fbpx

Úvod » Z akcí KAJAK teamu » Aktuální článek:

Ekvádor – jak se dá pádlovat v lednu – 2011 (KAJAK team)

12.12.2011 Z akcí KAJAK teamu Bez komentáře

Koncem minulého roku vyrazila skupina kajakářů Denali – KAJAK teamu na další kajakovou expedici tentokrát do Ekvádoru.

Akci jsme zahájili silvestrem v Ekvádoru. Rachejtle mají stejný, ale tím podobnost končí. Jednak jsou všichni v tričkách venku, u každých druhých dveří hraje muzika k tanci, Lidí korzují po ulici, zdraví se a tancují. Nikomu nevadí popíjet pivko kde ho napadne, ale bylo vidět jen velmi málo opilých lidí, nebyly střepy a nablito, jak to máme ve zvyku u nás.

Druhý den tady nikdo nic nechce dělat, ale nám to nevadilo a vyrazili jsme si pro kajaky do nedaleké Borjy. Tam jsme prošli ves křížem krážem, hledali a hledali a nakonec jsme se našli, ovšem pan ředitel s paní ředitelkou nebyli přítomni ježto se odjeli veselit k moři.

No, co se dá dělat, smutní jsme byli jen chvilku, protože už maňána, v této zemi maňány bylo vše v cajku, kajaků plná cimra, každý si vzal co mu rozum poradil a hned jsme je jeli vyzkoušet na vodu.

1. den:

Naše první řeka se honosila jménem Cosanga. Teplá voda a malý vodní stav, hezká trojka na rozjetí s jednou kamenitou peřejí, kde si bohužel jedna ze dvou nejkrásnějších dívek naší výpravy jménem Kateřina (o první pozici se dělila s Ivou, zde Evou) narazila rameno o vodní kámen, čímž se opakovala smutná situace z Nepálu.

Pan doktor jí zakázal další kajakování. (ještě je třeba říct, že o pár dní později se v džungli honila s želvama a spadla na něj zas a měla od doktora zakázán už veškerý pohyb v této zemi a tak jeli s Honzou plavat na Galapágy). Ale pojďme zpět na vodu. Katka s Honzou a Ivou skončili po půlce a zbytek pokračoval nádhernou technickou čtyřkou se spoustou průskoků do čistých tůní plných pstruhů a modrých bublinek ještě asi dvě hoďky a dojel po Quijosu do Borjy, kde jsme potvrdili svou volbu kajaků chlazeným Plzeňským (jeden by neřekl kolik je na světě Plzní) a přesunuli se do Teny, ráje kajakářů a kavárenských povalečů.

2. den:

Program nám kapku otočil kámoš Tarquino (místní hodně dobrej rafťák a kajakář) a jeli jsme na řeku jménem Piatua. Jezdí se teprve 4 roky, co k ní udělali cestu a je třeba říct že je opravdu nádherná. Po cestě s kajakem na rameni k vodě jsem poprvé a ne naposledy přemýšlel zda jsou sandály dobré boty když jsem je několikrát hledal v bahně, ale zas tak dlouho to netrvalo.

Žulové koryto jako na Šumavě, střední průtok a řeka maže s kopce jako divá. Párkrát nás to vytáhlo na prohlídku ze břehu, abychom si zase tolik nemysleli a jinak svěží čtyřka až nám bylo líto, že byl po pár hodinách konec. Po cestě zpět koštujem další Ekvádorské pivko a těšíme se na další den.

3. den:

Moje oblíbená řeka Horní Misahuali. Chlapci a holka sice chvíli koukali jak je v ní málo vody, ale ta úplně čirá a krásná říčka se uzounkými průskoky žene dolů, žádný skok není moc vysoký, ale je jich tolik, že jsme ani nezpozorovali jak ten čas letí. Misahuali sice není těžká a je úplně teplá, ale eskymáků jsme po cestě pár potkali i tady na rovníku a též kryska byla k spatření v našem dream teamu. Guli si narazil Costillas a stal se z něj zachmuřený vodák. Říčka postupně přidávala na objemu a spádu až skončila u bufetu na pivku u místních indiánů, kde jsme se zdokonalili v Kečuánštině a pak jeli zdolat vodácký bar v Teně.

4. den:

Nepovolujem v nastoleném tempu a hned brzo ráno valíme za místními kráskami. A hned na tři. Začínáme na spodní Chondači a říkáme si jak asi bude vypadat tato říčka nahoře, kde má o stupínek přitvrdit. I na dolní části nám občas natáhne krky a co víc, i vyžene z kajaků, když za horizontem je vidět jen hladina o pěkných pár metrů níž. Dáváme si ji ale v pohodě, jen občasný eskymák je k vidění, ačkoliv jsme na rovníku. Za námi se blýská na časy, občas vzdušný vír přinese listí, ptáky či tropické motýly ale to českého vodáka nemůže vyvést z míry. Kempujeme na soutoku s řeou Hollín, spolu s místními rybáři, kteří jsou z nás možná víc vyjevení než my z nich. Natáhnem plachtu a kecáme u vody.

Najednou koukám že mám nohy ve vodě a plovačka co suším na kameni chce zrovna odplavat do teplých krajin. Během 20 minut se zvedne voda asi o metr a to ještě vše přitéká z říčky co jsme zrovna jeli. Uf uf ještě že jsme už v kempu. Nasazujeme plovačky a čekáme zda bude noční odjezd. Voda se ale do rána vrátí na původní úroveň.

5. den:

Ráno dáme spacáky do lodí, hydro na sebe a sebe do kajaků. Dáváme si spodní Hollín, hezkou trojčičku, která nás přivede do spodní Misahuali, která se horní svižné krásce vůbec nepodobá. Hnědá voda, skalnaté koryto, průtok okolo 300 kubíků a peřeje typické pro řeky v kaňonu. Voda pulsuje a vaří ve velkých květácích a vírech, sem tam povozí a občas nažene strach velkými kopci hnědé masy nebo zpěněnými válci. Honza se mě ptá jestli to bude „pořád takový“ a slyší co nechce slyšet. Ivka se nestačí divit na jaký sport se to dala a tak dál. Jednu peřej máme přenést a po chvilce hledání i najdeme cestu vysoko nad řekou na sklaních terasách.

Celou dobu si říkám že bylo asi lepší ji risknout a jet ji. Při sestupu mě rafne volskej brabenec a kapku se se mnou točí kaňon (ale možná je to z horka). Dáváme si spodní stupeň a mažeme směrem k soutoku s řekou Napo. Mis na nás ještě párkrát zahrozí a šup, vyplivne nás na soutoku do Napa. Tam se chvíli taháme s opicema o kajaky a pak už jen taháme z lednice cervezu a kajaky na bus.

6. den:

Odpočinkový den na řece Horní Napo, nebo spodní Jatunyacu chcete-li. Lehká říčka plná šutrů a zlata, soudě podle množství zlatokopů na březích, občas se zvlní a celkem svižně pádí už aby se z ní stala Napo.

7. den:

Odpočatí vyrážíme brzy ráno na Horní Chondači. Tady jsem před několika lety zatměl a utíkal z kaňonu tak jsem zvědav jak bude vypadat. Po příjezdu hezky teple prší a stezka k řece se mění v báječnou bahnitou skluzavku. Několikrát se vyválíme, Guli si dokonce zvládne rozsednout pádlo, takže i on má konečně vícedílné, bohužel pro další pádlování nepoužitelné veslo.

