudu až kousek před městečkem Wengen vyskákáte na parkovišti u místní fabriky s nábytkem, navléknete si mezi vyskládanými fošnami hydro a ponoříte pádla do cca 50 cm hlubokého potoka. Za tohoto stavu je to ww2 (místy ww2+), při vyšší vodě by to byla hezká ww3. Zvláště prostřední třetina kolem městečka St. Martin, kde je i jedno nesjízdné místo (takové nepravidelné propadliště vody uprostřed). Celkem cca 11 km do Longega (Zwischenwasser – ta dvojjazyčnost v severní Itálii je fakt úsměvná). Pro fajnšmekry ještě uvádím, že následuje asi 6 km úsek ww5 označený v kilometráži jako sjízdný pouze na nízké vody (NW).

Joj, vylezeme ven a začínáme být po těch mnoha řekách a potocích už tak trochu vyčichlí.

Jenže máme s Gulim na dnešek odpoledne ještě něco za lubem! Vyjedeme na Brenner (za doprovodu 3 historických jednoválcových traktorů ze začátku 20 století) a odtud dolů přece teče Sill, ano ten Sill, který jsme si vyhlédli už na cestě sem. Neboli ten, který z Matrei dolů už nemá vodu, protože je kompletně odvedená potrubím do elektrárny nad Innsbruckem. Ale od Brennerského sedla vodu ještě má, byť jen jako potok.

Docela jsme se na úplně novou vodu v rámci našeho experimentování celou dobu těšili, jenže teď najednou hustě lilo! Přívalový déšť. Z tepla tranzitu by ven šel leda tak magor? Takže my taky… a už se převlékáme v lijáku do ještě mokrého hydra z dnešního ranního potoka. Fakt HUMUS! Startujeme kus pod Gries, voda 4 metry široká, ale sype to z kopce! Cestou jsou 3 umělé vysoké nesjízdné přepady, v pohodě je lze přenést… první například přes chlívek s černým čínským prasetem. Celkem je to do Steinachu asi 7 km nezáludné rychle tekoucí vody obtížnosti ww2-3, ale prakticky bez vracáků s nutností jet na jistotu. Užíváme si náš další prvosjezd! A protože se ve Steinachu z koryta potoka stane jen umělá navigace s kolmými stěnami a před námi je další nesjízdný vysoký přepad vody, končíme dnešní pádlování a lezeme ven na zásobovacím parkovišťátku místní samoobsluhy, i když by bylo možno sjet ještě další 2 km do Matrei. Stále prší.

Než se převlékneme, doběhne Orlík pro pár lahví levného červeného a další nutné ingredience na svařák.

V Matrei se rozloučíme s Robertem, který hned pokračuje na jakousi další dobrodružnou akci a proto tady potřeboval mít to jedno auto navíc.

S Gulim navrhujeme na zítra ještě 2 objevitelské potoky: kus po cestě po dálnici z Innsbrucku směrem na Mnichov jsou těsně u sebe Thierseer Ache (8 km ww2 až 3+) a hned naproti Weissbach (6 km ww3). Mohla to být taková hezká tečka za tím naším příběhem, opakuji, mohla to být taková hezká tečka za tím naším příběhem. Ale byli jsme přehlasováni – prostě už toho mají všichni plné zuby!

Pokračujeme tedy ve vyhřátých tranzitech přes Innsbruck do Ga-Pa. Před dojezdem na chvíli přestává pršet, ale obloha je hodně tmavá a pod mrakem. Po mnoha letech přestalo na samém konci téhle naší výborné akce platit, že když jsem na dovolené, mám vždycky hezky a Sluníčko.

Projedeme Ga-Pa až na parkoviště obvyklého startu etapy Loisachu. Zde zaparkujeme tranzity zadky k sobě a mezi zahrádky natáhneme plachtu. Tím vzniklo docela prostorné suché zázemí. K večeři uvařil každý, co mu zbylo a vzájemně jsme se podělili – tolik různých chutí, to je paráda… Od dalšího hlubšího koštování nás ale rychle vyhnal déšť, každý zalezl do spacáku, únava je fakt velká!

Já, Vítek a Guli se natahujeme na sedačky menšího tranzita, ale jsme tak nějak přetažení… čumíme chvíli do stropu, když tu mně napadlo… máme přece ty lahvinečky čeveňoučkého víňoulínečka, ne?… a vařík mi funguje, že?… jupí!!! Otevřu boční šoupací dveře tranzita, umístím sem vařič s kastrólem a za bujarého tance venku na dešti vyrábím první hmotu – vrhnu tam přiměřeně hřebíčku a skořice, hrst cukru a rozdávám ochutnávky. No mňamka veliká! Doběhnu pro Matěje a Spaciho, ať v tom nejedeme sami a postupně vytvořím ještě 3 další dávky. To byla zase jednou veliká legrace! Spaci se pokoušel mou výrobu hmoty fotit, ale Guli mu správně vysvětlil, že: „… některé zážitky je lepší mít jen v myslích …“.

Celou noc hustě lije.

9. den:

Vstáváme, stále ještě hustě lije. Fuj! Představa, že jdeme do hydra, které bylo celou noc rozvěšené na házečkách v dešti, nás děsila. Až kdosi vydal pokyn, že teď, nebo nikdy! Takže teď! Do 10 minut jsme v těch ledových hadrech, o kterých výrobci pouštějí klamavé informace, že hřejou i mokré (oficiálně a s kamennou tváří prohlašuji: „není to pravda“) a dáváme první záběry pádly. Loisach na minimu, téměř nejetelný…

Jsme rozevlátí a unavení a už se těšíme domů! Jeden nepovedený průskok mezi kameny, prásknu se, kašlu na zvedání v těch 40cm vody a odcházím s pádlem v jedné a s lodí ve druhé ruce středem řeky pryč. Pro dnešek konec – dojeďte si to kamarádi sami…

Doma. Ležím v posteli. Večer. Koukám do stropu a nechápu… to jsou zase neuvěřitelné zážitky za posledních 10 dní! Jenže tohle je přece ten normální život, pro který žiju… a práce? To je jenom časová vycpávka mezi jednotlivými zájezdy.

Tím jsem poznal desátou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice práce je jenom časová vycpávka mezi akcema.

bOSÁK

Na rozjezd jsme dali Setti, hravou říčku, protékající Pokharou, která na několik kilometrů mizí pod zemí. Při vysoké vodě jsme sjeli i její spodní tok, zařízlý mezi strmými svahy, porostlými hustým pralesem s liánami, nikde ani živáčka.

Na Kali Gandhaki, kalně hnědé řece bohyně Kálí jsme si užívali třímetrové vlny.

Spodní Modi Khola – za bežných stavů úplně na suchu – nám nabídla několik kilometrů obtížnosti Čerťáků (no co vám budu povídat, stříkalo nám to i z uší). Modi Khola – síla a rychlost vody mimo civilizaci, romantická noc s ohněm na pláži.

Jestli na nám ale nějaká řeka opravdu zapsala, byla to horní Modi Khola. A tady si dovolím přepsat zápisek ze svého deníčku.

Út 6.10.2009, Modi Khola

Snídáme, balíme vše do lodí a vyrážíme. Přes rýžové pole, nejbližší cestou k řece. Vše je po celonočním dešti podmáčené, dvakrát padám i s kajakem do rýže. Nasedáme. Vody je celkem dost. Je kalná a má tah.

Kličkujeme mezi kameny. Přichází první těžké místo, stupeň a válec přes velkou část řeky. Vlevo to jde objet těžko, všechen proud tě strhne středem.

Guli a Eňon to tam ale dávají. Olík to nestihne tak čistě a jde přes menší šutr. Martin (původem z Orlických hor, přidal s k nám v Pokhaře) to dává pěkně středem na komoru. Zkušeně, jazykem mírně vlevo, jede Robert a Karel. Já a Carlos dáváme ve válci rodeo. Carlos 2x zvedá a dává 2 endy. Já nestíhám vlevo, zkouším středem, ale padám mírně bokem, na konci mě to vykopne, dávám enda, ale ustojím bez zvedání.

O kus dál láme Oli svoji novou kliku a Eňon mu půjčuje náhradní pádlo. Pak se nám zvrhává Magda. Bere ji rameno a tak ani nezkouší zvedat a jde ven.

Pro místní je to velké pozdvižení, sbíhají se na mostě a smějí se. Čekáme až Oli vylije a frčíme za klukama. Zastavujeme u Magdy, je dost dobitá. Vrací se kluci, nevylovili loď ani pádlo. Martin chytá stopa a jede až k přehradě a pak se po břehu vrací zpět a hledá. Zastavujeme na malé písčité plážičce, která se ukáže být místními veřejnými záchodky. Guli a Carlos počkají na Martina, my ostatní jedeme dál.

Před sebou máme 2 těžké peřeje. První je fakt vypasená. Dvakrát zvedám, stíhám cestu vlevo, ale pak zas ne vpravo, dám několik děr… Dojíždí kluci. Kajak se našel. Magda si vzala taxi a vrátila se zpět do Pokhary.

A pak už je tu nejtěžší místo. Prohlíží pouze Robert, za zatáčkou u pravého břehu a nakonec doleva. Kurňa, to jsou válce jak hovado. Jedu za Gulim u pravého břehu (proč jsme nepřejeli vlevo?) a dole padám do megadžuzny. Jsem hlavou dolu a cítím jak mě to mele a drží. Vší silou rovnám pádlo a zvedám, při čemž mě to pouští. Uááááááá.

Nezvedala jsem sama a vydření jsou z toho všichni. Tuto peřej jsme posléze pojmenovali eskymovací. Kromě Eňona zvedali všichni, zbytek dával rodeo figury.

O kus níž, další mega těžké místo, zastavujem. Unavení, promrzlí (celý den je pod mrakem a prší), máme toho dost. Shodujeme se, že nepojedeme až k přehradě, od které bychom šli nahoru do kopce dobrou hodinu do Kusmy. Na posilněnou si dáváme slaninu a pro dnešek to balíme, vyškrábeme se přes rýžová pole nahoru na silnici. Ty jo, ty klasy jsou větší než já!

Robert ztrácí rovnováhu a padá za kajakem půl metru dolů. Nahoře na cestě stopujeme bus a jedeme do Baglungu. Stojíme v uličce, ještě v hydru, místním musíme připadat jak ufoni. V Kusmě přestupujem, kajaky překládáme ze střechy na střechu a v místním stánku s občerstvením si dáváme svačinu – grundbret (takový mastný rádoby donut) a samózu (smaženou kapsu se zeleninou).

V Baglungu bereme první hotel. Ubytujem se, jdem na jídlo a cesto u se zase rozprší. Zapadnem do místního gasthausu Sewa na Dal Bhát (rýže s čočkou, tím se budeme příští týdny živit!). Kupujeme gin a na pokoji se rozpoutává večírek. Všichni jsou dobití, unavení a tak ani nedopijeme a jdeme spát. Brou!.

Za další dva dny přestalo pršet, místní opravili silnice poškozené sesuvy půdy a to byl konec tomuto značně opožděnému monzunu. Zbytek pobytu byl teplý a slunečný, domorodci přátelští, hory vysoké a spektakulární. A jestli tam nepostavili další přehrady, tak tam ty krásné řeky tečou pod těma horama dál. Zvonec.

nikita

Kajak jumping? Především jde o velikou zábavu, kterou možná nejde jinde na kajaku zažít.

Když totiž jedeš běžnou řeku, málokdy se stane ten krásně ideální případ, kdy jsou pro tebe peřeje a katarakty dostatečně obtížné, takže si báječně užíváš svůj sportovní výkon s mírnou špetkou adrenalinu, ale současně ještě nejsou obtížné až moc (…jakmile tě za jízdy napadá „co já debil tady už zase dělám?“, asi si to moc neužíváš…), nebo zbytečně málo (…nuda, nuda, nuda – taky nic moc zážitek…).

Ale akce do Chorvatska a Bosny na skoky je super možností si takovou zábavu užít! V podstatě totiž o nic nejde: na každém skoku je jasně předem dáno, kde se bezpečně skáče (aby dole byla voda s dostatečnou hloubkou a s dostatečným množstvím bublin pro měkký dopad). Stačí tedy jen trochu potlačit dávný pud sebezáchovy, kterým nás příroda kdysi vybavila, protože tenkrát ještě nebyl vynalezen kajak, rozjet se a skočit…

Pokud pominu obvykle uváděný školní stupidní příklad ze základky, kdy jdeš po ulici a spadne ti cihla na hlavu, tak je akce kajak jumping v podstatě bez jakéhokoli reálného nebezpečí (za normálních vodních stavů). Skoky do probublané vody jsou úžasně měkké, voda je teplá a neuvěřitelně čistá, sluníčko svítí, kolem jsou romantické kaňony z Vinetoua… takže si můžeš opravdu naplno vychutnávat ZÁBAVU!!!

