Pohodové Řecko – 2011 (KAJAK team)

Akce pořádaná kajakářským klubem DRONTE externě zajištěná společností Denali – Expedition team, která provozuje kajakářské akce jako KAJAK team.

Na přelomu dubna a května 2011 se parta členů klubu Dronte zúčastnila kajakářské akcičky, jejíž cílovou destinací byly řeky severozápadní části Řecka.

Jak už to tak bývá, sraz na parkovišti před Billou ve Strašnicích nakonec stihli všichni – byť někdo i s tříhodinovou sekerou . Ti, co dorazili dřív nebo včas, stihli jedno i více pivek v zahradní restauraci, ti co meškali, měli smolíka a jali se řídit LTčko do Berouna, kde na nás čekali netrpělivci z tranďáku, kteří se mezitím také lehce posilnili skvělým berounským medvědem. Ještě dokoupit zásoby na cestu a před Plzní již všichni kromě řidičů podřimovali.

1. Cíl pátečního dne byl jasný:

stihnout trajekt z italské Ancony do Igoumenitsy. I přes jeden defekt, který se řešil hned po startu, a časté čurpauzy spojené s kafíčkováním a prolejváním se medvědem, jsme do Ancony přijeli relativně brzo, stihlo se i žraso v přístavní občerstvovně. Nalodění na trajekt bylo lehce komplikované díky tomu, že pasažéři tranďáku museli opustit nejen vůz, ale i svého řidiče Guliho a nechat ho jet dalším trajektem o hodinu později. Patálie působil především bOSÁK, který se tvrdohlavě dožadoval spolujízdy s Gulim jako černý pasažér. Byl však obklíčen, zpacifikován, svázán do kozelce a dovlečen na palubu, kde následujících 16 hodin musel chtě nechtě pobývat s celou partou.

2. Jízda na trajektu uběhla vcelku v poho,

jen kdyby jeden ze zaměstnanců neplnil své úkoly přehnaně svědomitě a nevyhazoval nás z každého koutu lodi, kde jsme se chystali rozjet večírek. Díky lehkému zpoždění jsme dorazili do Igoumenitsy tak, že Guláš nám byl na palubě druhého trajektu v patách a my se kolem 10té hodiny sešli kompletní, naskákali do auťáků a uháněli vstříc řeckým tokům.

3. První den byl ve znamení rozpádlování.

Rob si chtěl na nás vyzkoušet novou říčku Krion, ale ta neměla vodu a tak jsme po krátkém přejezdu skočili do hydra na břehu potoka Langavzas, kde jsme za zkušeného průvodcování Guláše potkali rodinku hulákajících platanů. Na konci jsme dokonce zvládali jezdit v určených skupinkách, ale nebyla to žádná sranda . Večer jsme zakempili na začátku bájné řeky Styx (Acheron), jejíž břehy hlídal přátelský oslík. Večírek, táboráček, pohodička, úsměvy a nějaké vínko, k tomu masíčko a honem spát.

4. Ráno jsme vylezli z lehce navlhlých spacáků,

uvařili čaj, podělili se o jogurt s příchutí sýra, (nebo sýr ve tvaru jogurtu? To je jedno, některým to chutnalo dobře…), naskákali do kajaků, zamávali Romanovi a Gulimu, kteří vezli auta do cíle a zlehka se spustili po proudu krásné říčky Styx. Nic těžkého, za vyššího stavu vody by to byla možná i vydatná říčka, takhle to byla pohoda, sem tam s nějakým esíčkem, lehkým průskokem, v úžasně krásně přírodě. Kávička, nějaký dlabenec, lehce usušit hydro a hurá do bájného Vangelisova!

5. Obtížnost zlehka stoupá.

Dělíme se na dvě bandy, borci vyrážejí tranďákem na Klitoriditikos, kde to hodně slušně sype dolů, semtam váleček, úzké průskoky mezi šutry, poctivý čtyřkový masomlýn. Zbytek čeká na Romana, až dorazí, skáče do kajaků přímo od tábořiště a šutrovačkou se spouští na soutok s Kalaretikosem. Zde chvíli čekáme na naše vyborcované kámoše až se přiřítí z Klitoridikosu, plácáme nesmysly a máváme Orlíkovi s Románem, kteří nás pozorují s přilehlého kopce. Pak již všichni společně jedeme k soutoku s Arachtosem – sem tam se objeví nějaká peřej, občas nějaký plaváček, ale je to moc příjemný úsek. Vcelku to teče a nám se to tak líbí, ukrutně hluboké a tajemné soutěsky – prostě paráda! V cíli nás čeká od kluků připravený vynikající řecký salát, všichni se oblizujem, až se nám dělají boule za ušima. Vracíme se do Vangelisova království a navštěvujeme jeho proslulou hospůdku. Po luxusní večeři s několika druhy grilovaných mas se začíná rozjíždět docela slušný večírek, Retsina Malamatina teče proudem a chlapeček nestačí otáčet klíčkem v bříšku dostatečně rychle, závěrem tančí celá hospoda včetně místních dědoušků a zapřísáhlých netanečníků. Jo, u Vangelise je vážně dobře, jednou zkusíš a už nechceš jinak…