Zabahnění koukáme na řeku, která se hned na úvod cpe pod šutr, jako by jinde neměla místa dost. Píšou ji za 4-5 a asi nekecají. Spadla s námi podle měření o víc jak 600 metrů za 6 hodin (Cyril tu má jakousi skvělou mašinku co řekne i co nechcete vědět) ale byla to moc hezká řeka plná překvapení, skoků, letů a pádů a dalších atrakcí.

Též krysy byly ke spatření, jedna se povedla mě, když jsem si zašprajcoval pádlo mezi šutry, nezbylo než si vzpomenout na lekce tahání kajaku z vody co nejrychleji před dalším sešupem. Přidáváme i další atrakce, ještě že diváky jsou jenom papoušci, těm není rozumět. Nicméne tentokrát včas a v pohodě dorážíme k mostu, kde k smrti vyděsíme jednoho taxikáře, když se mu z vody vynoří jiná parta než jakou tam nahoře nechal a dožaduje se odvozu. To byla první zpráva o tom že na řece s námi jezdí někdo jiný. Proti Evropě další znatelný rozdíl.

8. den:

Protože se nám v Teně tak líbí, ještě si přídáme jeden den k programu a jedeme zase na Piatuu. Tentokrát se k nám přidává jeden kajakář z Německa jménem Armin Kogler.

Voda napršela na vysoký stav a je to úplně jiný kafe. Po půlce odstupuje Ivka a Guli. Kapku se mi ulevilo, nedovedu si představit v tomto hučáku chytat kajak či plavce. Než to stačím domyslet šup a Armin Kogler už rozhrnuje vodu (nedal to zadarmo, stihl hlavou dolů dát ještě pár rodeových prvků v několika válcích). Přežije on i kajak, tak si to za pár kiláků dá ještě jednou. Opět se mi povede sledovat celou jeho figuru a je to velmi zábavné. Těsně před koncem padnem na pár kluků s pivkem a pár zdivočelých místních krasavic. Štěstí že vězíme v kajacích pevně, jdou po nás až do vody a oči jim planou rovníkovým chtíčem. Utíkáme zase zpátky do peřejí, kapku otřeseni a dojíždíme ke konci řeky, kde nám to pochopitelně nikdo nevěří.

9. den:

Velký přesun – končíme na říčkách kolem Teny a přesouváme se do údolí řeky Quijos. Po poledni už sedíme na horním toku řeky Quijos, prý v pohodě za čtyři. Jenže zase celkem sprchlo a voda má asi o metr a půl víc (měřeno proti menší střední vodě). Skoky, válce, skoky, válce, skoky, válce, prohlídnout a zase skoky a válce.

Občas si odpočinem rychlým jazyku. V půlce má přisednout Ivka, ale má dost rozumu a sedne ještě o pár kiláků níž. Tady zase nemá rozumu dosti a dá dvě celkem slušný plavby, chudák malá. Nemá toho ještě dost a jede dál. Hlavně proto že není kam utýct. Za 4 a půl hodky končíme v Borje, za půl hodiny se setmí, což je dost slušný čas. Jel to s námi celkem zajímavej týpek z Arizony, taky tady byl poprvé, takže si to užil jako my.

Zmoženi pádlováním (někteří plaváním) končíme na břehu Quijos a po večeři už nikdo ani půl hodky nevzdoruje. Dokonce zůstalo nenačnutý pivo, neuvěřitelné.

10. den:

Ráno nám voda kapku klesne a pokračujeme po Quijos trasou MS v raftingu 2005 a ještě kus níž. Voda je menší ale pořád slušná, sem tam nás zažene ze svých velkých válců. Vyhlášená peřej El Toro protáhne ty, kteří hledají dámskou cestu, moc hezkým válcem. Kdyby byla taková na rafty. Zkrátíme si dnešní příděl na tři hodky, řeka už není úzká s válci přes celou šířku ale široká a vodnatá, vlny se vztyčily znatelně výš a válce taky, ale je kam utýct.

Přejiždíme přes vodopády San Rafael do spodního kaňonu. Končíme na hraně kaňonu v usedlosti pana Kočky. Tady už začíná pravá divočina. Gaučové a Indiáni svorně prolévají hrdla cervezou, servírovanou přes mříže malého okénka, hrají kulečník a chvílema se perou. Coby hosté pana Kočky dostaneme večeři a šup na kutě.

11 – 12. den:

Brzo ráno se spouštíme do kaňonu. Nejdřív kajaky po kilometr dlouhé lanovce. Pak my po svých. Skloužeme dolů do džungle, což je zahrada pana Kočky a pak se už jen dvě hodky lopotíme s kajakama na hrbu přes močály a skaliska ke kaňonu. Tak jsem jednou zapadl až po pás a hned jsem si vzpomnel na film Adéla ještě nevečeřela. Džungle kolem má radost a ochutnává bílého masa. Okousaní a poštípaní se dostanem ke hraně soutěsky, kde se máme posledních skoro kolmých 100 metrů houštím a lávovým štěrkem. Jenom Cyril to dá v kotrmelcích, což je velký úspěch. Gaučové pana Kočky nám klestí cestu mačetami a krumpáči, už tady asi dlouho nikdo nešel. Dole pustí žilou naší expediční peněžence a můžeme jet.

Hned na první peřeji se přesvědčí Malej Karel, že tady už je víc vody než jsme doposud viděli, přes 800 kubíků ho pěkně vypere než doplave ke břehu. Následující peřeje kaňonu Quijos se nesou ve znamení projet hlavou vzhůru. Žádný parády, hledáme si cestu mezi velikými vodními útvary.

Neskutečnou rychlostí krájíme větší část 90 kiláků dolního toku.

Večer kempujeme na náplavu a živíme se keksy. Kolem je překrásný kus amazonské džungle. Coca je jedna z vydatných zdrojnic Amazonky. Druhý den se už zmenšující rychlostí, ale pořád velmi slušnou přesuneme džunglí Východního Ekvádoru do Cocy. Kolem kypí džungle, řvou na nás papoušci a tlemí se lenochodi.

Odtud jedeme neskutečnou vzdálenost zase zpátky na Horní Quijos. Kajaková expedice jak má být. Jen je škoda že tento kus řeky už brzo zmizí v trubce elektrárny.

13. den:

Pro některé z nás poslední den – říčka Oyacachi. Nádherná čistá říčka, zase velmi rychle s kopce mezi kameny a válci na sluníčku v krásném horském údolí až nám uši zaléhají.

Užíváme si pohodu, čtyřkové peřeje už po dvou týdnech na vodě spíš baví, je hezké být na vodě v Ekvádoru. Příroda kolem je zase úplně jiná, řeka jedna z nejhezčích co jsem kdy potkal. Zlatokopové jsou tu taky a zlato se jen leskne.

14. den:

Jelikož někteří z naší výpravy jsou k neutahání, jedem ještě jednou část Horní Quijos. Voda spadla o metr a půl, my už to známe, radost se svézt.

Užíváme si řeky a poprvé za dva týdny potkáme na soutoku s Cosangou jiné vodáky. Nádherná tečka na závěr pohodové kajakářské expedice.

Odpoledne už ochutnáváme lahůdky na místní slavnosti a koukáme na vesnickou coridu, spíš jak bejk prohání kluky a chlapy po aréně. Občas někoho štouchne a ten sklidí aplaus. Ten bejk taky. Když toho má bejk dost, pustí dalšího bejka. Corrida jak bejk.

Sluníčko a nepředstíraná radost spokojených vesničanů. Máme taky radost že tady mají všichni radost.

Co na závěr:

Asi jen že jsme si to s Malým Karlem a Velkým Carlosem (měřeno na výšku), Cyrilem a Eňonem, Kačkou a Evou/Ivou, Honzou a Gulim náramně užili.