A zábavný na tom je i další fakt, že vše prožíváš na každém skoku vždy několikrát – osobně samozřejmě jen jednou, ale sledovat některé předváděné figury ostatních pádlerů bývá větší legrace, než tvůj vlastní skok (viz některá fota k tomuto článku

Za zamyšlení stojí i pozoruhodná skutečnost, že ačkoli skoky tvoří třeba jen 1% ujeté vzdálenosti (a časově možná jen 1 promile doby) a zbylých 99% vzdálenosti je příšerně otravný volej, lidská psychika tenhle vopruz prakticky ihned vymaže z paměti, takže zbývají jen hezké vzpomínky…

Čtvrtek: Dolní Mrežnica: Prima úsek (začíná přímo z přírodního kempu na břehu Mrežnice) na rozpádlování a na seznámení s terénem. Skoky jsou nejčastěji od 1m do 2m (jen poměrně bezpečná cca 10 metrů dlouhá travertinová skluzavka s cca 5-ti metrovým převýšením je výjimkou), voleje jsou jakž-takž k vydržení.

Jakub si tu vybral vrchovatě smůlu, vykloubil si hned první den rameno (za pochvalu ale stojí, že disciplinovaně až cca 300 metrů před cílem…) a následně vcelku správně prorokoval, že mu ho tam stejně nikdo z nás nezvládne nahodit zpět – podařilo se to nakonec až v nemocnici pod narkózou.

Asi půlka neunavitelných pádlerů si v pozdním odpoledni dala ještě Horní Mrežnici (tato etapa končí v přírodním kempíku, kde nocujeme) – možná proto, aby jim více vyhládlo k večeři – nesmíme zapomenout, že s Robertem jde i o Gastrozájezdy! Jak pravil Jícha – zážitek musí být komplexní. A grilované vepřové řízečky a bůček se tak staly důstojným zakončením dne.

Pátek: Krupá + Zrmanja: Skvělé počasí – sluníčko a teplo. Čekal nás jasně nejvyšší kolmý let do laguny (zhruba 6-7 metrů vysoký). Nebo také 3 metry vysoký průskok vrbičkovým křovím. Nejvyšší travertinovou skluzavku zájezdu (cca 14 metrů skoro kolmého sešupu) jsme (všichni až na Roberta a Guliho) svorně vynechali. Ale taky nás bohužel čekaly nekonečné voleje mezi drobnějšími skoky (no drobnějšími… pokud lze 3-4 metry vysoké skoky nazvat drobnějšími? Co by tomu řekl obávaný čtyřmetrák na Kamenici?

Ještě že po soutoku Krupé do Zrmanje začala být řeka mnohem akčnější! Ty voleje byly fakt ubíjející.

Večer: pokračování gastrozážitků – grilované klobásky u „šéfika“ na zahradě.

Sobota: Una: Nádhera! Opět nás přivítalo to fascinující přírodní divadlo, které připravila řeka na startu u „Štrbački buku“! Doteď mám na počítači jako tapetu jednu fotku zdejších vodopádů z našeho loňského zájezdu – je to skoro rok a ani trochu se mi neokoukala!

Na rozhýbání dáváme tradičně 4 metrový skok a pak hurá na „dámskou“ cestu – jako vloni. Sluníčko nám stále přeje, průskoky tentokrát nemají takovou sílu, jako před rokem, takže si je užíváme bezestrachu.

Následuje cca 6 km vody WW3, která připomíná řeky na které jsme zvyklí, takže pohoda. Jen se mi tento svižný úsek zdál být zhruba 2x delší než vloni, takže jsem si v závěru namlouval, že řece třeba přeskočilo a ten tekoucí úsek nějakým zázrakem protáhla na úkor závěrečného VOLEJE?

No… neprotáhla… 6 km voleje před cílem tam bylo i letos. FUJ!

Únava trvala samozřejmě jen do doby naší další večerní etapy gastrozájezdu: VÝÝÝNÍÍÍKAJÍÍCÍÍ kotlíkový guláš a následovaný DELIKATESNÍM pečeným jehnětem!

Neděle: Horní Mrežnica: Klasická krásná etapa pro kajak jumping s několika vrcholy – úvodní skok s technickým esíčkovitým nájezdem, hned následující 7-mi metrová travertinová skluzavka s odskokem do jeskyně a pak po troše pádlování a několika menších skocích zlatý hřeb: „požerák“. Celý průtok Mrežnice se scukne do 1,5 metru širokého a 2 metry vysokého výtoku z laguny. Za trochu vyššího vodního stavu velice oblíbené místo zábavy, které nejprve sežere loď a pak ji v neuvěřitelných pozicích vystřeluje nad vodní hladinu.

Pravdou je, že my jsme si užili ještě v posledním skoku nad „požerákem“, kdy nejprve Hačava a pak Radek „zaparkovali“ kajak pod vodopád – takže Guli si pro ně místo skoku 2x zaplaval…

To vše v krásném teplém prosluněném dni.

No uznejte – jde to nazvat jinak, než VELIKÁ ZÁBAVA?

Bosák

29.6.2009 Jedu takhle autem nějakým městem, rozhlížím se kolem sebe – ale připadá mi to tu hrozně povědomé? … jako bych tu žil velký kus života, před mnoha lety jsem se odstěhoval a teď si prohlížím ty kdysi známé ulice – barvy domů a nebe jsou stejné jako tenkrát … přesto jsem tu jen na návštěvě? Jako cizinec.

Jedu autem městem a jsem po desetidenním pádlování po Francii. Zážitek tak silný a skvělý, že mi za těch pár dní dokázal vymazat předchozí běžný všední život z hlavy – a ten mi tam teď neodbytně, naštěstí jen pomalu leze zpátky

28.6.2009 Jak to tedy vlastně bylo? Pomalu si pozpátku nahazuji předchozí dny. Jasně … včera jsme byli na Loisachu. Klasická řeka s průskoky mezi velkými kameny – ostatně známe ji všichni, že? Většinou je považován za příjemně těžkou řeku, žádná záludná a zlá voda, ale určitě ne zadarmo. OK – souhlas. Jenže pro nás je to nyní závěrečná řeka po pádlování ve francouzských Alpách – takže spíše na vypádlování a užívat si! To je bájo, jak se elegantně změní pohled na to, co je a co není těžká voda Připomněl jsem si dobu před 2 měsíci, kdy jsme za prakticky totožné vody na řekách po Rakousku brali Loisach jako jakýsi vrchol našeho zájezdu.

Dnes ráno jsme se probudili v různých místech kempu, kam jsme si lehli při nočním příjezdu cestou z Francie. Někdo ve stanu, někdo v jedné z našich dvou dodávkách, někdo v dřevěném kempovním přístřešku atd… V noci lilo jako z konve, teď ráno je krásné počasí. Ostatně prakticky celou dobu nám svítilo sluníčko, takže žádná změna. Alespoň bude z nočního lijáku dostatečně vysoká voda … Robert otevřel láhev francouzského červeného a se slovy „to je minimálně domácí“ nám každému dal ochutnat. No … Robert pádluje skvěle, ale na vína možná nemá štěstí, ostatně co by kdo za cenu 1,15 € (byť s pěknou kreslenou vinětou ukazující výrobu vína) asi očekával, že?

Když jsem mluvil o předchozím nočním přejezdu – to bylo také celkem dobré. V pácu bylo několik řek – například i Rosanna v Ötztalských Alpách. Tu jsem nikdy nejel (zatímco Loisach jo) a chtěl jet, takže jsem zkoumal možnosti, jak to celé zaonačit Jenže když jsme kolem jedné v noci za deště přijeli k Rosanně a Guli už cestou hodně nenadšeným tónem říkal „je to takový potok, fakt to chcete jet?“, a opravdu to byl jen takový potok, fakt jsme to jet nechtěli, navíc v tom dešti bychom tam museli někde přespat, prší, takže stavět stany, pro 18 lidí, no to už je trochu nadivoko (v Rakousku), kemp v okolí žádný. Snadná argumentace – jedeme na Loisach do kempu!

27.6.2009 Přejezd z Francie opravdu úžasný! Nejprve vystoupáš na nejbližší alpské sedlo (výška kolem cca 2.000 metrů nad mořem) na výškovém horizontu začínáš klesat do Itálie s 54 číslovanými velmi prudkými ostrými serpentinami. Pak plochá krajina kolem Torina a šupky-dupky jsme ve Švýcarsku. Za tmy míjíme krásně osvětlený Vadúz (pro tupce jako jsem já připomínám, že to není dějiště Pohádek tisíce a jedné noci, ale hlavní město Lichtenštejnska) a vjíždíme na krátkou dobu do království. Od Honzy Boučka se dozvídáme potřebnou dávku pikanterií – jeho průvodcovská minulost se nezapře (dálniční známka je zde společná se Švýcarskem a kupuje se hned při vjezdu do království, ačkoli království nemá ani metr dálnice. S tím, že na auto se musí i při průjezdu kupovat x-měsíční, možná snad půlroční, či co, detaily jsem pardon zapomněl, kdežto na autobus na průjezd stačí jen 1 denní, což vyjde daleko, daleko levněji apod.). No a konečně jsme v tom Lichtenštejnsku!!! Hele, hele, zastavte mi na chvilinku, ať můžu doma tvrdit, že jsem tady byl! Jóoo, mám asi 7,5 vteřinový pobyt na královské půdě!!!

Před přejezdem z kempu na Ubaye jsme měli kolem druhé odpoledne malou ceremonielní oslavičku s názvem „vítání nových krysánků“. Ráno před dnešními několika kusy Ubaye prohlásil totiž Karlos, že kdo dneska vykrysí, chlastá víno z jeho neoprenové boty! To ještě netušil, že dnes konečně dají s Honzou Murarikem a s Robertem tu těžkou 3km prasárnu ww5 jménem „Le Rioclar“ (lokálové tomuto úseku říkají „L’Dessert“ - pozn. Jan Murarik). Ale popořadě – vyjeli jsme na úsek nad „Le Rioclar“ jménem „Les Thuiles“, 6 km WW3-4 (reálně 2 cca půlkilometrové úseky WW3až3+, zbytek kolem WW2), kde vyskočily 2 malé krysky – a Karlos se začal usmívat pod fousy.

Pak hned pokračoval ten masakrový šluchtoid „Le Rioclar“, my ostatní jsme vše krásně viděli ze silnice, z výšky cca 150 m. Jenže co to? Honza stojí na kameni uprostřed valící se bílé vody a jeho červený turboRiot se dnem vzhůru vlní v rytmu samby v peřejích. A nemožné se stalo skutkem! Karlos jede statečně v kontaktu s Honzovým kajakem, Robert má jak je jeho zvykem z povzdálí pod kontrolou Honzu i Karlose – prostě pro nás nahoře super podívaná jako nějaký sportovní přenos v přepestrém výběru některé z našich 2 komerčních televizí v sobotu odpoledne po dobrém obědě. Ulehčující výdech něžnější poloviny diváctva, když Honzův kajak sám od sebe disciplinovaně zaparkoval v jakémsi průskoku WW-čtyřkové peřeje a počkal, až ho ostatní dva pádleři laskavě vyloví. Abych jen nerýpal (ostatně sám jsem statečně byl mezi diváky na silnici je třeba připomenout, že fotky dobře dokumentují obtížnost úseku.

Následovala etapa „Le Four a Chaux“ 9 km WW3-4, žádná legrace, chce to jet bez chyb na velké soustředění. Jaká byla moje radost, když Robert při parkování v jednom z vracáků (po té, co si asi 2 minuty jen tak pro radost surfoval na cca 2 metry vysoké a 5 metrů dlouhé vlně, zatímco my si foukali na bolístky v poklidu vracáku) prohlásil „poslední zatáčka, pak ostrov uprostřed se jede zleva nebo zprava, stejná obtížnost a pak hned je náš kemp“.

Orlík po našem dojezdu na oslavu dnešního dne odpálil šampus po vzoru ruských bohatýrů useknutím hrdla láhve, což umocnilo náš pocit, že to dneska fakt stálo za to!

26.6.2009 Večer začalo pršet, takže všichni udělali nejnutnější obvyklé večerní práce (jídlo a tak) a jaksi spontánně jsme se sešli v jedné z našich 2 dodávek – no co dělat? Degustace!!! Francie!!! Jasně – červená vína … nejprve jedna lahev, pak druhá, pak obě současně komparační (porovnávací) metodou, šak zme odborníci, co děcka? Alespoň podle některých degustačních proslovů hodnotících s neobvykle poskládanými květnatými slovními spojeními to tak vypadalo… Nezapomenutelný večírek v dešti s 18 lidmi nacpanými v dodávce pro devět.

Než začalo večer pršet, dali jsme přes den řeku Ubaye, tentokrát horní a střední část a bylo to docela výživné. Měli jsme stále ještě v hlavě Guliho korekci našeho hodnocení vody z „Džusijány“ starou několik dní, kdy jsme ho přesvědčovali, že to byla fakt vydatná WW4 voda, ne? A Guli s klidným úsměvem „to bylo WW2+ až WW3, možná výjimečně nějaké 3+ místo“.