6. Vzhledem k úspěchu předchozího dne se jede celá sestavička

(Klitoriditikos, Kalaretikos a Arachtos) znovu. Ti, co se předchozího dne nezúčastnili, to jedou se zvědavostí natěšení vyprávěním ze včerejška. Někteří jednou pouze vrchní těžší nářez Klitoridikosu a my ostatní dnešní etapu vynecháváme a jsme rádi, že dokážeme bez výraznějších komplikací sedět v autě. Vyrovnáváme účet u Vangelise, popíjíme frapéčko, nevnímáme čas a po protancované noci nemůžeme zastavit vlastní kroky, natož myšlenky. Balíme tábor a vyrážíme za pádlerama do cíle, kde si dáváme repete salátových orgií. Válíme se na sluníčku, sušíme hydro. Přejíždíme o pořádný kus dál, abychom se přiblížili k řekám Aspropotamos a Meleopotámos, kterou si dáme další den.

7. Jak některým retsina zpočátku nechutnala

(ten ocas pryskyřice je opravdu výrazný) dostáváme se do fáze, kdy prostě den bez retsínky nejde zvládnout. Těžký horní pětkový úsek Aspropotamu jedou jen ostřílení borci, spodní úsek až k soutoku s Meleopotámem a pak Meleopotámos si pak dávají společně téměř všichni. Někteří si však krásy Řecka, včetně jejich lahodných nápojů, umějí znovu vychutnat zpoza automobilového okénka – je nás takových ale málo . Ti, co jeli, byli nadšeni! Voda sypala dolů, postupně nabrala na množství vody a na síle a souvislá vydatná 3 až 3+ s jedním místem ww4 ve vjezdu do soutěsky nám vystříkala adrenalín z uší na několik dní dopředu. Jen kdyby si Honza nenarazil žebra už na prvním kilometru a nemusel pak čekat 6 hodin v dešti, až ho kamarádi přijedou zahřát. Auauauauaua. Večer kvůli pokračujícímu dešti squatujeme příjemnou hospůdku kdesi v horách, hřejeme se u hořícího krbu s tlustými borovicovými poleny a cpeme si břicha místními dobrotami, které pro nás v řečtině objednává fajnšmekr Orlík. Někteří jdou spát včas, někteří se prostě dospí jindy, až bude čas…

8. Dnešní den je ve znamení hledání sluníčka a řeky,

která by se dala jet. Míříme na Aoos, kam se Robert fakt těší (že si taky zajezdí něco pro něj vhodného). Už pohledem z kopce je jasné, že tudy cesta nevede. Průtrže lijáku zvedly tok nebezpečně vysoko a za normálního stavu souvislé čtyřkové peřeje by měly o plnotučný stupeň více, takže radši prcháme k říčce Gormos, kterou ještě nikdo z nás nejel, podle kilometráže má jít o krásnou Wasserfall Strecke, takže se těším, že si konečně skočím svůj první opravdový vodopád! Všechno jde skvěle, kapky ustaly, vylézá sluníčko, Řecko se na nás směje. My se taky smějeme – ale jen do chvíle, než zjistíme, že z říčky je jen malý čůrek v louce mezi pasoucími se kravami. Nevadí, už se nikam nepoženem, tady je fakt krásně. KPČ v údolí Gormosu, míchání salátu, narážení bečky, příprava na grilování pstruhů, které jsme koupili cestou v místních sádkách u horských serpentýn a užívání si opravdu pěkného teplého večera. Ohýnek, kytara…

9. Poslední pádlovací den v této krajině.

Zpíváme si „óóó Karolaináááá“ od „hladového kopce“ a těšíme se na řeku Voidomatos v ultra hlubokém kaňonu Vikos. Už jen dostat se k ní nám sežere většinu fyzických sil (asi jen málokde na světě se dá sejít 600 !!! výškových metrů na 2 km sestupu dolů?), ale nakonec to zvládli všichni. Moc hezká řeka, rychlé průjezdy mezi kameny, pořádně nevidíš, kudy vlastně jet a doufáš, že nezahučíš někam do sifonu. Kluků, co mi ukazujou cestu, si moc nevšímám, protože mám dost práce sama se sebou… Po těžším začátku pokračuje 7 km hezká WW2, člověk zkouší pádlovat podle toho, co mu staří kajakářští mazáci radili, ale jde to stuha, tak už se pak jen kochám posledními metříky v zemi platanů. Přejezd co nejblíž k přístavu, zakempování na hezké louce, grilovačka, dopíjení bečky, lehká nostalgie na závěr. Noc je krásná, tak proč chodit spát, když stejně v 5 vstáváme? Ale proti našemu odhodlání vytuhnou během noci ve svých spacácích nakonec stejně všichni.

10. V přístavu se loučíme s Gulim,

který si tu dává s kámošema desetidenní repete a my všichni ostatní se naloďujeme na trajekt do Benátek. 24hodinovou plavbu si krátíme spánkem, nekonečným plácáním, ranním večírkem a závěrečným strečinkem, kde se ukáže, že největší guma je DB

11. Cesta dom jde hladce,

výprava už tolik nehaleká, někdo spí, někdo dumá. Vřelým loučením před Billou končíme tento náš zájezd do země výborných oliv, feta sýru a nezapomenutelné retsiny.

Kamarádi, už se těším na příště, jak si spolu zase zapádlujem.

Sepsala Iva alias Pomelo