I ten nejhorší den na vodě je lepší než ten nejlepší v kanclu a tentokrát byly samý nejlepší dny na vodě !

Zapsal: Bob
Toho času samozvaný maharadža Denali – KAJAK teamu

Eňonův pokec

Zde laskavému čtenáři předkládám poznámky z našeho výletu do Ekvádoru. Po čtrnácti dnech toulání se od velehor po ostrovy ztracené v modrém Pacifiku přichází den D, a naše společné pádlování může propuknout. Začínáme symbolicky na Nový rok.

1.1.2011

Z Quita se musíme dostat na sraz se zbytkem party, který už si užívá teplo na východních svazích Kordiller a bude nás čekat v městečku Baeza. Honzu s Katkou vyzvedávám na letišti. Taxíků je zrovna tohle odpoledne na letišti pomálu a tak to trošku trvá než ulovím nešťastníka, který bude testovat objem svého zavazadelníku a dalších prostor vozu pomocí hromady bagáže s vybavením na hory i na vodu pro tři lidi. Z taxíku se vylupujeme na autobusáku na druhém konci města a čeká nás cca tříhodinová cesta přes průsmyk Papallacta. Naháněči (v Ekvádoru naprosto nepostradatelná funkce asistenta řidiče) dávám jméno městečka i jméno hotelu kde nás má vysadit. Po třech hodinách, už za hluboké tmy nás naháněč burcuje z polospánku a vysypává i s hromadou zavazadel na křižovatce. Pár hotelů tu stojí tak se jdeme poptat, který z nich je ten pravý. Ani jeden, natvrdo se střetáváme s tím, že městečko je rozděleno na tři od sebe oddělené části. Čekají nás dva kilometry serpentinami do kopce s veškerou bagáží. Za půl hoďky ale už jsme na místě a vítá nás zbytek party (Robert, Guli, Karel, Iva, Karel a Cyril) a také majitel restaurace a přilehlého penzionu Rodrigo. K večeři pstruh a pak tři rundy místní kořalky. Zájezd se zkrátka od samého začátku ubírá tím správným směrem.

2.1.2011

Úkol dne zní: sehnat lodě a šoupnout je na nějakou tu vodu. Já s Cyrilem si půjčujeme Habitaty u Rodriga, Honza Blunta tamtéž a zbytek vyráží do cca 5 km vzdálené Borjy opatřit zbytek. Po cestě zpět nás naloží a vzhůru za první řekou výletu, která se jmenuje Cosanga.

Nasedáme u silničního mostu a cílem je dojet na soutok s Quijosem a odtam po Quijosu až k mostu v Borja. Na nástup je to z Baeza celkem kousek, alespoň tak se nám to zdá, jsme nedočkaví. Na nástupu zjišťujeme že voda je spíš malá, krásně čistá a teplá. Sluníčko svítí, prostě paráda den na pádlování v letní výbavě. Řeka je za tohoto stavu cca WWIII sem tam možná plus. Na rozpádlování prostě akorát. V jednom nepřehledném místě dojde i na nějaké ty eskymáky a jednu krysu. O kus níže si Katka bolestivě narazí rameno a tím je pro ni pádlování na tomhle zájezdu u konce. Zanecháváme ji v péči vesničanů a pokračujeme dál, okolo džungle, visuté mosty, květy a motýli. Nádhera.

Večerní přesun do Teny už taková paráda není, někdo jede taxíkem s loděmi, zbytek autobusem. V autobuse je narváno a tak to máme částečně na stojáka. Utrmácení se v Teně chystáme hned z autobusu vtrhnout do hospody, kde část pádlerů slavila silvestra, ale ouha, je zavřeno. Nakonec je zavřeno i na spoustě dalších míst, neděle večer není úplně happy-hour. Nakonec skončíme na pečeném kuřeti a pak vyběhneme do hostalu kousek stranou od centra na kopečku. Okupujeme nejvyšší patro včetně kuchyňky.

3.1.2011

Ráno pokládáme základy denního režimu, který nás v Teně bude provázet další dny. Nejprve nákup v obchůdku s potravinami hned proti hostalu, snídaně, domluvit dopravu, sbalit a hurá na vodu. Po návratu relax a večer společná véča a pak cukrárna a mlsání nebo bar.

Jako doprava slouží místní taxíky, pickupy Mazda BT a nebo Toyota Hilux jsou pro tenhle účel jako stvořené. Místní řidiči navíc vozí kajakáře už nějaký ten pátek a mají navazování v ruce. Zapomeňte na popruhy a ráčny. I gumicuk je podezřelý protože se nějak divně natahuje. Ekvádorský řidič prostě věří jen ekvádorskému provazu.

Robertův kamarád Tarquino nám slíbil i na místní poměry opravdu parádní a ne tak dlouho ježděný kousek jménem Piatua. Ráno poněkud chladí naše nadšení déšť, nicméně podle Tarquinových informací v údolí Piatuy příliš neprší a voda bude dobrá.

Na vysedacím místě Tarquino okometricky posuzuje stav a prohlašuje, že je naprosto luxusní. Po přejetí na nasedačku, převlečení a krátké procházce bahnem a přes visutý most mu musíme dát za pravdu.

Piatua je nádherná, ze všeho nejvíc mi připomíná schody na Čerťákách, akorát že dlouhé tak na čtyři hodiny jízdy a tak dvakrát širší.

Tarquino má řeku najetou do posledního detailu, takže si na více místech můžeme vybrat mezi dámskou cestou a hero-line. Prohlíželi jsme cca 3x. Na jednom místě bylo nutné trefit rozumnou stopu, v alternativním průjezdu čekal sifon. Dali jsme chvilku fotografovi a pak se tam nasypali. Ke svému překvapení jsem ovšem Cyrila nenalezl se zrcadlovkou přitisknutou k oku na kameni pod peřejí, ale vedle něj kterak se marně snaží na něj vylézt z vody – při vystupování došlo k malému pochybení a pak už to po hladkém kameni moc nešlo. Zde tedy bez obrazové dokumentace. Na spodní části řeka trochu zvolní a kajakář si může užívat kličkovanou mezi válci a vybírání si svojí vlastní stopy až na soutok. Tam je ještě třeba přetravezovat Anzu, do které se Piatua vlévá a vystupuje se na malé plážičce. Taxikáři už nás čekají dokonce i s čerstvým pečivem, které pak ještě splachujeme po cestě zakoupeným pivem.

4.1.2011

Cíl pro dnešní den je horní úsek Misahuallí. Voda je stejně jako předevčírem spíš malá, od Tarquina se dozvídáme, že se to poslední roky stává celkem často. Misahuallí je na horním úseku taková Korsika po jihoamericku. Malá, celkem z kopce, semtam nezbude než vylézt a prohlédnout. Rozdíl je v tom, že voda je teplá (to nás v okolí Teny bude provázet všude) a taky v tom, že při prohlížení je potřeba se prodírat tropickým rostlinstvem, které má skoro všude trny, ostny a vůbec se skrz něj chodí mizerně.

Za malé vody místy materiálovka, sem tam polité schodiště. Po dvou takových záludných schodištích jsem v plusu o dvě piva za ulovené pádlo a loď vykrysivších.

U výstupu pak dáváme místní pivko, tyhle kousky ještě navíc prémiově chlazené v mrazáku, takže se při otevření mění na pivní ledovou tříšť.

Navečer pak v Teně začínáme prozkoumávat bohatství místních hospod.