„Ale to přece není možné?“

„Jak to? Znáš přece kvalifikaci obtížnosti řek? WW4 znamená, že už není jasný tok vody – a takové místo tady prostě nikde NE-BY-LO!“

A těžko se Gulimu vysvětluje (v některých nočních hovorech u ohně s kytarou jsme se o to párkrát marně pokoušeli), že prostě žijeme v našem krásném českém snovém virtuálním rybníku, kdy Jizera, nebo Kamenice je hustá čtyřková řeka … No budiž, asi teda není, nóóó! Si z nás Guli nedělej legraci …

25.6.2009 Krásné večerní a noční grilování na kamenité plážičce u řeky L‘Ubaye. Přes den Robert, Romano a Guli cestou při přejezdu z předchozí destinace na řece Durance nakoupili místní klobásky … no Francie – co vám budu povídat

Ale vlastně JO, BUDU VÁM TO POVÍDAT! CHCI!!! Prostě v místních klobáskách ve Francii totiž k ingrediencím, na které jsme zvyklí u nás (piliny, písek a spousta chemických hnusů začínajících velkým písmenem E se 3 číslicemi), je navíc přiloženo i maso a kořeníčko – Mňam! Nebývalý luxus! Griluje se na romantickém místě kamenité ploché plážičky řeky Ubaye, soudek výborného kvasnicového nefiltrovaného nepasterizovaného tmavého piva 13° z minipivovaru Berounský Medvěd – pil jste to někdo někdy? Doporučuju! Snad i Jícha musel na dálku do Česka dostat duševní šplouchanec, jak jsme si právě v praxi ověřovali jeho teorii gastrozájezdů a komplexních zážitků. Robert hrál na kytaru, písničky jsme průběžně prokládali vyprávěním zajímavostí, v ruce sklenky s černým pivkem … co chtít více?

Zkoumáme Gulliho, jakou vodu jezdí nejraději – překvapivá odpověď je tak WW3 až WW3+. Nechápeme, vždyť to my dáváme taky, ne? Tak co takový jezdič, jako je on? „To máte tak“, vysvětluje, „ve vodě WW3 až 3+ si můžete hrát, dělat blbiny a užívat si, ale ve vodě od WW4 výše už to skoro nejde. Ve čtyřkové vodě se místa ke hraní už skoro nedají najít, a proto se skoro vždycky jezdí zhora dolů (i když ještě většinou nejde o život), ale v pětkové vodě a více už se jedná jen o to neudělat chybu, zburácet to a rychle pryč odtud. A to už není žádný požitek z jízdy“. Moudrá slova … !

Než jsme sem přejeli z údolí Durance, dali jsme přes den nenáročnou říčku Clarée, WW1, jenom to teklo rovně z kopce dolů, ale co bychom za to u nás doma dali? Nádherně malebné výhledy na masivní štíty okolních Alp, čistá a průzračná voda? My odchovaní turistickou Lužnicí, Otavou a Vltavou si troufáme opovržlivě zvedat nos?

24.6.2009 Je pamětihodný den – svátek má Jan, Honza i Jeník. Večer byl dlouho plánovaný KPČ. Briancon je francouzské město, tvrdí se prý (snad), že nejvýše položené v Evropě? A nad ním se tyčí starobylá pevnost stejného jména, tak obrovská, že v jejích útrobách je celé původní město Briancon.

Osobně doporučuji následující průběh prohlídky:

1. Přijedete do města a uděláte demokratické hlasování o délce pobytu v tomto městě.
2. Nějakou podivnou a nekalou manipulací lidským podvědomím se podaří domluvit 3 hodiny (od 18.30 do 21.30), což vám bude připadat jako příšerný vopruz (při pomyšlení na to, že jste celý den pádlovali na řece Guisane (čte se Gysyjen, nicméně Guliho česká interpretace Džusijána se mi líbí nejvíc), jste docela utahaní a o několik kilometrů dále máte v kempu ve stanu nafouklou karimatku, a na ní spacák, co vás ihned při otevření stanu přepadne, přepere, spoutá a už nepustí …
3. Pokusíte se udělat vzpouru – kdo je pro to, aby část odjela už po hodině? Mám sebou papíry a odřídím to. Je třeba naplnit právě 1 dodávku, to je celkem 9 lidí. Aha, aha – přihlásí se vás jen 8? Manipulace pokračuje?
4. Prohráli jste – podřídíte se většině a jste tu 3 hodiny. Špatná nálada vám přímo stříká z uší.
5. Jdete do pevnosti Briancon. Ještě stále vám špatná nálada cáká z hlavy, ale už je to lepší.
6. Naštěstí je tu systém hydraulických válců bránících uprostřed silnice vjíždět cizím autům do útrob pevnosti – přijede auto, řidič pípne dálkáčem (jako na televizi), válec sjede do úrovně asfaltu, auto projede a válec se opět vytrčí do půlmetrové výše nad vozovku. Stačí vidět jen 1x.
7. Další průběh je mírně inovovaný. Přijede auto, řidič pípne dálkáčem (jako na televizi), válec sjede do úrovně asfaltu, auto přejede a válec se opět hydraulicky vytrčí do půlmetrové výše z asfaltu. I s Bosákem stojícím nahoře na válci. Nahoru a dolů!!! Místňáci nevěří vlastním očím. Stačí vidět jen 1x, ale vyzkoušet se to musí minimálně 10x!
8. Špatná nálada už se vycákala – momentálně je bezvětří.
9. Hledáš obchod s vínem, neskutečnými francouzskými sýry a případnými dalšími pochutinami, které by bezvětří snadno přehouply opět do příjemných vlahých vánků obecně dujících po celý zájezd.
10. Obchod je asi tak půl hodiny chůze dolů z příšerně prudkého kopce (jste v Alpách) novodobým městem Briancon. Pak to zase půjdeš nahoru? Jsi snad blázen jen? Nevadí!!! Jdu! Karlos se přidal – hurá!
11. Dole potkáš Katku s Honzou.
12. Koupíte láhev červeného vína (vybírá Bosák), francouzský sýr hermelínového typu (vybírá Honza), kartónek delikatesních mikroklobásiček na platíčku (vybírá Karlos) a obrovský hrozen (možná 1,5 kg?) čerstvě zralého bílého vína (vybírá Katka).
13. Vycpávkami typu bageta se nezdržujete.
14. Mrknete na sebe a usmějete se – zábava začíná! Brincon není až tak špatné místo …
15. Vyrazíte zpět směrem vzhůru do toho příšerného kopce (jste v Alpách). Jíte sýr. Žerete mikroklobásičky. Zapíjíte červeným vínem a zajídáte kuličkami hroznového vína. Vzájemně.
16. Dojdete do vnitřku pevnosti Briancon – až do místa, kde je přes hradby pevnosti ten krásný výhled do údolí na arkády mnohosetmetrů níže. Zapadá obrovské oranžové slunce, a je to fakt romantický, takže na to čumíte s otevřenou hubou.
17. Tříhodinová KPČ v Briancon se vám nyní už líbí

Honza Murarik obdržel k svátku lahvinku červeného – jak by také ne, je to letos jeho jubilejní první svátek, ne?

Guisane – je někdy charakterem přirovnávaná k té peřeji na Hameráku (dlouhé snad 100 metrů?), ovšem na Džusijáně je ta peřej dlouhá cca 5 km občas tam šplouchne i nějaké to WW4 – místečko. O tom si Hamerák může nechat jen zdát … Čím více jsme se blížili cíli a byli jsme více a více unavení, nebyla nouze o zajímavé situace: Fafík zhruba 1,5 kilometru nad cílem prohlásil, že má fóbii z vody a odmítl jet dál. Vlekl loď pralesem v prudkém svahu nad řekou, kudy ani lesní zvěř nechodí, protože má dost rozumu, aby si nezlámala kopyta. Po cca 200 metrech Fafík zjistil, že je to daleko těžší, než na vodě a rád se opět přidal k nám na řeku. Po dalším půl kilometru se práskla Katka a Robert jí pomáhal vylít loď. Zaparkuju u nich a chci vylít vlhko ze své lodi. Jenže v tom se kousek nad námi práskla Jana. Plave. Honza Murarik zachraňuje její loď a tlačí jí ke břehu, kde stojím já. Robert háže házečku, přesně k Janě, jak je u něj obvyklé. Házečka v letu udělá ve vzduchu smyčku, která se neomylně omotá kolem horní části pádla Honzy tlačícího její loď na dosah u mně. Jana napoprvé chytne házečku a pověsí se na ní, házečka se prudce napne, Honzovo pádlo se tak silou vytrhává Honzovi z ruky. Ten nepouští, pere se o něj – tím se logicky práskne. To vše asi jen 3 metry ode mě. To je drama, říkám si spokojeně. Honza je pod vodou, pouští ze zřetele jak Jany kajak, tak i své pádlo a to je vystřelené jako z kuše dáááleko od Honzy. Natahuju se pro Jany loď. Najednou na mně sborově asi tak 10 lidí zařve „Bosáku loď“. No sakra, přece snad vidí, že se pro ní natahuju, jak můžu, ne? Řev o lodi stále trvá … že bych něco přehlédl? Zmateně se rozhlédnu. A kruci – moje loď mezitím potichounku a nenápadně (jako pšouk ticháček) opouští místo u břehu a vyrazila na svou individuální soukromou plavbu bez kapitána. Prostě zatímco lovím Jany kajak, moje štubina je jak urvaná ze řetězu a vyrazila si na výlet…v tom zmatku jsem vzápětí o 10 centimetrů promáchnul loď Jany. Mezitím Honza Murarik zvedá bez pádla rukama. Bezmocně hledím z kopce po proudu do výživného místa WW3+. Do dáli upaluje Honza bez pádla na svém TurboRiotovi, jeho pádlo si vesele plave ve vlnách asi 5 metrů od něj a kolem něho skotačí 2 prázdné lodě – moje štubina a Jany diesel. Tady bude ještě veselo – proběhlo mi hlavou, než jsem došel ke konstruktivnějšímu řešení: „Zdrhej po proudu dolů, na tomhle místě už jsi dohrál!“

Tahle legrácka = Guisane končí v městečku Briancon, takže večerní KPČ = návštěva pevnosti byla v podstatě logická.

Ráno proběhlo, jako obvykle … čerstvé bagetky „flétny“ (= tenké a dlouhé) z nedaleké pekárny spolu s úžasně dobrými francouzskými sýry – kozí, kraví, ovčí, plesnivé, polotvrdé, tvrdé – prostě desítky variací! Kemp na břehu řeky Durance je s přírodní slalomkou, která klame tělem! Ze břehu je totiž na první pohled nezajímavá a poměrně široká (na slalomové tratě, které obvykle známe …). Jenže když jsme si ji toho dne ráno otestovali – změnili jsme názor! Ačkoli spád nemá nijak zajímavý a místa jsou tak ww2+, neobvyklá je rychlost a tah vody. Najednou je všechno jinak Hačava by mohl vyprávět …

23.6.2009 Celý večer odpočíváme v kempu, protože dneska byla docela hustá voda – Le Guil! Vaříme si různé dobroty – Orel s Katkou, Janou, Hačavou a Hačavicí například objevili v obchodě hotovou nekonzervovanou rybí polévku v litrové skleněné lahvi. Otevřeš, ohřeješ a máš čerstvou dobrotu, jako od maminky . Stejně tak delikatesně chutnají i husté zeleninové polévky v tetrapakových krabicích. A u jídla si promíláme hlavou ještě jednou ten dnešní Guil. To byl zas den!

V kilometráži měl panáček vyplazený jazyk pomalu až do pasu, obláčky dýmu kolem hlavy, vypoulené oči a šrouby mu vyskakovaly z helmy. Pod tím lakonický popis: „Nirvana, extase“. Taky tam byla nakreslená hluboko ponořená žába s bublinami od pusy. Zkrátka místňáci vědí své!

Odpoledne po celém dni ježdění jsme přijeli k peřeji těsně u silnice poblíž vesnice Montbardon. Je to asi 3 kilometry pod soutěskou Chateau Queyras. Střízlivým odhadem 100 metrů plnohodnotné WW4+! Užasle jsme hleděli na jakéhosi mladého anglána, který se na to právě chystal s krásnou velkou červenou creekovkou. Kameru na helmě. Každých 20 metrů záchrana na břehu s házečkou. Borec! říkal jsem si. A užíval si to, neuvěřitelně volným krokem scházel s lodí od silnice k vodě (10 metrů převýšení), pak do laguny na peřej, snad 20 minut nasedal – než konečně vyjel … v půlce se prásknul, ale ukázkově zvedl! Borec! říkám si podruhé.

No, jenže pak tam naskákali Robert, Guli, Karlos a Honza Murarik – přišli, nasedli a hupky dolů. Guli na svém EZG nebyl asi tak 30 metrů vůbec vidět, nechápu, jak mohl vědět, kam jede, a dal to čistě bez prásknutí! Robert za ním naprosto čistě, ještě si uprostřed dovolil parádičku s dorovnáním lodě zpět do ideální stopy, ze které mírně vyjel … Za ním Honza M. se svým Turbem – jestli Guli nebyl vidět 30 metrů, tak Honza ho hravě dvojnásobně překonal, nebyl vidět určitě tak 60 metrů – po prvních 20 metrech peřeje zmizel v tříšti vody, ze které občas vykoukl kus pádla nebo jeho červené přilby a až na posledních 20 metrech se opět vynořil, prásknul se, ihned vyeskymoval a už parkoval dole ve vracáku pod peřejí. Poslední jel Karlos – až do poloviny krásně čistě. Pak mu to sežralo zadek a už nám předváděl 30-ti metrovou zadní svíci! Prásknul na stejném místě, jako Honza, ihned vyeskymoval a zaparkoval na stejné místo ve vracáku, jako ostatní.

