06/2008 Bezpečnost na vodě

Když jsme v sobotu kolem jedenácté dorazily s Irenou na Hubertus a nikde jsme neviděly autobus plný lidí a hromadu žlutooranžových lodí, zmocnil se mě divnej pocit.

Ukázalo se, že sice jsme na správném místě, když se zpoza vleku nenápadně stojícího opodál vysypal Jícha obklopený skupinou kajakářů, nicméně divnej pocit s příchutí paniky mě neopouštěl.

Brzy jsem zjistila proč – účastníky jsme totiž byly já a Irena a dále smečka říčních vlků s pádlovací výkonností minimálně o dvě až tři třídy vyšší než je ta naše.

Pocit neskutečnosti přetrvával i během celého úvodního povídání o výzbroji a výstroji a byl posilován zejména pohledem na okoloprojíždějící vodáky, kteří se s železnou pravidelností cvakali už na voleji před peřejí… Ale Jícha vyžadoval soustředění, a tak jsme se v tom vedru dozvěděli spoustu zajímavých věcí, jako například že na zlomenou nohu je nejlepší Ibuprofen a tesa páska :-) a že raftařský posunek všechno v pořádku se musím dobře naučit, protože ho budu hodně potřebovat.

Po obědě se nám trochu těžko lezlo do neoprénu, ale pak už to šlo jako po másle, přesně podle studijních materiálů, které nám rozdal Jícha. Naskákali jsme do vody, splavali peřej, vykašlali sedm litrů vody, doťapali zpátky nahoru a vyhecovali duši i tělo k další jízdě (teda aspoň já a Irena). Dozvěděla jsem se další spoustu zajímavých věcí – dokrauluj do prvního vracáku znamená, že se doplácám do rybníka pod peřejí a umřu, bacha jsou tam kameny znamená au, au, au, au, AUU! a že když na mě někdo pořádně zařve ze břehu, jde mi to líp.

Dále bylo na programu plavání s lodí, zahájené parkováním ve vracáku bez pádla, následované najetím do proudu s opačným náklonem (to mi šlo!) a krysou (to mi taky šlo!) a zakončené doplaváním do nejbližšího vracáku s kajakem v ruce. Ukázalo se, že v případě že by nejbližší vracák byl náhodou taky poslední, měla by slabší část výpravy mít sepsanou poslední vůli.

Když už jsem byla velmi, ale opravdu velmi zničená, šli jsme si zaházet házečkou. Málem jsme u toho zalasovali i okoloplavoucího foxteriéra, ale dobře to dopadlo, a den jsme zakončili plaváním s pádlem. Po přeplavení věcí na druhý břeh do kempu šli vlci s jásotem jezdit a my dámy jsme stavěly stan, sušily se, nadávaly a připravovaly se na zlatý hřeb večera; totiž ochotnické divadelní představení pro osazenstvo kempu, vstupné dobrovolné. Úkol byl jednoduchý – přejet na riu na druhou stranu do hospody. Háček byl v tom, že jsme měly jenom jedno pádlo, hrozně málo síly a navíc černého pasažéra v podobě dvou ošklivých žlutých házeček, přivázaných na zádi a pevně rozhodnutých, že nás na druhou stranu nepustí. Po dvou komických pokusech se nás těm na břehu zželelo a jeden hodný převozník nás zcela zdarma přetransportoval, už se na to zřejmě nemoh dívat.

Ráno bylo hezky, Ohře šuměla a já jsem měla kupodivu plno energie. To trvalo přesně do okamžiku, kdy začalo vyprávění o záchraně z válce. Zase jsem se dozvěděla zajímavé věci, hlavně to, že když jsem o tom nic nevěděla, tak jsem se toho nebála a bylo mi líp. S náladou na bodu mrazu jsem vlezla do kajaku a poslušně vyslechla všechny instrukce jak zachránit materiál a plaváčka a pustila se do toho. Ještě že ostatním to tak hezky šlo, protože já jsem zachránila jenom jednoho utopenečka a jednu loď, ale to se nepočítá, protože to bylo na voleji. Dlužno říct, že po prvním neúspěšném pokusu s třemi nenápadně plovoucími utopenci už novopečení záchranáři pochytali všechny :-)

Připravená záchrana s házečkou vyčerpala všechny naše poslední síly, takže bylo akorát načase to zabalit, naložit, poděkovat obětavým plaváčkům a rozloučit se s Irenou. No a pak už zbývala jen cesta zpátky do Prahy, ale tu si nepamatuju, páč jsem byla úplně tuhá. V Praze byla hrozná čina a ozvaly se i názory, že za to můžu já, ale to není pravda, protože k přivolání deště je třeba spousta psychických a fyzických sil a ty já jsem všechny nechala na Hubertusu.

A to je všechno,

Týna

(Převzato z Kajakářské školy DRONTE)