5.1.2011

Vyrážíme na dvoudenní trip. Multiday je pro mě něco speciálního. Všechno s sebou v lodi, budeme spát tam, kam si u řeky lehneme, jíst co jsme si přivezli a další den zas pojedeme dál aniž by po nás někde zůstalo víc než popel z ohníčku.

Na dva dny máme v plánu tři úseky, takže budeme mít celkem napilno. Začínáme na spodní Jondachi od mostu na Km18 silnice Tena – Baeza. Spodní Jondachi je super čistá, teplá, z kopce a kontinuální. Připomíná horní Misahuallí, ale má víc vody a je to poježdění úplně báječné. Kousek před soutokem s Hollín obtížnost klesne a po cca třech kilometrech jsme na soutoku. Na pláži hned pod ním se nakonec usazujeme na noc. Místní kluky si nakloníme balíčkem sušenek, postavíme plachtu a připravíme dříví na oheň. Pozdě odpoledne se ukazuje, že stavy se mohou na ekvádorských řekách měnit velmi rychle. Projevuje se bouřka, která nám celé odpoledne šlapala na paty a řeka nám stoupá před očima asi o čtyřicet centimetrů. Z Hollín, který se v okamžik našeho příjezdu tvářil jako ten mohutnější je najednou menší bráška, voda Misahuallí se zakalí a ukazuje, že když se jí chce tak i tady má sílu. Naštěstí přes noc voda opadá a ráno je stav zase normální.

6.1.2011

Po snídani balíme tábořiště a vyrážíme. Nejprve Hollín – střední úsek. Tady je to spíš krajinovka, ale kaňon úchvatný, všude visí liány, rostliny se perou o kousek místa na slunci i na nejstrmějších stěnách.

Zhruba v polovině dne Hollín vtéká do Misahuallí a my pádlujeme dál po jejím spodním úseku. Korsický charakter je už dávno zapomenut, tohle už je velká a dospělá řeka. Ze začátku se tváří jako že nic, a pokud se necháte ukolébat tak vás první peřeje celkem překvapí. Mezi peřejemi je řeka opět důstojná a vlastně jen teče. Skoro na konci pak čeká překvapení v podobě téměř nesjízdného kataraktu. Naštěstí je horizont, kde se řeka láme prudce dolů vidět. Přenášení po pravém břehu jasně naznačí jak to tu bude vypadat, když je potřeba projít s lodí skrz džungli pěšky. Po troše hledání na pravém břehu nakonec objevujeme cestu skrz džungli, která nás nejprve nechá nastoupat abychom pak po spoustě prodírání a klouzání spustili lodě na dvou spojených házečkách zpět k řece a slezli po skále za nimi. Celkem tak na hodinu a něco zábavy, pěkně v teple a stoprocentním vlhku. Faktor utrpení zaznamenaný při přenášení L’Imbut v kaňonu Verdonu byl s přehledem překonán.
Alternativní nástup přímo do peřeje těsně pod kataraktem je poměrně dobrodružný. Ze čtyř pokusných králíků dva eskymují a jeden (autor těchto řádek osobně) si zevnitř užívá zatím největší válec v životě. To že mě nakonec vykopal se suchou hlavou byla fest klika.

Po této dobrodružné mezihře se řeka už pomalu uklidní a nechává nás dojet na další soutok tentokrát s řekou Napo. Na soutoku je přístaviště lodních taxíků a taky tam volně žije tlupa opiček. Opičky sice nejsou plaché, ale o nějaké trpělivosti při pózování pro fotografa nelze mluvit. Doprava zpět do Teny je autobusem.

Večer si po poměrně skrovné stravě během výletu dopřáváme vydatnou večeři.

7.1.2011

Dnes vyrážíme na takovou spíš rekreaci o které místní raftoví guidi říkají, že tam nemusí dělat skoro nic jen se pořád usmívat do stále více populárních vodotěsných foťáků a kamer. Vyrážíme v omezené sestavě – Robert pracuje a Honza s Katkou si dávají pauzu a organizují náhradní program, protože Katčino rameno se nelepší. V šesti se tedy pohodlně vejdeme do jednoho taxíku, hlavně proto že je to blízko a ten kousek můžou dva z nás sedět na střeše.

Na Jatunyacu (horní část řeky Napo), což v jazyce Kečua znamená celkem jednoduše Velká řeka, nastupujeme u visutého mostu na konci silnice. Už od pohledu je jasné, že dnes se žádné velké drama konat nebude. Horní Napo je playrun. Doširoka rozlitý, kdo chce do vlny musí ji vidět dost včas aby k ní dojel. Voda je vzhledem k velikosti řeky překvapivě čistá. Cyril si tak dlouho hraje, až celkem nečekaně, připíše do krysníku další čárku. Okolo řeky spousta zlatokopů. Vystupujeme u dalšího silničního mostu. Chvilku se v dešti rozhodujeme, co dál. Nakonec vítězí varianta hospoda u hlavní silnice a pak si mávnout na autobus. Městečko je plné dětí ve školních uniformách, zřejmě právě skončilo vyučování. Sem tam nás některé zvědavě okukují, ale žádnou senzaci nebudíme. Tenhle úsek patří mezi stálice komerčního raftingu, a tak lidi s pádlem nejsou nic extra neobvyklého.

Po příjezdu do Teny se pak dělíme na ty kteří se složí na jeden dolar za taxík a ty druhé, kteří si loď do hostalu odnesou pěkně na zádech. Naštěstí to není daleko, jen trochu do kopce.

8.1.2011

Prší, to v nás probouzí obavy jestli nám někde v kaňonu nenastoupá voda. Máme totiž spadeno na jeden ze zlatých hřebů ekvádorského pádlování – horní Jondachi. Honza s Katkou se s námi loučí a mizí směr Galapágy. Iva si dává pauzu a my ostatní testujeme limity trpělivosti řidiče i případných dopravních policistů tím, že se do jednoho taxíku naskládáme v šesti lidech i s loděmi a vybavením.

Ještě během cesty se dohadujeme které ze dvou nástupních míst zvolíme. Robert to celé ještě okořeňuje vyprávěním o tom, jak to tu vypadalo za velké vody a kde nakonec z řeky utekli. Nakonec se rozhodujeme pro nasedání v minivesničce, která je podle své polohy na silnici Tena – Baeza známá jako Kilometro 28.

Převlékání za deště je celkem svižné a následuje cca půlhodinový výlet v plné polní k řece. Stezka je standardně blátivá, nejprve je potřeba jít kousek do kopce a pak teprve začíná pěkně klouzavý sestup k řece. Balancovat ve svahu po kotníky v blátě a s lodí na rameni není nic moc, nakonec někteří rezignujeme a lodě táhneme za sebou. Sem tam balancujeme na prknech poházených přibližně ve směru stezky abychom zbytečně nezapadali do bláta. Někde tady dochází k první materiálové ztrátě, když Guli uklouzne, upadne a v pádu zlomí pádlo. Cestu nám zpestřuje hemžení mravenců-střihačů, kteří jeden za druhým míří do svého hnízda a v kusadlech svírají malinkatou surfovou plachtu z kusu listu. Z kousků listu udělají siláž, na ní vypěstují houby a těmi se pak živí. Konečně je tu most, který znamená nástupní místo. Řeka je nádherná, průzračně čistá, tyrkysově modrá. Déšť to na chvilku zabalil a rovníkové sluníčko nás pěkně připaluje. Ještě sestavujeme skládačku pro Guliho a jdeme na to.