Mladý anglán to sledoval ze břehu a 4x za sebou drobet posmutněl …

Přidal jsem se s Vítkem k našim 4 chlapíkům a bušili jsme to dolů. Cca 9 km WW3 až WW3+, s občasným WW4 místem. Docela hustý – celkem pětkrát zvedám, naštěstí v tom humusu vždycky bezpečně napoprvé! Všichni ostatní nezvedají zázračně ani jednou – takže jsem tam tak nějak za lúzra, ale naštěstí je voda tak výživná, že nemám ani vteřinu času nad tím uvažovat a trápit se tím. Poslední páté prásknutí už bylo trochu z nepozornosti únavou – přímo pod nízkým mostem, nad námi nám tam zbytek výpravy drží palce. Zatáčka doprava a voda logicky valila na skálu vlevo. Všichni vyjeli z proudu doprava do vracáku, aby se trochu zkoncentrovali, protože za zatáčkou byl plnotučný čtyřkový válec, do kterého je nevhodné vjet nějak rozhozeně. Já ten parking vpravo zhruba o půl metru nestihl a proud už mně pere proti té skále vlevo. No zkusím to ustát, napadlo mě. Voda to ale nepochopila – a už bublám, jako ta žába v kilometráži. Zkoncentrovat a zvednout! Bezpečně a napoprvé – v takové vodě už se prostě NEPLAVE! Hup kyčlema a jsem hlavou nahoru – jenže už jen asi 10 metrů před tím válcem. Guli ihned startuje, zahuláká – pádluj, PÁDLUJ!!! a jeď za mnou – najel mi super stopu s asi jediným rozumným průskokem = malým nenápadným jazykem ve válci. Brekeke, to bylo o fous!

Začínám toho mít docela dost! Na nejbližším vhodném místě skončím a vylezu po strmém srázu nahoru na silnici do tranzitu, rozhodl jsem se. To nastalo asi o 2 km níže. Začal hodně zablokovaný asi 250 metrů dlouhý úsek, který prohlížíme. Na okraji silnice v dálce pod tím úsekem vidím naše auta. Lezu ven a vím, že dnes už na vodu nejdu! Beru kajak na ramena a prodírám se pralesem k místu, kde tuším naše auta. Kupodivu se i ostatní po chvíli rozhodli skončit a škrábou se s odstupem za mnou. Díky chlapi, díky, že to nejedete, alespoň tak nejsem za sraba, který hodil předčasně ručník do ringu.

V poledne jsme byli u soutěsky Chateau Queyras, cca 1 km dlouhé, 2-4 metry široké (ano, celý Guil se smrskne do šířky menší, než je běžný panelákový obývák), voda se valí v zatáčkách jako na tobogánu, díky cca 30 až 50 metrů hlubokým kolmým skalám kolem je vyloučená záchrana. Voda se mele zprava doleva a přes to zpět zase doprava. Jasná souvislá WW4. Kdo to chce jet, musí na 100% jistotu a NESMÍ se prásknout! Díky nepravidelným bludným proudům a tušeným sifonům to není žádná pohoda.

Jede Robert, Karlos, Vítek a Honza Murarik. Stojím na ferratovém můstku po cca 250 metrech soutěsky za první zatáčkou. Robert učebnicově čistě parkuje v jediné lagunce v celé soutěsce (lagunce sice rychle tekoucí, ale alespoň nezpěněné) těsně pode mnou. Karlos s 30-ti metrovým odstupem jede s přehledem a zaparkuje u Roberta. Prohodí jakýsi vtípek, kterému nebylo na mém mostíku rozumět a najednou ze zatáčky vyplave Vítek – zatím se výhodně drží kajaku, pomáhá to s udržením hlavy nad vodou. Za chvíli se to ale obrátí – přímo pode mnou je esíčko vlevo-vpravo, které rozhodí jeho plavecký výkon, spláchne ho z kajaku pod vodu, čímž výrazně zrychlí a jak se držel kajaku, zrychlila najednou stejně i loď! Takže v pravotočivém výjezdu z esíčka ho jeho kajak narval pod vodou na skálu vlevo – na chvíli jsem ho ztratil z očí a trochu mně naskočila husí kůže – záchrana je nemožná! Naštěstí ho to z ničeho nic vykoplo nad hladinu asi o 15 metrů dále směrem k čekajícím Robertovi a Karlosovi. Honza dává esíčko se záviděníhodnou stabilitou a přibrzdí v laguně u ostatních. To vše (od Roberta až k Honzovi) proběhlo za méně než půl minuty! Ten proud je tady docela fofr.

A jede se dále – Honza vyrazil za Vítkovou lodí, Vítek se drží zádě Robertovy lodě.

Na výjezdu ze soutěsky je válec přes celou šíři, nejde nijak ošidit – Robert se vděčně ohlédl na Vítka, který se těsně před válcem pustil – asi by tam spolu předvedli pěkné rodeo. Něco jako Karlos, který si tam vystřihl na svém Blazeovi několik cartwheelů (prý nechtěně, ale kdo mu to má věřit), vyzvedal a těsně pod tím zaparkoval u vylovené Vítkovy lodě.

Vítek statečně nasedá na zbytek úseku a dojede s ostatními posledních cca 200-300 metrů pod soutěskou k mostu, kde je nabíráme do auta.

Vítkovo hodnocení zážitku? „Od teď už nemusím mít všechno! Ty vole, Bosáku, nemohl‘s mně nějak přesvědčit, že je to ode mě celkem pěkná kravina?“

Orlík, Hačavice, Líba, Jana, Hačava a Katka dávají životu podstatně bezpečnější ferratu – úžasně atraktivním terénem na skalách přímo v soutěsce pár metrů nad vodou – půjčují si vybavení a šup na to!

V době ferraty dáváme obídek s Robertem, Gullim, druhou Katkou a Románem v místním bistru pod pevností Fort Queyras, zatímco Honza a Karlos berou hodinu francouzštiny na prosluněné louce.

Dopoledne před tím je na pořadu horní Guil, cca 10 km etapa nad soutěskou Queyras, která se tváří jako pohodová WW2, proto ji s ohledem na ještě trvající bolest v rameni vynechávám a soustředím tak síly na odpolední plánované těžší etapy pod soutěskou.

Nu, je třeba podotknout, že jsem možná měl jet, protože to nakonec bylo hodně zábavné. Alespoň z pohledu ze silnice z cca 60 metrové výše. Silnice přesně lemuje tok řeky a zhruba každých 500 metrů jsme s Románem zastavili na odpočívadle a bavili se, jak dole naše výprava bojovala s vodními nástrahami. Došel jsem k poměrně objevnému závěru, že jet řeku nahoře na silnici autem, je daleko jednodušší, než dole ve vodě

Ranní snídaně je klasická – křupavé bagetky a výýnííkáájíícíí sýry! A po ní se začaly množit dotazy, „kdy pojedeme“, „kam pojedeme“, „jaký to tam bude“ – až Guli prohlásil – „No co se furt ptáte? Todle je pankáčskej zájezd a tady nikdo nic neplánuje!“. Ha, ha – usmíval se u toho, jako měsíček na noční obloze!

22.6.2009 V podvečer přijíždíme po přejezdu do našeho nového kempu na břehu řeky Durance. Spousta vodáků. Rozbalíme stany a objednáváme si v recepci bagety na zítřejší ráno a chystáme se na grilování klobásek. Večerní pohoda, každý relaxuje po svém. Jana mi do ramene masíruje synteticky zelenou mast na krávy a zdůvodňuje to tím, že „když je to dobré na zvířata, je to pro tebe dobré až, až!“, což nevím, jestli je pochvala, nebo nějaká skrytá narážka na mně? Uklidňuje mně však nakonec to, že i Románo a Vítek se nechají masírovat, takže nejsem mezi brav zařazen sám …

Ostatní tak trochu polehávají, Orlík odborně šejkuje svoje míchané nápoje, narážíme sud světlého berounského 11° Medvěda a Pavel Bastl průběžně vyzvídá na ostatních (v rámci plánování zítřejšího ranního výletu do místního pekařství pod záminkou nákupu baget), jak se francouzsky řekne „Slečno, vy máte tak krásné oči!“ a diví se, že mu to tam nikdo neumí na počkání přeložit (Pavlíku, zkus si zapamatovat třeba „Mademoiselle, vous l’avez de beaux yeux!“, a už nás s tím příště netrap )

Dnes byla ne příliš náročná etapa řeky Durance, cca 12 km, končící v odborné veřejnosti dost profláknutou vlnou Rabioux. Prý jde o krásný playspot s následnou lagunou, ideální na školení nájezdů do velké vlny a pak pro následné dlouhé surfování. Těšili jsme se – alespoň si trochu zablbneme. S ohledem na můj včerejší letecký kousek (asi jsem v letu o někoho zavadil a bolí mně teď rameno tak, že v podstatě nemůžu rozumně pohnout rukou), dnes vodu vynechávám a těšil jsem se až na tu vlnu v Rabioux.

Jenže vlna se nekonala. Škoda! Je to rozbité! Respektive místo plánované vlny byla změť bublinoválcové tříště přes celou řeku (snad jsem to popsal dostatečně odborně?), nedalo se do toho v podstatě nijak vjet a když už tam člověk tak nějak najel, dalo mu to párkrát přes držku zleva a zprava, vytřáslo ho to jako ve vibrační pračce a ihned ho to vyfluslo o 3 metry dole. Ideální nácvik morálu na zvedání. Takže jsem se ani nepřevlékal do hydra, jen kvůli tomu tam nemá smysl jít. Ale ze břehu to bylo báječně fotogenické – viď, Honzo, Karlosi a Vítku?

Dopoledne byl několikahodinový přejezd. Nejprve ranní zastávka v prvním obchodě našeho pobytu ve Francii (dnes je teprve pondělí a až dosud jsme tu byli jen o víkendu, takže se šopování nemohlo konat) s nákupem delikatesních Francouzských vín (Orlík kupuje jako základ k pozdějšímu míchání chuťovek pravý třtinový rum z francouzských kolonií – Starého Nicka z Antil a Dillona z Martiniku), pak dlouhé stoupání z údolí řeky Isere do sedla, naštěstí sýrárna s nadpozemsky dobrými sýry nám jízdu trochu zpříjemnila. A potom stejně dlouhý sjezd do dalšího údolí řeky Durance.

21.6.2009 Večer v kempu na břehu řeky Isere. Nejprve se tak trochu nenápadně povalujeme, pak nenápadně narazíme sud černé kvasnicové 14° z Pivovarského domu Chýně (to je panečku ale taky fajnová dobrůtka!!!), dále nenápadně operujeme Gullimu z nohy týden staré stehy a hlavně nenápadně začínáme pokukovat po masu, které budeme za chvíli grilovat.

Později večer hodně nápadně pijeme Chýni z ešusů, hodně nápadně pojídáme úžasné grilované maso šéfgriléra Roberta a vyprávíme u toho nejrůznější historky. Samozřejmě většinou vodní historky. Hlavně o tom, jací jsme všichni borci, a co ještě na vodě v nejbližší době dáme Inu, tak to k vodě patří! Žádná vlna a válec ještě nikdy nebyly tak velké, jako když se pak večer o nich vypráví na břehu! Gulli nenápadně trousí moudra o programu na nejbližších pár dní – čeká nás L‘Guile (francouzský Gail), Guisine (Džusijána) a hlavně Ubaye (Ubája). Zatím vůbec nemáme tyhle informace kam zařadit, ještě jsme ty řeky nikdy nejeli a tak se nám všechny ty vlny a peřeje v hlavách různě mísí (také i s chýnovskou 14°), tím se příslušně zvětšují a už teď z toho máme zážitky, aniž bychom hrábli pádlem do vody. S postupujícím večerem a množstvím piva se válce a vlny zvětšují odhadem tak někam k 5-7 metrům! Nakonec by v řekách mohly být i žraloci a velryby, to tomu našemu vyprávění ještě chybělo, protože všechno ostatní tam už bylo v gigantických rozměrech vyjmenováno

Prostě pohoda!!!

