Potoky a horní toky

V našich podmínkách nejsou kajakářské terény dostupné po celý rok, a tak musíme vzít za vděk vším, co teče.

Vypouštění rybníků je výborná příležitost jak si zapádlovat na terénech, které většinou vodu nemají.

Na jaře, při tom správném tání, nebo krátce po vydatných deštích se nabízí i jiná možnost. Potoky a horní toky řek. To je další zajímavá šance pro českého kajakáře.

Kdy jezdit na potoky a horní toky

První základní podmínkou je dostatek vody. Druhou velmi důležitou podmínkou je kajakářova připravenost. Nejde ani tak o technickou výkonnost kajakáře, jako schopnost improvizace při řešení nenadálých situací.

Na horních tocích nikdy nevíme do čeho jdeme. I když se jedná o známý terén, budeme vždy něčím překvapeni. Musíme rychle reagovat a nesmí nás nic rozhodit.

Krása

Potoky a horní toky řek jsou krásné. Velmi často protékají chráněným územím nebo alespoň neporušenou přírodou. Příroda, nikde ani živáčka, ostatní vodáky potkáváme velmi málo, prostě paráda. Duše romantika jásá. K tomu se přidá hezký vodácký terén, dobrá parta kamarádů a vidina guláše po dojetí do cíle. Co víc si přát.

Ale také nebezpečí

• Neudržovaný tok se všemi klady i zápory. Nejspíš zde nepotkáme žádnou navigaci ani jezy. V jednom místě může být vody moc a v dalším zase málo. Záleží na vývoji toku, rozlití vody do luk a nebo sevření do soutěsky. Je to prostě přírodní terén a za tím jsme sem přijeli.
• Padlé stromy, větvě, podlejzačky a přelejzačky. Pokud do jednoduchého potoka napadají stromy, může se stát velmi obtížným a i nebezpečným. Většinou stačí první povodňový stupeň. K tomu nějaký ten nepřehledný meandr, pár padlých stromů v místě bez vracáků a o starosti je postaráno.
• Nečekané mělko pod překážkou se vyskytuje poměrně často. Je třeba si dát pozor abychom se tam se nezaklínili. Zapříčený kajak mezi stromem a dnem je velmi nepříjemný. Zvláště když zahradí tok a začne nadržovat vodu. Vesta zachycená pod vodou o větev také není nic příjemného. Z těchto důvodů nepoužívejme záměrné podeskymování překážky. Můžeme se naprosto zbytečně dostat do velkých problémů.
• Přes stromy a meandry není vidět dopředu. Je tedy třeba postupovat obezřetně a pomalu. Několik metrů před námi může být nízká lávka, padlý strom, zátaras, vysoký jez bez viditelného nadržení vody. Mohou se vyskytnout i překážky jako ohradník, plot, stádo krav a pod. To vše v silném proudu s problematickým zastavením.
• Malé a nebo žádné vracáky jsou běžné. Málokdy najdeme vracák, do kterého se vejdeme všichni. Za „vracák“ musí velmi často posloužit zpomalení proudu za stromem či větví. Je třeba počítat s tím, že pěkný jednomužný vracák za kamenem je už poměrně velký luxus.
• Úzké řečiště dává překážkám velkou šanci, aby potok úplně zatarasily Velmi často se na něm nedá otočit a jediný směr plavby je po proudu. Trasu si nelze vybírat a musíme tam, kam nás proudnice vede.
• Jezy a stupně, pokud se zde vyskytují, jsou vidět na poslední chvíli. Mají velmi krátké a nebo žádné nadržení. Na tak krátkém úseku je problematické zastavit. Přenášení může být také obtížné. Zvláště pokud je na jedné straně skalní stěna a na druhé dobře umístěný plot.
• Existuje ostrá hrana mezi tím, kdy jde o krásné svezení, a kdy jde již o přežití. Tato hrana velmi závisí na schopnostech skupiny i jedince. Někdo bez problémů prokličkuje mezi padlými stromy. Jiný se zase nabalí hned na první větev. Je třeba vždy důkladně zvažovat co kdo zvládne.

Opatření

Popsaná nebezpečí jsou jenom ukázkou toho, co všechno nás může potkat. Pokud jsme připraveni technicky a především psychicky, zažijeme na potocích a horních tocích krásné zážitky, na které budeme dlouho vzpomínat.

Aby tomu tak skutečně bylo je třeba dodržovat několik základních opatření:

• Přiměřené rozestupy tak, abych viděl předchozího jezdce, a zároveň měl možnost reagovat na jeho případné problémy. Zastavit, zvolit jinou trasu, varovat ostatní,…
• Zastavení bývá obtížnější. Musím mít tedy takový rozestup, abych vždy zastavil výše než předjezdec. Zastavení pod předjezdcem přináší nebezpečí. Jestli předjezdec zastavil v posledním vracáku před zátarasem, nebezpečným jezem a nebo vodopádem, znamená zastavení pod ním přímý nájezd do překážky.
• Předjezdec jede vždy pomalu, další jezdci se nesmí lepit jemu a ani sobě na záda. Důvodem pomalé jízdy předjezdce je to, že hledá cestu a nemá před sebou nikoho, kdo by mu „napověděl“.
• Malé skupinky a větší rozestupy mezi jednotlivými skupinkami zabrání vytvoření „valné hromady“ při každém zastavení.
• V případě těžkého nebo nebezpečného místa počká první skupinka na skupinku za sebou a o problému je s předstihem informuje. Druhá skupina pak počká na další a tak dále… První skupina tak dalším pomůže omezit nebezpečné situace.
• Prohlídka terénu je často nutná i na relativně lehkém terénu. Pro prohlídku využijme každou možnost. Jízda po silnici podél potoka hodně pomůže při celkové prohlídce (pozor ale na autonehodu). Téměř stoprocentně zde platí pravidlo, že největší překážky jsou schované za keřem nebo meandrem. I když při prohlídce autem nic neobjevíme, stále počítáme s tím, že na překážky určitě narazíme.
• Je třeba vždy myslet na to, co dělám a co se stane, když se mně můj záměr nepovede. Jestli se náhodou nemohu velmi jednoduše dostat do zbytečných problémů. Příkladem může být již zmíněné záměrné podeskymování překážky.

Na závěr je třeba říci, že článek by tě neměl odradit od ježdění horních toků a potoků. Měl pouze upozornit na možná nebezpečí a pomoci předcházet problémům.

Užij si těchto krásných terénů a využij všech možností poznávat naše krásná a méně známa místa k pádlování.

Jícha