První peřej lze pohodlně prohlédnout z mostu. Nakonec se shodujeme, že je to ta, kterou najdete vyfocenou na přebalu kajakářského průvodce po Ekvádoru. No, a pak už je to pět a půl hodiny pořád s kopce, sem tam prohlížíme. Déšť se občas vrací a komplikuje focení, nevodotěsné fotoaparáty začínají stávkovat pro celkovou provlhlost. Když objíždíme místo, kde většina vody teče pod kámen, už v bezpečné stopě přehlížím další kámen a zvrhávám se tak šikovně že jsem na chvíli obličejem proti skále. Nečekám až mě to někam namačká a připisuji si první záznam do krysníku, samozřejmě, jak už to v takových chvílích bývá už v momentě, kdy mě to vypláchne do laguny. Odlov je tak trochu v režii akčního týmu Comedy boys Praha, ale jinak v pohodě. Dál pokračuje nekonečná série kličkovaček a průskoků.

O polední pauze už zase svítí sluníčko, vyhříváme se a vysušujeme foťáky. Po odmlžení objektivů můžeme pokračovat. Další vypečené místo je dvoumetrový skok, průjezd pod šikmým stromem a výběr ze dvou průjezdů. Levý je de facto nedostupný kvůli potřebě objet strom, pravý se zase tak divně balí. Skok je v pohodě, strom a spodní průjezd úřadují a celkem berou jednu krysu a asi tři eskymáky.

Dál pak pořád s kopce, až tak dva kilometry nad vysedáním se řeka trošku uklidní rozlije a srovná.

Vysedáme u mostu na kilometru 18, kde pak pokračuje jednodušší spodní úsek, který už jsme jeli. V poslední peřejce nad mostem nám dělají společnost malí kluci, kteří si ji dávají pořád dokola na nafouknutých duších z náklaďáku.

Nakonec bych ještě dodal, že udávané optimum na vodočtu zřejmě neplatí, i samotný průvodce se zmiňuje o tom, že si řeka sem tam přestěhuje štěrkové lavice, které usměrní tok a ryska na vodočtu pak odpovídá jinému průtoku. My měli nějakých 20cm, které bych považoval za menší střední vodu, ideální na seznámení, řeka vypadala na první peřeji jako na fotce z průvodce. Průvodcem doporučovaných 50-70cm by tedy byl zřejmě docela rachot.

Potom co vyneseme kajaky na most se nestačíme divit – už tu na nás čeká taxík. Taková náhodička. Vesele se k němu hrneme a už se chystáme nakládat, když řidič začne protestovat, že se nemůžeme vejít. Vzájemné nepochopení je téměř dokonalé. Teprve asi po deseti minutách, kdy my tvrdíme, že šest lodí a šest lidí se do taxíku vejde jako nic, a řidič neustále něco tvrdí o třech lidech kteří se nemohou vejít, se nám rozsvítí. Taxík tam samozřejmě čeká na nějakou další partu v počtu tří lidí, která prý vyrážela na vodu něco po nás. Chvíli si pohrává s myšlenkou, že se s námi stačí otočit do Teny a zpět pro původní zákazníky, ale nakonec dilema vyřeší přijíždějící autobus se zahrádkou na střeše. Naložení je otázkou minut a už jsme na cestě.

Večer pak Ivě barvitě vyprávíme zážitky a vyrážíme na tradiční společnou večeři, a pak ještě do baru na kus řeči s Tarquinem. V baru potkáváme dva kajakáře z Německa a z jedním z nich, s Arminem, se domlouváme na zítřejší společné pádlování. Tarquino má dnes extra dobrou náladu, a tak nás ještě vytáhne na místní diskotéku, kde se odvážnější vrhají do víru tance. Na cestu zpět stopujeme taxíka naskáčeme na něj a ve stoje na korbě za jízdy kyneme nočním chodcům.

9.1.2011

Aniž to tušíme, začínáme tímto dnem takzvanou big-water sérii. Máme na výběr jednu z řek v okolí, kterou si zopakujeme, než dáme sbohem Teně a posuneme se do údolí Quijos. Volba padá na Piatuu. Armin doráží s německou precizností v domluvených devět, za chvilku dorazí i dva taxíky a Piatua vol.2 může propuknout. Už potůčky po cestě, kalné a plné až po okraj dávají tušit, že tentokrát asi přitvrdíme. Naše domněnky se mění v jistotu ve chvíli kdy zjišťujeme, že plážička ze které jsme zasedali minule je pod vodou a máme tedy k dobru tak 30-40centimetrů vody.

První peřej jasně ukazuje že to opravdu bude Rock’n’Roll, obtížnost popolezla tak zhruba o půl stupně. Na prvním prohlížení usuzujeme, že linie z minula bude jetelná a je to OK. Na dalším místě si dávám lajnu, které jsme se předtím vyhýbali, ostatní naštěstí uhnou včas a já se ze závěrečného válce vysápnu se suchou hlavou. Robert vypadá absolutně nadšený, je na velké vodě jako doma. Kličkovaná v plné rychlosti mezi vypasenými válci pokračuje. Zhruba po polovině je možnost z řeky utéci, kterou využijí Iva kvůli únavě a Guli kvůli tomu že vylehávání mu nedělá dobře na naražená žebra, ke kterým přišel na horní Jondachi.

Dál pokračuje jízda v nezmenšeném tempu, valíme s kopce spolu s hromadou vody adrenalin z nás jen stříká. Sem tam přes veškerou snahu někdo skončí ve válci a má celkem hoňku se vyhrábnout ven. Kdo vyplave ten bude mít o zábavu postaráno. Slabší den má nakonec Armin, který si dost vydatné rozplavby dává rovnou dvě. Naštěstí při plavání nedostal žádné rány a materiál jsme odlovili všechen.

Na konci úseku nás nadšeně zdraví parta místních a ochotně se dělí o rozpitá piva. Následuje společné focení ve vodě a pak už jen kousek na soutok a k vysedačce.

Odpoledne vyzvedáváme v Teně už sbalené věci a osvědčenou kombinací taxík + bus se přesouváme do Baezy, kde už nás čeká Rodrigo a jeho Casa.

10.1.2011

Další multiday. Začínáme na horním úseky řeky Quijos familiérně zvaném Cheeshouse. Řeka má dost nakoupeno což na úseku, který má IV+ i za normálního stavu bude jistě zábava. Sestava se zužuje o Ivu, která se k nám přidá na navazující úsek a Guliho, který s k nám přidá další den a bude léčit žebra. Naopak nabíráme Davida z Ameriky.

Prohlídka první peřeje cca 200m pod nástupem nám dává za pravdu, tohle bude mazec. Po celém úseku je několik význačnějších peřejí, kde řeka padá ještě více než na zbytku a které je rozumné prohlédnout. Na to, že jsme na nejhořejším běžně ježděném úseku má řeka slušný tah, raději moc nemyslím na to jak nabere sílu níže. Sem tam se utečeme k chicken-line, protože to co se děje v hlavním proudu už je trochu moc. Za zhruba dvě hodiny totálně nabití adrenalinem dorážíme k hornímu mostu a nabíráme Ivu na úsek Bridge to bridge. Řeka ze svého zběsilého tempa nijak neslevuje, což Ivu stojí dvě nepříjemné rozplavby. O to nepříjemnější, že Quijos je oproti řekám v okolí Teny studený. Na konci úseku pod druhým mostem si dáváme odpočinek a sušenkovou sváču, abychom pak vletěli do dalšího, již jednoduššího Baeza to Borja. Od soutoku s Cosangou řeka zvolní na trojku, ale zato s opravdu velkou vodou. U vodočtu konstatujeme, že máme o šedesát centimetrů více, než když jsme sem připádlovali z Cosangy. Démonickou jízdu končíme celkem po šesti hodinách u známého mostu v Borja a po chvilce laborování si stavíme plachtu přímo v malém lomu u břehu. Večeře je na dvě směny asi čtvrt hodiny chůze do kopce od řeky přímo v Borja. Večer se zastaví na kus řeči Tarquino a tak si spolu můžeme dát pivo a podělit se o zážitky z minulých dní. Ještě stavím malého mužika z kamenů jako improvizovaný vodočet a za deště za zahrabáváme do spacáků.