Dnes jsme si užívali na Isere, česky by se dalo říci Jizera, kterou charakterem a obtížností tak trochu i připomíná. Zpočátku je to jen úplně snadná tekoucí ww1 a začínáme se trochu nudit. Zhruba ve třetině vylézáme na břeh, abychom si protáhli nohy, a koukáme na tabuli s kilometráží. Řeka pokračuje s 2 úseky psanými jako WW3-4, no panečku, začíná nám nějaký masakr? (nakonec tam žádné skutečně WW4 místo nebylo, snad někdy možná za vysoké vody, takhle tam občas bylo jen nějaké to WW3+, ale většina řeky byla suprová WW3). Na tabuli s kilometráží pak trochu tupě koukáme na francouzská jména peřejí a úseků řeky (tupě, protože bohužel nerozumíme francouzsky). A bohužel proto, že prakticky každé zajímavé místo je nějak pojmenované (podobně jako u nás Navarovská soutěska, Držkovské schody, Prádelna atd.). Najednou Orlík se svým neuvěřitelným rozhledem povídá „Jedno jméno peřeje vám přeložím, ale slova u ostatních názvů neznám: Machine á couper le jambon – Stroj na oddělení šunky“. Což mně fakt zaujalo! A tak jsem si po návratu zpět k nám nechal od Orlíka dodatečně přeložit i jména ostatních peřejí, protože jsem tušil zajímavé výsledky. Pokud je nějaký národ v Evropě skutečně poetický a romantický, tak hned na druhém místě (tj. samozřejmě až po nás to budou Francouzi! Posuďte sami. Ve snadnější části jsou místa: Les moutons – Beránci (slovní hříčka, protože související sloveso moutonner znamená „pěnit se, čeřit se“). Les vignes – vinice. La salle a manger – jídelna. Le dessert – zákusek.

Jenže pak začala ta těžší část, kde kromě již zmíněného stroje na přípravu šunky byla například peřej „Perte des boeufs – záhuba volů“. Orlík však opatrně poznamenal – tohle tam snad ani nepiš, on tam od nás někdo zaplaval, tak ať si to nevezme osobně

Další zastávka nastala opět po další přibližně třetině jízdy a byla trochu delší – pojedli jsme, popili a tak nějak se krásně rozleželi, že se nám několika lidem už nechtělo dále – no nevadí, jsme tu za pohodou, kašleme na to … pojedeme napřed auty do cíle a pomůžeme tam pak ostatním s navazováním lodí.

Taky jo, počkáme v cíli na naše kámoše na vodě a pak navazuju na zahrádce na velké VW dodávce. Zvesela na sebe s ostatními dole povykujeme (kurva jebte mi sem ty lodě a podobné jazykové krasotinky) a všeobecně si všichni užíváme krásného dne. Pak mně v té mé rozjívenosti napadlo naznačit, že jako skočím dolů – šipku na parkoviště. Ale v tom už byl dole špalír, prý mně chytnou? Ach jóóó, teď už fakt asi musím skočit! Tož teda hópnu, ale bojim, bojim – chytejte!!! Nakonec to ani tak moc nebolelo … jen to bylo dost vysoko!

Když jsme toho dne ráno vstali, byli jsme celkem nedospalí (po včerejším přejezdu s hodně pozdním příjezdem), ale hrozně natěšení na vodu – takže naše první ranní procházka byla logicky ke slalomce, na jejímž břehu kemp leží. Jdeme opatrně od spodních branek – nejprve pohoda (alespoň ze břehu) – tak WW2až3. No, pak začala těžší místa, řekněme trvalá WW3, blížíme se k mostu nad slalomkou a nad ním nás potěšilo několik opravdu vydařených místeček, s mírným přivřením očí to lze ohodnotit jako dobrou WW4. Takže je to jasný – dáváme snídani, pak hurá do gumy a jdeme si zaskotačit! Krásně čistá voda, sluníčko … co chtít víc? Mít k dispozici takový terén blízko bydliště, to by se člověk rychle vyjezdil ve slušného pádlera!

20.6.2009 Přejezd ze Švýcarska byl opravdu dlouhý, příjezd do kempu pozdě v noci.

Cestou proběhla v tranzitu úsměvná debata vypovídající o Robertově povaze více, než dlouhé popisy. Honza Bouček říkal Robertovi, že nyní má již navigace 2, jednu automobilovou a druhou outdoorovou a může mezi nimi přehrávat data. Robert v podstatě nebyl schopen pojmout, k čemu je i jen jediná navigace, natož pak dvě? OK, akceptuji, že jde jednak o věc přístupu (prostě někdo je principiálně improvizátor, byť s vynikající znalostí místních terénů) a jednak o věc vztahu k moderním technologiím (někdo je využívá velmi aktivně s entuziasmem a někdo jen to nejnutnější jako ryze praktickou věc). Dobrá … ale pak Robert prohlásil: „To já ti mám kamaráde strašnou radost, že v poslední době staví tolik těch nových hypermarketů a obchodních komplexů. A chtěl bych, aby na tom ještě popracovali a bylo jich více!“ Nechápavě kroutíme hlavou, snad Robertovi s příchodem čerstvého potomka od loňska nepřeskočilo? Robert si vychutnal pár vteřinek náš údiv a pak pokračuje: „no, bude do nich jezdit víc a víc lidí a nebudou nás otravovat tady v přírodě“

Dnešní denní menu na rozježdění obsahovalo Vorderrhein (Přední Rýn), konkrétně to pak byl známý úsek před soutokem s Hinterrheinem (se Zadním Rýnem). Honza Bouček sliboval úžasně krásné výhledy na kopce a jeden hodně vypečený úsek.

Oboje se nám splnilo – jen avizované místečko nebylo nakonec tak strašné – parádní vlny s jednou největší cca 2,5 metrovkou a hned v následující zatáčce příjemně držící váleček asi 15 metrů široký. Šel bez problémů objet, ale kdo už si v něm jednou ustlal, musel pak holt trochu máknout … Fafík si dal několik set metrovou rozplavbu a vypadal pak na břehu, jako když ho právě vyplivl kombajn

Zato výhledy na mohutné masivy kolem řeky byly nepopsatelné! Nepříliš komplikovaná řeka, kdo je zde v oblasti, lze ji jako krajinovku na rozpádlování jen doporučit …

Toto ráno bylo první dospávací. Přijeli jsme sem na start Vorderrheinu na jeden zátah z Čech nad ránem, celou cestu pršelo, ale těsně před dojezdem se roztrhaly mraky a vítalo nás slunečné svítání. Po dojezdu auty na místo startu zazněl pokyn od Roberta zcela jasně „Kdo vstane před desátou, přestane být mým kamarádem. A půjde do vody!“ V plánu to neměl nikdo … v opuštěných kontejnerech se dá tak krásně a tvrdě spát!

19.6.2009 Nakládání a příprava odjezdu u Dronte bylo asi jako jediná nepankáčská část zájezdu – přijedu se zhruba pětiminutovým zpožděním … a byl jsem poslední, všechny lodě v dodávce nebo navázané … no nevěřím vlastním očím??? Naštěstí probíhaly obvyklé uvítací procesy mezi lidmi, žoviálně se žvanilo, klábosilo a jen tak postávalo ve skupinkách, takže jsem se urychleně nalodil … a pak poplkal se všemi stejně natěšenými pádlisty, jako já.

Jo, takhle nějak to bylo … parádních 10 dnů zážitků! A už se nedivím, proč se tu ve městě teď cítím, jako na návštěvě

Bosák

Poznámka: po několika neúspěšných pokusech jsem vzdal udělat tohle povídání jako objektivní záznam a jde tedy o dost subjektivně pojatou výpověď. Berte to tak tedy, i když s některými pasážemi nebudete souhlasit.

Cestu na Balkán ve mně provázela směs zvědavosti a očekávání, protože Jícha předem zkušeně utrousil několik historek z dřívějších výjezdů do této oblasti. Tamní řeky jsou pro většinu z nás neznámé a životní rytmus a zvyky obyvatel jsou občas hodně odlišné.

Takže například co zabalit za jídlo? Řeky tam protékají výhradně neobydlenými místy, většinou hlubokými kaňony, spaní nebude skoro nikdy v kempech, ale v pustině mimo civilizaci… to chce neponechat nic náhodě! Za tímto jasným závěrem logicky následoval rychlý výpad do hypermarketu, jehož výsledkem byla plná krabice jídla. Pocit bezpečí a jistoty. Ještě plnou bombu s plynem na vařič, ne: beru raději ještě další 2 náhradní. Třeba bude zle! A hlavně nezapomenout pas – polovojenský byrokratický aparát na hranicích prý připomíná dřívější časy u nás, kdy se jezdilo do NDR pro kozačky.

Vyrážíme dvěma tranzity, celkem 14 pádlerů (Orlík, Karel, Fafík, já, JanaN, KatkaK, LíbaČvachta, Jícha, JanaŠ, Hačava, MajdaHačavice, Karlos, LuďaAtyp, Broďa) a dredový týpek Guli, kterého jsem zpočátku jen opatrně okukoval.

Cesta ubíhala hladce až do doby, kdy jsem s Atypem rozvinul v našem tranzitu debatu o tom, jak jsem si kvůli této expedici nechal udělat pas. Na to reagoval Karlos tiše vyřčenou otázkou „Vy máte všichni pasy?“ Broďa se ho snažil uklidnit, že ne, že on ho také nemá. Zpočátku to opravdu jako útěcha zafungovalo, jenže čím blíže k hranicím Bosny a Hercegoviny jsme byli, tím byli nervóznější oba. Možná tomu pomohla i série vtípků nás ostatních na jejich účet. Nabízeli jsme třeba nápady typu vlézt do některého kajaku úplně na dně přívěsu a zatáhnout za sebou špricku s tím, že až je samopalníci na hranici objeví, budeme je v místním vězení pro útěchu chodit navštěvovat a nosit jim chleba a vodu.

Jediné rozumné řešení ale nakonec bylo podsvícnotmářství, takže prostě seděli v autě a spolehli se, že karabiniero má na ruce prstů jen 5, vyšší matematikou nevládne a 7 pasažérů v autě ho tudíž nebude nijak trápit. Nebudu vás dále napínat – POVEDLO se! A pasy později za zanedbatelných 17 kil Kč dopravila DHL do Sarajeva.

Cestou do jihoevropského vnitrozemí ubývalo honosně osvětlených tříhvězdičkových motorestů a přibývalo typické (mnohdy ještě rozstřílené) balkánské architektury. Po příjezdu do kempu mi došlo, proč Robert raději plánuje spaní ve volné přírodě – noční bugr způsobený maďarsko-česko-bosenskými vodáky by probudil i ledního medvěda ze zimního spánku.

Ráno jsme se natěšení přikolébali k Robertovi pro informace.

A pak to začalo – univerzální popis řeky „no je to pěkný, ww 2 až 3, celkem 3 až 4 hodiny jízdy, místy bude sluníčko, občas i ne.“ (od čtvrtého dne expedice jsme se už ani na nic neptali, protože to bylo zbytečné, vždycky následovala stejná odpověď.) Jenže pak si Robert všiml, jak jsme krásně zvědaví a ihned ho napadl jeden z jeho vtípků: se škodolibým úsměvem prohodil směrem k Jíchovi: „Na rozpádlování to bude docela výživné!“ A protože to bylo řečeno správně polohlasným a spikleneckým tónem, bylo to tak věrohodné, že se mu tak elegantně podařilo profackovat naše sebevědomí.

Šlo o řeku Ugar, kterou prý Denali objevili teprve vloni na podzim a šlo tak o čtvrtosjezd. Start u pstruzí farmy, cíl v přehradě. Poměrně hezká úzká řeka, s mnoha technickými průskoky mezi balvany, charakterem trochu připomíná Kamenici, ovšem v jemnější podobě.

Večer nás řidič Romano odvezl ve svém žlutém mikrobusu na místo dalšího přespání – pozemek místní základní školy (maximálně dvoutřídky), spaní dle libosti pod širákem, ve stanu nebo v minitělocvičničce. A pak to zase začalo – Robertovy gastrozájezdy! Grilované křehounké nakládané masíčko na rožni, čerstvá místní jemná cibulka – no paráda!

Druhý den ráno při převlékání na břehu řeky Krivaja nám trochu sprchlo, takže moje prohlášení ze včerejška, že „když jsem na dovolené, vždycky chci, aby mi svítilo sluníčko“, znělo najednou jen jako duševní stav pomateného schizofrenika. Něco se s tím musí udělat!

Krivaja je celkem dost sportovní řeka, klidnější úseky jsou prostřídány krátkými, ale dost výživnými peřejemi (místy snad i ww3+? a Jícho konečně už řekni, že jo!). Voda je kalná, asi jako všude u nás v Česku, jenže poměrně rychle tekoucí. Řeknu to upřímně, moc mi nesedla, až takový borec, abych si v tom lebedil, zase nejsem.

Následoval přejezd do rafťácké základny k jezeru blízko řeky Neretva.

Probudili jsme se do nádherně prosluněného rána a od té doby nás provázelo nemilosrdně krásné počasí až do konce expedice. Pokud jsem někde tvrdil, že Soča je asi nejkrásnější řekou Evropy, tak Neretva je její dobrá kámoška a vzájemně si obě holky nemají co závidět! Průzračně čistá voda, romantický kaňon, prostě super! Na výjezdu ze soutěsky pár kaskádiček s hezkými vlnami, ale jasně čitelnými průjezdy. Ještě jednou: Super!!! A to i s bonbónkem na konci: docela výživnou stometrovou peřejí, jejímuž závěru dominovaly 2 vlny, první ti chrstne vodu do obličeje, aby tě oslepila, druhá toho samozřejmě využije a snaží se tě prásknout a pak zatlačit pod šikmou skálu vpravo, za kterou těsně následuje kolmá levá zatáčka. To bylo eskymáčků a krysyček .