11.1.2011

Budíme se do jemného mrholení. Objevuje se Guli a s Robertem vyrážejí do Borja ulovit snídani. Hurá, voda opadla cca o třicet čísel, takže na úseky El Chaco a Bombón vyrazíme za relativně rozumné vody. V kaňonu El Chaco se jelo v roce 2005 mistrovství světa v raftingu, takže to nemůže být žádný potůček. Naopak. Řeka už tady nabrala hromadu vody a je to celkem znát, sem tam se objevují věci, které je potřeba s respektem objet. Ještě před samotným kaňonem je peřej známá jako El Toro, po prohlídce se do ní nasypeme, úplně dole je dobré být vpravo a objet celkem velikou bouli a válec pod ní v levém středu. V kaňonu se řeka zúží a začne sypat z kopce. V nejužším místě je řeka nacpaná do průrvy široké maximálně patnáct metrů. Naštěstí tam řeka zrovna nemá spád a klidně teče, takže můžeme fotit.

Dál pokračujeme na úsek Bombón, peřeje se střídají s rychle tekoucí vodou, sem tam parádní wavetrain. Pod soutokem s Oyacachi míjíme největší vlnoválec co jsem kdy viděl takhle z blízka. Naštěstí v něm nikdo rodeo nezkoušel. Iva ho pak nedobrovolně zkusila v o něco menším bratříčkovi kousek dál ale neúspěšně. Řeka ale už tak nestudí, takže na plavání v pohodě.

O kousek dál je most, vodočet a Karlos, který dnes pauzíroval, s taxíkem.

Pošmourno, které nás provázelo poslední dva dny, to konečně vzdává a sluníčko se ujímá vlády. To je klika hned z několika důvodů a ten nejhlavnější je přesun na spodní Quijos až pod vodopád San Rafael. Přesun má dvě hlavní vlastnosti: zaprvé trvá tak okolo dvou hodin a zadruhé sedm lidí a sedm lodí v jednom taxíku je zatím rekordní výkon. Kabina ale není nafukovací a tak jeden dobrovolník sedí na kraji korby vedle kajaků. Na začátek se to jeví jako báječná příležitost točit a fotit, ale tak po hodině to jen v tričku přestává být ono. Nadšený kameraman je pomalu nahrazen polárníkem choulícím se ve vichřici. Právě zde pokládám základy pozdějšího nachlazení. Řidič si servítky moc nebral a s kopce dolů jsme svištěli tak devadesát, o některých svižnějších zatáčkách darmo mluvit. U kaskády San Rafael na řece Malo (nezaměňovat se stejnojmenným o dost větším a slavnějším bráchou na řece Quijos) si děláme krátké KPČ a na korbě mě střídá Karel. Večer dorážíme do vesničky San Miguel. Tady výprava začíná dostávat příchuť toho opravdového dobrodružství. Kaňon, na který se druhý den chystáme se válí v mlze hluboko pod námi uprostřed džungle, bydlení máme v polodostavěném orlím hnízdě s výhledem na kaňon. Po soumraku dostáváme večeři v jediné místní jídelně a pak si dáváme pivko hned ve vedlejších dveřích, zatímco místní chlapi popíjejí, pokuřují a hrají kulečník. I když o kus dál vede asfaltka, dojem konce světa je dokonalý.

12.1.2011

Budík zvoní v sedm hodin, dneska nás čeká dlouhý a perný den. Do Cocy je to po vodě 87kilometrů na které máme naplánované dva dny, nemluvě o sestupu k řece na dno kaňonu které z našeho orlího hnízda vidíme nějakých, co já vím, sedmset metrů pod sebou. K snídani nám paní domácí připravuje spoustu laskomin, které jsme si navymýšleli už včera. Ještě nakupujeme nějaké zásoby v podobě sušenek, balíme a jde se do práce.

Zde se dostáváme k tomu, proč jsme večer zůstávali právě tady a ne někde jinde. Majitel ubytovny, jídelny a kulečníku, pan Carlos Pantoja řečený El Gato je mimo jiné i majitelem lanovky, kterou používá pro dopravu zboží mezi svým domem a farmou umístěnou zhruba v půli hloubky kaňonu. Svazujeme tedy kajaky po dvou připevňujeme je na kladku a pouštíme do hloubky. Lanovka má podle majitele délku jeden kilometr. Jeden za druhým mizí kajaky kdesi dole a nám nezbude než se s panem Pantojou a dvěma průvodci vydat klikatou a rozbahněnou pěšinou za nimi. To nám zabere odhadem třičtvrtě hodiny. Na farmě si bereme kajaky za začíná ještě o něco dobrodružnější část cesty k řece. Pěšina neexistuje, brodíme s kajaky na zádech přes močály a potůčky, bahno po kolena, jeho obyvatelé taky žádní krasavci. Přes močály loď shodíme ze zad a pošleme ji po hladině a pak klopýtáme za ní. A pak zase dolů s kopce. Po hodině a půl jsme u mostu přes průrvu kterou protéká Quijos. Most je ale ještě sto metrů nad hladinou, k nasedání to tedy ještě chvilku potrvá. Ke slovu přicházejí průvodci, mačeta a krumpáč. Teď už si prosekáváme cestu džunglí rovnou dolů ze strmého svahu. Udržet loď aby někam neodjela a nestrhla nás s sebou stojí dost úsilí. Posekané rostliny z džungle ostře voní. Sem tam někdo upadne a musí se škrábat zpátky. Nejhůř je na tom asi Cyril, který si při dramatickém pádu odře záda. Ve finále spouštíme lodě posledních patnáct metrů k vodě na házečce a šplháme za nimi.

Konečně ze sebe smýváme bláto, dezinfikujeme rány a nandáváme hydro. Loučíme se s panem Pantojou a průvodci a můžeme vyrazit. Je něco před polednem a máme tedy asi šest hodin na to projet nějakých třicet kilometrů kaňonu. Quijos tady má kalnou hnědou barvu a teče v něm odhadem třista kubíků za vteřinu. Peřeje jsou veliké, síla vody obrovská. Stopu je potřeba odhadovat daleko dopředu a pak ji držet. O tom, co se stane když se to nepovede se záhy přesvědčuje vykrysivší Karel, který z nepozornosti spadl do celkem monstrózní díry. Řeka nabízí neuvěřitelné vlny, tak okolo tří metrů, klidně i celý vláček za sebou. Stopa skrz peřeje je většinou jednoduchá – skrz největší vlny středem. Tempo máme úžasné svištíme jako rychlík, začínáme si to opravdu užívat. U jednoho wavetrainu kluci nemají napoprvé dost a ještě jednou si jej vynášejí.

Poslední peřej v kaňonu je opravdu veliká, při prohlídce je potřeba trošku šplhat po skalách okolo a nakouknout i za skalní ostroh, jestli tam nečíhá nějaká zrada. Lajna je celkem jednoduchá zleva doprava. Nedat jí nebo ztratit orientaci by znamenalo si celkem koledovat o potíže. Kajaky se jeden za druhým pouštějí do peřeje, my s Cyrilem sedíme na skále, fotíme a točíme. Pak je řada na nás. Cestu mám naučenou, ale přiznávám, že z lodi ty malé kudrlinky vypadají o dost větší, o těch velkých nemluvě. Pod peřejí na nás čeká Robert a kousek níž i zbytek party.

Pak se náhle kaňon otevře řeka rozlije a my víme, že to obtížné máme za sebou. Pokračujeme ještě asi hodinu po rozlité řece, která se větví do ramen a přelévá mezi nimi. Voda stále uhání jako rychlík. Nakonec nacházíme příjemnou plážičku necelý metr nad vodou a táboříme. Číslo jedna, převléct do něčeho suchého a dlouhého a použít repelent. Pak skromná večeře co sestává z konzervy tuňáka a pár sušenek. Doplňujeme zásoby vody přímo z řeky a desinfikujeme. Z naplaveného dřeva je malý ohníček, měsíc téměř v úplňku a nad korunami stromů vychází Orion.

13.1.2011

Budím se tak akorát, abych stihnul východ slunce, černá obloha přechází do fialové, do rudé, růžové a oranžové. Krásné barvy po chvíli mizí a zanedlouho slunko začíná hřát. Obloha jak vymetená, takže dnes to bude hlavně o slunečním krému. Řeka je rozlitá doširoka, slunko stoupá výš, odráží se v hladině, a nás čeká nějakých padesát kilometrů k mostu před městem Coca. Na začátku je nejzábavnější hledat koryto, kterým řeka teče nejrychleji, abychom šetřili energii. S postupem času se řeka slévá do jednoho koryta, proud zpomaluje a začíná se víc točit do meandrů. Jedeme roztažení do dálky sotva na sebe vidíme, každý ukusuje z nekonečných kilometrů svým tempem. V poledne pauza na sušenkový oběd a zase dál. Řeku lemuje nepřetržitá zelená stěna, občas vyplašíme volavku na číhané. Po nějakých čtyřech hodinách vyhlížíme známky blížící se civilizace už celkem netrpělivě. Pomalu se objevují bagry těžící říční písek a oblázky, sem tam někdo na břehu pere prádlo. Někde schovaný za stromy je tlumeně slyšet provoz ze silnice. Z každým zákrutem už už čekáme most a pokaždé jsme zklamáni. Konečně, za poslední zákrutem vykukuje široký kovový oblouk mostu a jsme u cíle. Quijos se za naši společnou cestu proměnil z divoké horské bystřiny v mocnou, důstojně plynoucí řeku.

Chvíli zkoumáme který ze břehů je ten pravý pro vystoupení, most je úměrně vysoký své šířce a břehy strmé. Nakonec se jako správná volba ukazuje břeh levý. Vyšplháme nahoru a po převlečení se vrháme k jedné z jídelen u silnice. Po vydatném jídle dobalujeme a jdeme stopovat. Zrovna dnes se jako na potvoru moc nedaří, slunko už vysloveně pálí a všechny autobusy míří jen někam do vedlejšího městečka. Nakonec ulovíme autobus do Lago Agrio s tím, že tam se dá přestoupit na cestu do Borja. Po necelých dvou hodinách cesty skládáme lodě v Lago Agrio a domlouváme další spoj. Z nějakého důvodu je s tím spousta komplikací, ale nakonec někdy okolo sedmé večer nasedáme s vidinou dalších čtyř hodin jízdy.

Na obrazovce naskakuje základní menu DVD Arnold Schwarzenegger collection a je jasné že neunikneme další dávce akčňáků z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Co na tom ti ekvádorci mají, je mi naprostou záhadou. Na každý pád pokud má autobus telku, bude akčňák, nemá-li ji bude ekvádorská dechovka na plný pecky. Tentokrát jsme tedy v roce 1987 a kdesi v (určitě ekvádorské) džungli pobíhá mimozemská potvora, žere lidi a ti se zase nechtějí nechat a střílejí po ní vším možným. V polospánku přiblble zírám na obrazovku a chvílemi regulérně usínám. Probere mě až to, že autobus nečekaně zastaví, před obrazovkou najednou stojí naprosto reálný voják se samopalem. Senoras, senores, dobrý večer, všichni vystupte, bezpečnostní kontrola. Jsme na jednom z checkpointů, které armáda vybudovala kvůli potírání obchodu s drogami. Vystupujeme na asfaltové parkoviště, okolo se rojí borci v helmách, neprůstřelných vestách a se samopaly v rukou. Ve válce s drogami jsou to ti hodní, takže jedinou komplikaci momentálně představuje jen fakt, že nikdo z nás u sebe nemá pas. Důstojník v budce opodál, ke kterému nás odvedou, nejprve odmítá věřit vlastním uším, když mu bohorovně sdělujeme že sedmičlenná výprava nedisponuje ni jediným dokladem totožnosti. Nakonec moudře usuzuje, že než se dál otravovat s partou smradlavých gringos, bude lepší přistoupit na naprosto nehoráznou výmluvu, že jsme přece ti kajakáři z Čech a doklady s sebou nemáme proto, aby se náhodou nerozmočily. Rezignovaně mává rukou ať už jsme pryč, takže se přidáváme k frontě prolustrovaných spořádaných občanů a za deset minut už frčíme autobusem pryč do noci.

Řidič, respektive jeho naháněč se nakonec rozhodne nás definitivně dorazit posledním filmem. Jedná se o (jak jinak) akčňák, ale tentokrát místní provenience. Mohu zodpovědně prohlásit, že nic horšího jsem nikdy neviděl a pevně doufám, že už ani neuvidím. závěrečné titulky končí právě ve chvíli kdy vjíždíme do městečka Borja, nejsme tedy ochuzeni ani o minutu filmové agónie. Vystupujeme a za nějakých dvacet minut už slastně usínáme v hostalu Alexandra.

14.1.2011

Oyacachi. Nádherná řeka v nádherném údolí, jen se k ní dostat. Taxikář pravda nepatří k nejchytřejším a tak dohadování se kam vlastně chceme (no přece na nástupní místo, ne? ), telefonování kolegům (jéje, už nemám kredit) a hledání té správné odbočky chvilku trvají, ale nakonec jsme na té správné polňačce a stoupáme podle řeky. Za nějakou chvíli se zdá, že už možná stoupáme až moc, naštěstí sjízdná cesta končí u visutého mostu a dál vede jen pěšina. Cyrilova GPS nám udává vysedačku vzdálenou 10km vzdušnou čarou a nějakou tu stovku metrů pod námi, to celé za krásného počasí a s ideálním stavem úplně průzračné vody. Nasedáme a svištíme. Všechno až asi na dvě místa je jetelné na oči, takže prostě valíme dolů a užíváme si to jak malí kluci. O pravidelné zastávky se stará pouze Cyrilova loď která dokázala prasknout v celkem hloupém místě. Improvizovaná oprava tesou má své limity, a tak občas vyléváme. Kousek nad vysedačkou řeka zvolní, aby se pak rozloučila v závěrečné peřeji těsně nad vysedacím mostem. Shodli jsme se, že to byla taková pěkná tečka za tím naším zájezdem. Ještě k vysedání, neomylně jsme zvolili to nejhloupější vysedací místo. Vlevo pod mostem, nebrat. Škrábat se strmým svahem skrz skládku je horší humus, než to vypadá z vody. Příště víme, že máme pokračovat kousek dál, až skoro k soutoku s Quijos a odtam vede polňačka zpět k mostu.