Alespoň nám z tohohle skotačení trochu vyhládlo, protože gastrozájezdní Romano za výpomoci Karla připravil na výstupním místě 3 plné mísy zeleninových salátů – každý jiný.

Na cestě jsme odpoledne mikrobusem provedli rychlý výpad do Sarajeva pro pasy uložené v obálce v depu místního DHL. Karlos i Broďa jakoby zázrakem znovuobjevili, co je to úsměv na tváři. My také, protože čekání jsme strávili pojídáním výborného jídla Burki (na listové těsto se dají rozemleté kousky masa, zabalí se to do několikametrové ruličky, ta se od středu postupně stočí dokola jako placatý šnek velikosti pizzy a vše se upeče, nakrájí a přehodí hladovým pádlerům). Pikantností této hospody bylo, že cedule na dveřích zakazovala vcházet se střelnými zbraněmi – že by divoký západ? Pousmáli jsme se.

Po chvíli jízdy řidič Romano ale úsměv rychle ztratil, když nás cíleně stopla místní policejní hlídka – patrně na kus řeči, protože to stále více prodlužovali. Naštěstí argument v podobě drobné mince zabere na Balkáně vždycky a můžeme tak nerušeně pádit dále.

Až na hranice s Černou Horou – to byl fakt ukázkový příklad nestravitelných chapadel státní socialistické mašinérie. Dokonce kvůli nám povolali šéfku přechodu – energickou a vydizajnovanou dlouhovlasou blondýnu v brýlých s tlustými černými obroučkami. Jako ve špatným hollywoodským filmu. Celková doba průjezdu (= stání) hranicí cca 1,5 hodiny, zřejmě jsou na to ale zvyklí, protože za tu dobu projelo 1 auto tam a 3 zpět. Výjimečná efektivita práce.

Přespání proběhlo v lesíku kousek za hranicemi – vše připomínalo pohraniční Šumavu. Kopce, husté a zdravé lesy. Včetně nočního vydatného deště. Včetně noční kontroly místních pohraničníků v bílém Land Roveru. To už jsme jen tak kecali u ohně po dalším gastrozájezdním grilování – hraniční hlídka po krátkém rozhovoru s Gulim usoudila, že my asi zločinci opravdu nebudeme. Ráno jsem posnídal asi půl kila lesních jahod – mňam, mňam a šupky dupky do vnitrozemí Monte Negra.

Černá Hora je drsný hornatý kraj, s neskutečně hluboce zaříznutým kaňonem řeky Tara a s malým řeznictvím, kde se prodává pršut v celku. Pro ty z vás, kdo ještě neví, co je pršut malé vysvětlení – je to libový sušený sval v celku, velmi labužnické chuti, prostě pochoutka. Pro upřesnění podotýkám, že pršut chutná i potulným psům, pak se jedná o tzv. pršut chodící, který původnímu majiteli pršutu (=mně) již žádnou radost neudělá. Naštěstí se dá pršut koupit i na cestě zpět… takže jsem domů nakonec něco i přivezl.

Řeka Lim byla pohodová říčka bez větších obtížností. Vytéká z jezera u vesnice Plav a nejprve se asi 1,5 km vcelku nic neděje. Pak následuje bezkrysí peřej u sedmi eskymáků, což potěšilo zvláště Guliho, který radostně nahlas odpočítával celkové zvedací skóre a dále pokračuje pohodová ww2 lemovaná po levém břehu mnoha odloženými vraky aut, ale jinak bez větších překvapení. Snad jen za zmínku stojí, že ve spodní části těsně před vysedacím místem nejde za jedním kamenem vjet do vracáku. Není to totiž kámen, je to mrtvá kráva. A ta z nějakého důvodu prostě vracák netvoří.

Tábořiště bylo hned na břehu Limu, v půli dnešního úseku. Někteří si tedy dali tuto půlku Limu od jezera k tábořišti ještě jednou, my ostatní jsme se zabydleli na zdánlivě opuštěné loučce a opět grilovali klobásičky Gastrozájezdu. Louka to však nebyla opuštěná, majitelé nás v noci přijeli zkontrolovat, jako co to kdo to? Ale po několika vypitých českých pivech nám prozradili, že jsou vlastně rádi, že tam jsme a že vlastně jsme jejich prvními hosty na této louce (možná půjde o budoucí kemp, kdo ví?). Na rozloučenou dostali ještě dutostěnný vakuohrnek, ze kterého popíjeli celý večer pivo a byl klid.

Pátý den jsme si dopoledne vyrazili na řeku Zlorečica (což je krásná slovní hříčka). No řeku, spíše takový potok to byl, uprostřed zpestřený kaskádou (se sifonem vlevo).

Odpoledne jsme si nemohli nechat ujít lahůdku na dolním, již poměrně vodnatém Limu do oblasti kaskády nazvané Tifran. Před vyjetím na vodu Robert vydal stručný a jasný pokyn: „nejdříve bude Malý Tifran, ten budeme prohlížet, pak bude Velký Tifran, ten proburácíme rovnou dolů“. Jak jsme řekli, tak i udělali, jen s tím rozdílem, že jsme bez prohlížení proburáceli i Malý Tifran. Rovnou dolů. Někdo i hlavou dolů. A pak zvedl. Někdo i hlavou dolů a pak nezvedl. Co naděláš…

Malý Tifran je cca 100 metrů dlouhý ww3+ úsek, který se dá jet mimo jiné těsně za Orlíkem a pak nemáš problém, nebo někudy jinudy a pak máš problém. Jakousi náhodou jsem zvolil snazší variantu „Orlík“, ale jak jeli ostatní, to nevím, hodně to tam šplouchalo, než abych se rozhlížel kolem. Pak krátká lagunka na vytření vody z očiček a hned následoval Velký Tifran cca 400 metrů dlouhý ww3.

Pomalu se nám to lámalo ke konci expedice, což jsme si nikdo nechtěl připustit. Nudu podvečerního přejezdu jsme si v mikrobusu zpříjemnili návštěvou Vranacu (což nebylo poprvé) a dále návštěvou klášteru Morača (což poprvé bylo). Klášter to je krásný, zachovalý, včetně obytných budov pro místní kněze – rozhodně to za body do zápisníčku KPČ stálo! Jen mně naštvalo, že venku na lavičce sedící kněz s celoživotním šedivým vousiskem v důstojném černém oděvu popíjející lahváče s místním cestářem v džínových kraťasech a ve žluté reflexní vestě odolal šarmu, který jsem vykouzlil při prosbě o svolení vyfotit si je a svolení mi nedal

Přespání proběhlo na zahradě těsně za milou hospůdkou, kde servírují úhoře, pstruhy a půlkilové porce mješaneho masa na žaru.

Šestý den proběhla řeka Morača, čisťounká a příjemná říčka s 2 hóóódně zajímavými místy. První byl trojskok se sifonem vpravo na konci. Zde Robert asi poprvé porušil svou oblíbenou větu typu „je to pěkný, ww 2 až 3“ a poměrně úpěnlivě vydal pokyn „pokud vyplavete, plavte vlevo těsně u skály, tam nic není a je to hodněkrát proplavané, vpravo je docela blbý sifon“ – což mně trochu vyjukalo a tak jsem byl opravdu zvědavý, co to tam bude za krásu? A ještě dodal: „zopakuju vám to ještě asi 20x“, čímž mi došlo, že tedy asi o něco skutečně půjde, ne? A taky že o něco šlo: kaskáda tří postupně se zvyšujících hupíků, první asi metrový, druhý asi 1,5 metrový a poslední třetí byl asi 2 metry vysoký a navíc báječně šluchtoidní. Takže při vhodném nájezdu a správném zapíchnutí lodě přímo doprostřed šluchty byla taková loď (=moje stubbyna) zatlačena zcela pod vodu a následně katapultována nad hladinu do prvotřídní svíce s rotací o 180° podél svislé osy. Sám jsem byl tak překvapený, co že to tam proběhlo, že bych si to vůbec nepamatoval, ale takhle mi to popsal Guli, který stál opodál na kameni se sifonem jako záchrana, takže se jako nezúčastněný divák v první řadě našeho kolektivního cirkusového artistického čísla úžasně bavil. A mou svíci ohodnotil jako nejlepší divácký zážitek. Aspoň něco …

Druhé zajímavé místo Morači byla druhá soutěska v přídavku (asi polovina pádlerů skončila po 12 km u prvního místa dostupného ze silnice za celou dobu plavby), zatímco jiní (ale už se mi teda moc nechtělo, no) jsme si přidali přídavek a pokračovali ke dvěma soutěskám. První soutěska byla vodácky méně atraktivní, protože jsme si z toho (naštěstí) neudělali velké drama. Odhadem tak 90% vodního toku řeky tam táhlo do supersifonu vlevo, kde voda prostě zmizela ve skále. No a my jsme poslušně kaskádu přehopkali úplně vpravo na půl metru širokém čůrku vody.

A teď ta druhá soutěska! Celá řeka se zdrcla do 3-4 m širokého proudu, který se prodíral přes balvany a neuspořádaně navrstvené ploché úlomky skal o velikostech jako obývák. A to všechno teklo docela dost z kopce dolů. Hučelo to a průjezd nebyl úplně čitelný, spíše taková rozhněvaná pěna. Délka asi 100 metrů ww4 (Jícho, a nech mi tam tu mojí vymodlenou čtyřku, ať mám radost) zakončená rozřazovacím balvanem uprostřed. Vlevo přes kamenivo do sifonu, vpravo s asi 2 metrovým průskokem s pár bubláky a bočními proudy do již odtékající vody. Samozřejmě jsme prohlíželi, Robert nás instruoval „Snažte se neprásknout, když se prásknete, určitě co nejrychleji zvedejte. A když zaplavete, hlavně vpravo – co nejdál od sifonu!“ Což nebylo úplně na povzbuzení. Trochu mi začalo tlouct srdce více, než je obvyklé. Karlos, Robert a Guli si to projeli, jako by o nic nešlo, rozestavěli se na místa s házečkami. Tak jedem! Vzal jsem foťák a dokumentoval. Viděl jsem 5 průjezdů nás „normálních“, každý jiný, ale každý s většími či menšími chybami. Fafík vyzvedal těsně před rozřazovacím balvanem vlevo, ještě metr a mohlo to být husté. Projeli všichni, konec focení a teď jedu já. Jenže jsem se na 5 průjezdech, které jsem pečlivě sledoval, docela krásně vybál, ono to až tak zadarmo není! Tak jdu po břehu celý rozklepaný k lodi, kterou jsme s respektem nechali asi 150 metrů nad peřejí, sám široko daleko, všichni už jsou dole a mají to za sebou, zapínám špricku a říkám si samomluvou „ty vole, co tady už zase děláš? Máš to zapotřebí?“. Adrenalin stříkal z uší. Ale ne, jedu! Vypnul jsem mozek, zmáčknul pádlo, vyklidnil se a hup, první záběry směrem k peřeji. Nájezd, pak několik prosmýknutí v náznacích jazyků proudu a HURÁ, mám to za sebou!!! Takže jsem se volně bez pádlování došplouchal k rozřazovacímu kameni. „Pádluj, pádluj“, řval Guli, pro kterého to bylo úplně nepochopitelné – přestat pádlovat. Opřel jsem se bokem kajaku o rozřazovací kámen, voda mně začala tlačit pod hladinu, tak jsem se na jeden záběr sešoupl vpravo do dvoumetrového průskoku. Bez rychlosti a rozhodně ne špičkou po směru jízdy. Udělalo to se mnou opět pár neočekávaných rodeových figur – svíce na zadku, svíce na špici, vyrovnal jsem a uffff, teď to opravdu mám za sebou! Opravdu vydatné! Blíže napoví fotečky. Pašácký zážitek!!!

Večerní ubytování proběhlo ve vesnici Ščepan polje. Krasojízda Gastrozájezdu pokračovala i nadále, ihned po příjezdu se podávalo čerstvé jehněčí maso s rajčatovým salátem. Chvilku jsme poseděli, ale nějak na nás padla po předešlých dnech únavička a všichni jsme se s vidinou vydatného spánku přesunuli do svých stanů. Bylo mi sice divné, že Jícha bloumá nešťastně vesnicí se spacákem v ruce… ale neřešil jsem to. Po zalehnutí do spacáku mi to divné být přestalo, pochopil jsem a začal jsem to řešit i já. Asi 30 metrů od našich stanů probíhal letní večírek místňáků s živou hudbou, kvílející zpěvačkou a dusajícím basistou. Nevadí říkal jsem si, tohle tempo nemůžou dlouho vydržet. Říkal jsem si to do půl čtvrté, kdy se místní chasníci i se selkami s kvílením pneumatik u svých aut rozjeli pryč.

Ranní přejezd na Taru byl poměrně jedinečný – jde o hraniční řeku Černé Hory s Bosnou, takže nás celníci Černé hory odbavili, ale do Bosny jsme nedojeli. Vlastně jsme tak nebyli nikde a v tom „nikde“ jsme zaplatili turistický poplatek za pobyt v chráněné krajinné oblasti a vyrazili naším mikrobusem po nezpevněné lesní cestě na úpatí kaňonu řeky Tara proti proudu. „Tara je tyrkysový náhrdelník evropy“ – což jsem nevymyslel, jen cituji Roberta, protože je to opravdu výstižné. Takže Soča a Neretva dostaly třetí kámošku na úrovni! Některým z nás to nedalo, a práskli jsme si Taru ihned ještě jednou dokola. Krásné vlny, průzračně čistá modrozelená barva vody prozářená sluncem do pětimetrové hloubky. Nejprve cca 3 km ww3, pak asi 15 km ww2 až 2+, stále tekoucí v netknuté čisté přírodě bez jediného náznaku civilizace. Paráda!

Po druhém příjezdu do cíle nás čekalo milé překvapení ve formě výborného rizota ze zbytku nesnědeného jehněčího od večeře a sesypaných pytlíků rýže ze zásob účastníků našeho zájezdu (díky Líbo, díky i všem ostatním, nevím, kdo všechno na tom makal) – mňam, mňam!!!

No a pak teprve jsme vyrazili na Bosenskou stranu této hranice. Přejezd do hospody k šilhavé bábě byl opět zpestřen stopkou od místních příslušníků, tentokrát si chtěli skutečně jen popovídat, drobné mince nepožadovali. Nechápu, proč se šilhavé bábě takhle říká, když ani nešilhá, ani není bába, ale vaří výborně! Ostatně na Gastrozájezdu nic výjimečného. Čevabčiči s chlazeným pivkem (studené pivko už fakt osvěží, když nás od druhého dne provázelo tohle nemilosrdně krásné počasí). Nebo vlastně i cokoli jiného, co jsme si tam ještě dali.

V noci jsme spali těsně u rozbořeného vybombardovaného domu, ještě že se nebojíme duchů, asi bychom se nevyspali – trochu morbidní to bylo, no.

A hurá na Unu! Start ve Štrbački buku u pomníku zmiňujícího masový hrob. Napadlo mně, že to je ale hrozný nesmysl, co tu oni sami sobě provedli

Pod 17 metrovým vodopádem (ten jsme nedali), následoval parádní 4 metrový skok, a ten už jsme dali! Adrenalin zase řádil. Opět stejný průběh – sednu na vodu, zapínám špricku, samomluva o volovi, jako minule na Morače, vypnout mozek, zmáčknout pádlo a jdu na to. Bufovat, nebo nebufovat? Nějak to dopadne! Jupí, to je lábuž! Skok do bublinek, stačí jen počkat, až tě vynesou nahoru. Co to, co to, ani jsem se nepráskl? Tak jsem byl udiven, že místo jediného záběru pádlem směrem ven z té padající masy vody na mou hlavu, jsem se nechal vtáhnout zpět, což mně spolehlivě otočilo a trik eskymování jsem nakonec použít musel.

No jenže nás ještě čekalo asi 400 metrů této vodopádové kaskády. Guli sice zvolil průjezd „dámskou“ cestou (teoreticky je papírově snazší), ale sedali jsme na vodu až odpoledne po celkem únavném několikahodinovém přejezdu. A po radovánkách se 4 metrovými skoky jsem měl dost vyčerpanou zásobu adrenalinu. Slunce bylo najednou těsně nad obzorem přímo ve směru naší cesty, odráželo se od vody do očí a v podstatě znemožňovalo rozumně číst vodu. Současně bylo neobvykle hodně vody, takže všechny průskoky této vodopádové kaskády končily docela dobrou šluchtou. Navíc šluchty jsou prvky, které většina z nás nemá moc natrénované, protože v našem obvyklém repertoáru řek se vůbec nevyskytují. A těch průskoků do šlucht bylo celkem hustě za sebou dost. Nakonec se tedy paradoxně ukázalo, že 4 metrový skok byl daleko jednodušší, než tyhle šluchtové díry ve vodě. No, když jsem se podíval na „pánskou cestu“, tak dámská cesta to sice byla jasná – ale vůbec ne jemně dámská, spíš takové drsnější sado-maso. Ostatně tolik krys, které jsme zde společně předvedli, by bylo jistě hezkou ozdobou na stěnách leckterého S/M salonu . Orlík si vykloubil pravé křídlo a ukončil předčasně expedici.

Po překonání čtyřsetmetrové vodopádové kaskády mi pomalu začalo docházet magi. A to ještě následovalo asi 3 km jednolitě peřejnatého úseku ww2+ (takže vlastně nic těžkého?). V jízdě proti slunci skoro bez možnosti číst vodu, sedmá hodina večer … nějak mi to prostě nesedlo. Když jsem se ale rozhlédl kolem sebe na výkony ostatních, byli na tom podobně, takže jsem svou bezmocí už tolik netrápil a soustředil se na dojetí. Una pokračovala po této dlouhé peřeji ještě dalším 2,5 km snadným tokem, a pak asi 4 km nesnadným olejem. To je také deprimující – vyjedeš ze zatáčky a před tebou máš 750 metrů úplného oleje. Vůbec to neutíká. Dojedeš znaven do další zatáčky a vše se opakuje. Samomluvou jsem se na tom nekonečném oleji ubezpečil, že „Unu musím někdy v budoucnu rozhodně ještě zopakovat, je fakt krásná a zatím z mého výkonu na ní mám spíš rozpačité pocity“.

No a KONEČNĚ je tu po boji s olejem výstupní místo! Prosím vás, převlékejte se jen a výhradně v kabinkách, určitě nikde venku, ve vedlejší chatě dělají velké dusno a jen čekají na to, až si budou moci stěžovat, že ty vodáci nemají základní morální návyky!

Asi 2 kiláčky od výstupního místa nás čekala zahrádka „U Baštů“, v rámci nepřekročitelných gastrozájezdních pravidel se podával gulášek, takže velká bašta. Tím se podtrhl a sečetl osud mé stále ještě nacpané krabice plné jídla z hypermarketu a výsledek byl poměrně směšný – z vlastních zásob jsem snědl 2x rybičky v tomatě, 1x rýže s Boloňskou omáčkou a 3x instantní polévku. Vše ostatní z mých jídelních zásob leží teď v krabici vedle mě v kuchyni na podlaze.

Přejezd na Mrežnicu přes Bosensko-Chorvatskou hranici byl celkem civilizovaný, to už není Balkán, jak jsme ho poznali, to už je Evropa. A Mrežnica – to je panečku prázdninově letní krásná řeka, taková sladká tečka za naší expedicí. Malé i větší skůčky. Mohlo by být i více vody. Pak dvouhodinová relaxace ve stínu na louce v kempíku na břehu řeky, abychom nejeli v tom největším odpoledním vedru a pak hurá do mikrobusu na odjezdový večírek na cestě do Česka.

Pokud to z výše popsaných příhodiček nebylo patrné, úžasně jsme si to tam užili.

Sepsal: Štěpán Bosák

Foto: Jana Nováková, Karel Jůzek, Roman Havlík, Atyp, Bosák, Fafejt, Jícha a Orlík

Povídání o tom jak jsme se měli v Řecku. Kdo nemá dost času na to číst celý článek, tak jen stručně: Měli jsme se báječně.

Čtvrtek 3. května 2007 Konečně! Posledních pár dní jsem byl totálně k ničemu, vždyť přece jedem na tu bombastickou vodu do Řecka. No, a je to tady, osmá večer a u Dronte u se to všechno kupí a vrší. Lodě tentokrát nepůjdou na střechu autobusu jako minulé ročníky ale do vleku i s veškerým matrošem. Napadá mě, že Jícha zešílel, když navrhuje do pidivleku nacpat nějakých 20 lodí, hydro a batožinu. Jaké překvápko, opět se mi podařilo získat funkci velitele nákladového prostoru. Všechno se nakonec vleze, vlek se sice boulí na všechny strany, ale snad to plachta nějak vydrží. O hodinu později u pumpy, vlek se boulí ještě krapet víc, jak si to všechno hezky sedlo. Máme morál a jsme líní, čili to prostě musí vydržet až do Řecka. Autobusem začínají kolovat lahve nejrůznějších proveniencí a obsahů. Ian si pomalu začíná zvykat na to, co sám nazval „Czech way of doing“. Noční autobus, alkohol pomalu dochází, střídavě stavíme na hranicích a na benzínkách. Najedné mají na zdi mapu, ale kolečko s nápisem „jste tady“ chybí, metodou pokus-omyl stanovuju naši polohu. Jednodušší by bylo se zeptat řidiče, ale to by zase nebyla hra. Pomalu se rozednívá, svištíme po dálnici někde v Itálii, cíl: stihnout ranní trajekt v Benátkách.

Pátek 4. května 2007 Ráno nás vítají Benátky. Je pošmourně, prší a chvílemi leje. Na památky můžem zatím zapomenout, klackujem se v terminálu lodní společnosti kdesi na periferii. Ladíme, co si vezmem na trajekt, do autobusu se po cestě nedostanem a plavba je dlouhá. Nemám žádný batůžek akorát do ruky, takže se naloďuju s houmlesáckou igelitkou a spacákem. Trajekt Kriti má sedm palub a neuvěřitelně smradlavej motor, ohon z komína je impozantní, hlavně při manévrování. Začátek plavby vede přímo skrz centum Benátek. Z paluby sledujem kanály, Dóžecí palác a Náměstí svatého Marka. Pak se dostáváme na šiřé moře a naše plavba se napřímí, pruh pěny za našimi lodními šrouby je jak podle pravítka. Jedem proti větru takže fouká opravdu hodně. Pomalu se stmívá, povalujem se v salonku, tlačíme si do hlavy místní pivo, pleníme zásoby audionahrávek a časopisů. Zpestření představuje večeře, „distinguished“ restaurace není nic pro nás, takže valíme do samoobslužné jídelny. Mousaka je heslo dne. Macoš dělá kraviny na palubě přímo pod nápisem, že máme být opatrní, protože to klouže. Klouzalo to. Na palubě doktora nemají, lékárnu taky ne. Fakt divný. Naštěstí to spraví elastické obinadlo z Vaškovy multifunkční lékárny General Electric a trocha klidu. Okolo půlnoci jdem chrupkat na horní palubu do závětří.

Sobota 5. května 2007 Budí mě ryk z rozhlasu, který v pěti řečech oznamuje, že se podává snídaně. Je brzo, ale nevadí. Po snídani sledujem pobřeří Albánie. Zastávka na Korfu, s mírným zájmen sledujeme počínání lodníků při uvazování lodi – moc od ruky jim to nejde, ale na ztroskotání to ještě není. S nemenším zájmem sledujeme počínání řidičů kamionů, kterým relativně příkrá rampa nedělá vůbec dobře. Brzy odpoledne jsme už všichni sbalení a vítá nás přístav Igoumenitsa. Řecko je o něco méně zamračené než Itálie. Autobusem vyrážíme směr Vrosina. Tam někde nás čeká první řeka, jen tak na rozjetí. Trochu bloudíme, na téhle řece ještě nikdo z nás nebyl. Nakonec nasedáme asi tak v pět odpoledne. Vody je spíš málo, ale nedrhnem. Mírně se mi viklají listy pádla, doufám, že to vydrží. Místo inzerované WW II – III to je spíš na otevřenku. Nakonec přichází několik pěkných míst na probrání, voda čistá, všude okolo krásné platany, krajinově parádní. Čeká nás večerně noční přejezd, který si zpestřujeme první ze série prima žranic v místních hospůdkách. Tuhle ve Vrysoule můžu jen doporučit. V přilehlém pekařství zjišťujeme, že cokoli sladkého v Řecku znamená utopené v hektolitrech cukrového sirupu. Některé modely se kulturně sníst vůbec nedají, což nám ale v nejmenším nevadí. Přejezd zpestřuje film Účastníci zájezdu. Když je Retsina nebo jiná náhražka, tak se to docela dá. Pozdě v noci dorážíme na tábořiště u řeky Acheron. Když trošku zdupem ostružiny je kousek dál pěkná louka a ráno super výhled.

Neděle 6. května 2007 Ráno jak malované, pošmourno je pryč a obloha jak vymetená. Nasedáme na Acheron (Styx). Průvodce slibuje kaňon až do WW IV. Je ale málo vody, začátek splutí plně charakterizuje později ustálená fráze „ass massage“. Nakonec dojde i na slibovaný kaňon, řeka se zdrcne a vody je najednou dost. Kolmé stěny z vápence oznamují, že jsme právě dorazili k bráně do podsvětí. Kdo nemá Euro pod jazyk a tři klobásky pro Kerbera bude muset pádlovat jak o život. Po stěnách kaňonu lezou podivní hmyzáci a taky jeden krab. Spousta takových kamenitých peřejí, za tohohle stavu bratru za WW III. Jedno přenášení, zablokovaného místa asi tak třista metrů a taky jedna skalní prolézačka, nebo takový sjízdný sifon, chcete-li. Parádní kaňon, jako ostatně všude, a pak dojezd a závěrečná koupačka přímo před plnou zahrádkou místní hospody, kde sedí tak asi stopadesát lidí a užívají se nedělní odpoledne. Na plážičce ještě bouchnem šampáňo na oslavu náčelníkových narozenin. Večer přejíždíme na tábořiště pod vesničkou Christi. Je tma, kozí bobky tedy nejsou vidět, ale jsou cítit. Na programu je grilováníčko. Jako nejzkušenější táborník s ledovým klidem pozoruju Roberta an vylévá asi tak půllitr beznínu na pripravené dřevo. Pak neméně ledovým klidem přiložím zapálenou sirku. Hmmm, učíme se každou vteřinou, třeba i tou, kdy nám vybuchnou do obličeje benzínové páry. No, jsem mrštnej jak kočka (akorát o fous hloupější), takže obočí i další kousky zůstanou bez újmy. Klobásy jsou naopak hyperluxusní a k nim ještě cibule, sýr a Jíchova hořčice.