15.1.2011

Poslední den na vodě. Nakonec volíme Quijos, osvědčenou dvojici úseků Bridge to Bridge a Baeza to Borja. Voda je teď akorát, což znamená rozdíl odhadem půl metru oproti minule. Víme, do čeho jdeme a tak valíme v kuse. Tam kde jsme minule opatrně vyhlíželi chicken line teď jedeme s přehledem na komoru. Robert diktuje tempo vpravdě sjezdařské a tak je za dvě hodinky hotovo. Jedinou skvrnu na báječném runu představuje fakt, že cesta od vysedacího mostu je málo frekventovaná a dnes opravdu štěstí nepřeje. Nakonec dovlečeme lodě k hostalu Alexandra. Tam se dvě vracejí a můj Habitat jako poslední mohykán ještě absolvuje cestu do Baezy k Rodrigovi.

Odpolední program je daný celkem jasně – na louce mezi Baezou a Borja se koná zemědělská výstava. Místní kulturu si rozhodně nemůžeme nechat ujít a tak se celá parta postupně schází nejprve u stánků s nejrůznějším občerstvením (jo, konečně jsem si dal morče, vlastníci domácích mazlíčků laskavě prominou) a spoustu dalších věcí. Dál následuje vyhlašování soutěže o nejhezčího býka, telátko a já nevím co ještě. S vítězem (býkem i chovatelem) pak pro fotografy pózuje snědá královna krásy letošního festivalu. No a pak propuká s napětím očekávaná korida. Místní toreadoři nejsou profesionálové, ale místní kluci, co chtějí udělat dojem na místní holky, takže býk si může v klidu zadovádět a prohnat ty méně šikovné.

Okolo čtvrté mizíme, jdeme balit a na autobus do Quita. Vzhledem k tomu, co všechno jsme na výstavě stláskali dohromady a k tomu jak vypadá silnice, očekávám, že tentokrát nám to neprojde úplně bez trestu. Nakonec je opak pravdou, do Quita dorážíme svěží tak akorát abychom něco usmlouvali z ceny taxíku a pak přežili ďábelskou jízdu přes celé město.

Večer pak ještě trochu šachy s rezervací hostelu a pak už jen poslední společná večeře a rozloučení.

Přátelé, kamarádi, bylo mi ctí a nesmírným potěšením pádlovat právě tady a právě s vámi.

Eňon.

Komentovat článek:

Cestovní pojištění

Cestovní pojištění

Cestovní pojištění

Na zahraniční kajakářskou akci si nezapomeň zajistit kvalitní cestovní pojištění.   Porovnávač pojištění   Důležité …

Partneři

AdvertisementAdvertisementAdvertisementAdvertisement
AdvertisementAdvertisementAdvertisementAdvertisement

Kajakar.cz na Facebooku

Poslední komentáře

  • Linda-Jacobs: Tohle potřebuješ! Nikdo pro vaši radost nedělá víc...
  • jozef: super napisane, plne nadeje pre XXXXL padlerov a ...
  • Křéma: Ale podařilo. Definice "Jízda v kajaku je pohybová...
  • Speeflelf: Мнение - это передача мыслей и чувств, вызванных п...
  • grauwolf: nechápu sice proč se mají vodáci již předem rozděl...

Související příspěvky

Ekvádor – lednová pohoda na vodě – 2015 (KAJAK team)

Ekvádor 2015

Máme leden a venku je celkem nevlídno. KAJAK team však nezahálí a užívá si pádlování v Ekvádoru. V rámci aktuálních možností internetového připojení vám zde budeme přidávat …

Grand Canyon – celoživotní zážitek (KAJAK team)

Ahoj mami! Pořád jsi mi říkala, abych Ti vyprávěl o tom mým výletě do Ameriky, na to mý velký pádlování? Víš, hodně na …

Francie 2013 – plná ponaučení (KAJAK team)

Tak prý to bude tréninková akcička, máme vzít holky, budeme pít lokální víno, trénovat přejezdy a budeme se mít dobře. Nádhera pomyslel jsem …

Z akcí: Kajakářská ŠKOLA.cz

11.07.2015 České Vrbné (kajakářská škola)

Decentní akce s vysokým nasazením. Mimo pádlování se frekventanti naučili i plavat, eskymovat a úspěšně opravovat promáčklou loď. Sluníčko a teploučko. Ideální den pro pádlování.

30.05.2015 Kajakářská škola na Sázavě (kajakářská škola)

Květnová Sázava byla suchá a deštivá. To ale byla všechna negativa akce. Účastníci byli naprosto pohodoví a až nečekaně snaživí. Nízký stav vody …

27.06.2015 Veltrusy pro středně pokročilé (kajakářská škola)

O víkendu proběh kurz na slalomovém kanále Veltrusy. Ze začátku trochu rozpačití účastníci se nakonec pěkně rozdováděli a nečekané podávali výkony.

Z akcí: Kajak TEAM.cz

Ekvádor – lednová pohoda na vodě – 2015 (KAJAK team)

Ekvádor 2015

Máme leden a venku je celkem nevlídno. KAJAK team však nezahálí a užívá si pádlování v Ekvádoru. V rámci aktuálních možností internetového připojení vám zde budeme přidávat …

Grand Canyon – celoživotní zážitek (KAJAK team)

Ahoj mami! Pořád jsi mi říkala, abych Ti vyprávěl o tom mým výletě do Ameriky, na to mý velký pádlování? Víš, hodně na …

Francie 2013 – plná ponaučení (KAJAK team)

Tak prý to bude tréninková akcička, máme vzít holky, budeme pít lokální víno, trénovat přejezdy a budeme se mít dobře. Nádhera pomyslel jsem …

Bezpečnost

Plovací vesty – první krok k záchraně

Plovací vesty pomáhají při plavání v jakékoliv vodě, hřejí a chrání také před nárazy. Není dobré je používat jako sedačku či opěrku, přesto, …

Házečka – házecí pytlík

Házecí pytlíky jsou plovací lana smotaná v obalu povětšině kruhového průřezu s plovoucím médiem v dolní části. Obal házečky je ve výrazné barvě, …

Kategorie kajakářů

V článcích na Kajakar.cz občas narážíme na problém různých pojetí jízdy na kajaku. Občas si některá tvrzení zdánlivě odporují. Občas si kajakáři nerozumí …

Technika a taktika

Obecná rizika použití eskymáckého obratu

Jízda v kajaku je pohybová dovednost, jejíž úspěšné zvládnutí vyžaduje určité předpoklady a schopnosti. Na první pohled nelze s jistotou o tom, či …

Eskymák pro XXXL

Při troše snahy se kajakář na webu velmi rychle dopátrá velkého množství návodů jak udělat eskymácký obrat. Technicky správně a naprosto dokonale. Předklonit …

Kategorie jezdič High Level nebo splouval kochal?

„Kam nám to ten Kajakar.cz spěje?“ To je otázka, kterou si někteří z vás možná pokládají po přečtení posledních článků z High Level. …

Popisy řek

Budišovka – mapa, popis

Region: CZ, okres Opava, Budišov nad Budišovkou, Vítkov Horní úsek – nástup za VV: Sjízdné jen mimořádně, pokud je na vodočtu v Odrách alespoň …

Bílovka – mapa, popis

Region: CZ, okres Nový Jičín, Bílovec Popis: Úzké koryto. Pozor na větve a zátarasy. Přírodní charakter toku končí na Bílovcem, dále regulované koryto …

Bílá Ostravice – mapa, popis

Region: CZ, okres Frýdek – Místek, Frýdlant nad Ostravicí, VD Šance Popis: Ze začátku má řeka spád 18,3 ‰. Teče úzkým kamenitým korytem. Pěkné peřeje …