Pondělí 7. května 2007 Tý vole, to jsou panorámata. Místní Daulághiri, která se tyčí zpoza lesů si se svou osmitisícovou sestřičkou v ničem nezadá. Nastupujem na říčku – přibližovák, která nás má dostat na Kallaritikos a ten pak sjedem až k jeho ústí do Acheronu. Přibližovák jménem Melisourghiotiko (pro znalce lze použít i alternativní název Klitoriditikos) je pekelným příkladem „ass massage“, trvá to asi kilometr, ale drncačka je to úděsná. Spíš než plavba je to bobování po kamenech. Modlím se, aby to kajak vydržel a nepraskl. Kallaritikos, to je jiná. Mělčinky byly asi jen dvě, jinak řeka tekla pěkně z kopce, prima vlny, sem tam techničtější místo v zákrutu, který se zařezává z boku do skály. Pod mostem přichází kritické místo: nepříliš vysoký jez, který má rozbitou hranu a ve vývařišti šutry a bůhví co ještě. Robert ukazuje kudy (správnou stopu předtím ověřil Oldřich). Vašek fakt nemá den, práskne se ještě nahoře na hraně a do toho nejhoršího spadne po hlavě. Rozbitý loket a morál v háji vystavují pro zbytek dne stopku. Zbytek týmu se posbírá k další plavbě a čeká nás parádní soutěska. Kolmé stěny až do vody, žádná úniková cesta, kdo zaplave, poplave daleko. Nakonec to bylo trochu jinak. V úvodní peřeji se práskla Jana a proud ji natlačil na skálu. Z toho se eskymuje blbě a tak je na světě krysa. Blbý na tom je, že jsme stačili pochytat Janu a pádlo a loď nasvištěla do kaňonu. Tam se ji vydal stíhat Oldřich. Logistický problém s momentálním nedostatkem lodí vyřešil Robert tím, že Janě nechal svoji loď a do kaňonu nastoupil jen s pádlem. Za odměnu pak od Jany dostal lahev Metaxy. Janina Spina Oldřich dolapil, prasklá špička sice trochu tekla ale na dojetí to šlo. Večer pak lodička dostala ještě elegantní náhubek z tesy a ten jí vydržel na zbytek zájezdu. Po vyjetí z kaňonu nás čekal piknik na soutoku s Arachtosem a vyhřívání se na oblázcích rozpálených od slunička. Na Arachtosu se ten det rozproudila parádní playboating session. Spousta kamenů, vracáků a vln na hraní, prima počasí a všeobecná nálada k blbnutí. I na Arachtosu se najde kaňon, jedno místo v něm nabízí pramínky prýštící přímo ze skály a jiné zase sprchu nebo myčku lodí, chcete-li. Jedno nabídlo taky prima šluchtu, do který se mi povedlo spadnout, ale žádné drama se nakonec nekonalo. U výstupu kousek pod kamenným mostem hlídkoval Roman s lahví Retsiny, každý dostal, co hrdlo ráčí (zkuste se taky bránit s lodí na rameni a pádlem v druhé ruce). No a ještě salátek k svačince a přírodní vana ke koupání v přilehlém potoce. Pak rychlé frappé v hospůdce u mostu a honem pro Vaška. Na křižovatce s cestičkou co vedla dolů ke Kallaritikosu jsme nechali vlek a část posádky. To nám umožnilo zahrát si fotbal, zaházet s věcí, kterou pro nedostatek výrazů nazvu létajícím talířem, rozbít světlo u vleku, poté co jej nějaký inteligent prohlásil za fotbalovou branku a tentýž inteligent se do ní neuměl trefit. Můžete dvakrát hádat, kdo to byl. Večer jsme se vydali na toužebně očekávanou večerři a pijatyku do místní hospůdky kombinované s prodejnou smíšeného zboží. Jídla hromady, Retsina, víno, pivo a místní kořalka tekly proudem. Naši kytaristé i smíšený sbor se činili. Myslím, že to byl maximálně vydařený večer. Orlík mě ohleduplně doprovodil ke kopřivám sloužícím jako WC ve chvíli nejvyšší potřeby, kdy se ukázalo, že mám nakoupeno tak, že se netrefím ze dveří, za což mu patří vřelý dík. I ostatní si přihnuli vydatně, naštěstí se vždy našel někdo, kdo se o ně postaral, jako třeba když někdo usne pod stolem. Místní tak nepřišli o družbu na kterou se zřejmě docela těšili a nám se druhý den jen trošičku ztěžka vstávalo.

Úterý 8. května 2007 Ráno se zotavujeme z následků včerejšího hýření. Řady pádlistů poněkud prořídly. Na programu je stejný úsek jako včera, ale playboating na Arachtosu není tak intenzivní. Odpoledne vyrážíme na další nočně – večerní přesun. Po cestě se stavujeme ve městě Ioannina. Na večeři a taky doplnit Retsinu. Scénka se dvěma pitomci (Eňon, Orlík) v cukrárně. Nakonec jsme dostali dvě frappé současně středně a velmi sladká tj. velmi velmi sladká. K tomu ještě nějaký ten mls a příslušnou dávku cukrového sirupu. Tuning mého oblečení pak dokončilo pár kapek jehněčího tuku z gyrosu. Po cestě učím Iana základům našeho jazyka. Pečlivým výběrem (zde bohužel nepublikovatelných) vyučovaných výrazů lze docílit toho, že už po první lekci je Ian schopen porozumět zhruba osmdesáti až sto procentům naší konverzace. Na tábořiště jako nad Jezerem pramenů Aoosu (Aoos Springs Lake) ve výšce okolo 1500 m tradičně dorážíme potmě. Nadmořská výška udělala své a tak celkem svorně klepem kosu. Tedy až na Jíchu, který si pořádně zapnul svůj megaspacák a nechal zimu ať si užije s ostatními.

Středa 9. května 2007 Dnes máme na programu řeku Mileopotamos, což lze volně přeložit jako Řeka jabloní. Samozřejmě, žádné jabloně tam nikde nejsou. Zato je tam černý kaňon, v průvodci psaný až WW IV, za malé vody tedy jen místy. Jedno z těchto míst silně doporučuju k prohlédnutí a za našeho, tedy malého, stavu vody i k přenesení. U dalšího zajímavého místa se rodí armáda krys a eskymáků. Lovíme ostošest. Na výstupním místě svačíme a chvilku se vyhříváme. Než se z údolí dostanem nahoru do vesnice a tedy na zpevněnou silnici, ukazuje Roman, kdože je ten správný řidič pro partu vodáků. Myslím, že jiný autobus se na tuto cestu nikdy neodvážil a asi jen tak neodváží. Ve vesnici se zastavujeme na tradiční frappé a nabrat trochu vody. V podvečer (a tedy stále ještě za světla) dojíždíme na nejkrásnější tábořiště z celého zájezdu v sedle u Pervolaki. Výhled daleko do kraje na obě strany, nikde nikdo. Následuje fraška se sháněním dřeva ve které vystupují autobus, čtyři pitomci, řidič bagru, konspirace a několik kubíků mokrého dřeva. Po zakončení posledního dějství, kdy se autobus vrací se čtyřmi frustrovanými pitomci ale jinak s prázdnou si dřevo na gril obstaráme tradičně sběrem v okolí. Opékání zpestřuje Roman vyprávěním o tom, jak pomocí plynulé řečtiny, sestávající převážně z citoslovcí pro zvuky vydávané hospodářskými zvířaty, nakupoval šest kilo masa.

Čtvrtek 10. května 2007 Jde do tuhého. Čeká nás Aoos. Po cestě zastavujeme v sedle Vasilitsa odhadem v 1800 m.n.m.. Koulujeme se, devčatům dopřejem trochu sněhu za tričko. Při sjezdu na druhou stranu sedla dojde k nečekané zastávce u sádek na horském potoce a nákupu asi tak deseti kilo pstruhů. Prodavač se ze začátku tváří jako někdo, koho probudili takhle k polednímu fakt dost nevhod, ale po troše vysvětlování ucítí obchod měsíce a při shánění těch správných pstruhů dokonce i popoběhne. Ke pstruhům bude potřeba i chléb. Ten zkoušíme sehnat ve vesničce Distrato. Báječný místní učitel nás dovede do obchůdku, který bychom jinak nebyli našli, a po cestě se dozvíme i leccos zajímavého o vesničce jako takové. Tak dost odkladů, konečně jdem na tu vodu, ti co na vodu nejdou zatím kuchají pstruhy – třeba Jícha, který se vymlouvá na prasklou loď. Ostatní naskáčou do přibližováku Koukoumaniris a vydají se dolů do údolí. Koukoumaniris je zajímavá kombinace mělčin a kaskád, která nakonec asi po třech kilometrech vyústí do Aoosu. Střední Aoos začíná nekonečnou, jen mírně zvlněnou pasáží, která je fakt únavná. Pak je to konečně tady, solidní peřej, na jejím konci zablokované místo k přenesení, a pak už jsou zajímavá místa jedno za druhým. Jako například „Lehká peřej, kde je však důležité zůstat za všech okolnosí v lodi, neboť je dole sifon“. Míjí nás trojice Němců, kteří jedou na oči a pěkně jim to odsýpá, jeden z nich má na přilbě headcam, a volá na mě, že budu na videu. Dál následují parádní čtyřková místa, a sem tam škoda na materiálu (Líbino ohnuté pádlo) nebo na lidech (Fafíkův ret a zub). Dojezd je pak už zase v klidu, ale Vašek s Jíchou ze břehu konstatují že moc energie už teda nemáme. V podvečer zatáboříme v lese za Vrisochori Monodhendhri a opékáme pstruhy. Olomócké tvargle a slivka tvrdí muziku.

Pátek 11. května 2007 Ráno balíme, nabíráme vodu z pramene a přejíždíme do vesničky Monodhendhri, kde vystupují pěšáci na dlouhou túru horním kaňonem Vikosu. Vodní parta pokračuje do vesničky Vikos, odkud snášíme lodě po úzké kamenité pěšině na dno kaňonu. Musím uznat, že tahle daleko (a hluboko) jsem s kajakem na rameni ještě nešel. Jsou to asi dva kilometry vzdálenosti a pár set metrů převýšení, ještě, že je to z kopce. Příště rozhodně investuji něco úsilí do alespoň improvizovaných popruhů na záda. Na dno kaňonu přicházíme právě v místě, kde do vyschlého koryta vyvěrá ze skály řeka Voidomatis. Voidomatis má pověst obdoby českých Čerťáků, ale tenhle úsek za nízkého stavu vody té pověsti zůstává hodně dlužen. Zato horní úsek podle vyprávění pěší skupiny musí stát opravdu za to, tedy když tam bude voda. Užíváme si plavbu nádherným kaňonem a neuvěřitelně průzračnou vodu. I v tůních je vidět až na dno. Na výstupním místě s parkovištěm a obrovským platanem čeká autobus. Ještě koupel a je to, s Řeckými řekami jsme pro tentokrát skončili. Po svačině vyrážíme na cestu do Vikosu, kde se máme sejít s pěší skupinou. Po cestě stavíme v hospůdce na frapíčko a salátek. Salátek je po svačině skoro až moc velký, ale co už, přece ho tu nenecháme. Ve Vikosu pak obsazujeme místní hospůdku se zahrádkou. Jdu se ještě projít, nejdřív si zdřímnu na louce za hospodou a pak se ještě jednou vydám alespoň kousek cesty dolů do kaňonu. Kolem se za neustálého klinkání a popohánění od pasáka pase stádo koz. Sluníčko pomalu zapadá. Nakonec dorazí i vyhlížení pěšáci. V hospůdce se zdržíme asi do jedenácti do večera a pak vyrážíme do Igoumenitsy na trajekt. Noční rallye nás moc vyspat nenechá, ale v Igoumenitse jsme včas a ještě si můžem pár hodin zdřímnout na parkovišti před přístavem, než dorazí náš trajekt.

Sobota 12. května 2007 Ráno se pomalu probouzíme a houmlesíme na parkovišti. Smečka toulavých psů nás se špatně skrývaným zájmem pozoruje a jen, co se sbalíme prozkoumá odpadkový koš se zbytky snídaně. Trajekt má asi půl hodiny zpoždění. N