Warning: Use of undefined constant CYSTEME_FINDER - assumed 'CYSTEME_FINDER' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /data/web/virtuals/13145/virtual/www/wp-content/plugins/cysteme-finder/cysteme-finder.php on line 13
Itálie (KAJAK team) - 2010 | Kajakář.cz | Kajakář.cz

Úvod » Z akcí KAJAK teamu » Aktuální článek:

Itálie (KAJAK team) – 2010

27.11.2011 Z akcí KAJAK teamu Bez komentáře

Akce pořádaná kajakářským klubem DRONTE externě zajištěná společností Denali – Expedition team, která nyní provozuje kajakářské akce jako KAJAK team.

Italsko – aneb desatero toho, co vše ještě o pádlování nevím?

Tož už pár let pádluju, tak si zase nenechám v Italsku zážitkama vymýt mozek z hlavy, ne? Tak, jako se mi to přihodilo vloni ve Francii, kdy jsem po příjezdu nepoznával své bydliště a rodičům jsem skoro začal vykat…

Odpoledne před odjezdem mi volá Robert: „Hele Bosáku, musím do Rakouska převézt ještě jedno auto navíc, tak budeme potřebovat ještě jednoho řidiče, zkus kámo zařídit, aby se alespoň 1 člověk nenapil hned na parkovišti při nakládání…“. To snad nebude tak těžký, ne? – napadlo mně, a proto jsem bezelstně slíbil, že to samosébně zařídím.

Klasická nestíhačka, ještě hodinu před odjezdem nemám ani sbaleno, ani nakoupeno. Beru svou giga-bednu a s nepoučitelnou naivitou nahrnu z regálů nejbližšího supermarketu nesmyslné množství proviantu. Do Italska… ! Chápete to? Do země sýrů, pršutu a červeného vína? A navíc na Robertovo gastrozájezd?

Na startovní parkoviště přijeli všichni včas a těch mých 10 minut zpoždění z márketu se mi stalo osudným: mezi rozradostněnými kámoši už kolotovalo víno a tím jsem si vlastně sám sobě vylosoval sedadlo řidiče. Nu což, třeba se tenhle Černý Petr ještě bude k něčemu hodit…? S trochu kyselým úsměvem tedy odmítám výborné vstupní červené víno a jdu navazovat lodě na střechy 2 bílých dodávek – a pak tradá směr Ga-Pa pod Mnichovem.

Druhá dodávka s Románem za volantem musí ještě v Plzni nabrat nějakého Králíka – jdou o něm hlášky, že prý byl vloni s Denali na té pověstné expedici na Brahmaputru, tak snad to nebude nějakej moc vytuněnej borec – by se s náma asi dost nudil? Tyhle starostlivé myšlenky ale ihned vypouštím z hlavy, když mi bleskne, že na Plzeň se jede kolem Berouna, a v Berouně se co? No co? No přece musí pokaždé zastavit v místním minipivovárku a nabrat Medvěda – luxusní kvasnicové pívo! Rychle přepočtu vzájemné časy a vydávám pokyn: „Od opuštění dálnice do opětovného nájezdu na dálnici máme přesně 30 minut!“ Já nakoupím PETky několika druhů píva, ostatní si dávají do čumáku dle své potřeby a schopností.

Jak rád bych s ostatními za jízdy taky popíjel tu dobrotu! Ale měl jsem alespoň radost, že jim chutná! Cesta uběhla jako nic a už jsme u hranic. Na poslední pumpu jsme ještě dojeli asi s 5 minutovým náskokem, takže náš bleskový výsadek v Berouně byl v poho… Druhá dodávka s Románem dojíždí a ještě se nezastavily kola, a přesto mám pocit, že je tam nějak rušno? Posádka vyběhne ven a jeden přes druhého něco vyprávějí – až ke mně přijde Matěj a zahuláká na mně z blízka: „Ahoj Magdo, já jsem Králík!“ Cože??? Mu snad přeskočilo, či co? Snažil se mi vysvětlit podstatu, jenže jsme spolu nebyli na stejné vlnové délce – prostě mi myšlenkově ujel a já to vůbec nechápu. Jen oči mu svítily jako baterky. Až druhý den jsem dostal instruktáž, že v Plzni přistoupil Králík, vytasil se s petlahvemi domácího moravského červeného, prvním rozhlédnutím si ihned oblíbil Magdu a povídá pověstnou větu: „Ahoj Magdo, já jsem Králík!“ A tak tam kolektivně položili základ zcela nové společenské seznamovací hře s poměrně snadnými pravidly. Totiž jediným pravidlem, že si musíš zapamatovat seznamovací zaklínadlo („Ahoj Magdo, já jsem Králík“), říci ho nahlas ke kterémukoli účastníku hry a pak se na důkaz tvého hlubokého potěšení napít červeňáka. Hra se hraje do té doby, dokud hráči nevyseznamují kompletně celou zásobu vína, kterou si původně chtěl vyšetřit na celou desetidenní akci.

Tím jsem poznal první věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice novou společenskou hru „Ahoj Magdo, já jsem Králík“.

Na této poslední pumpě před hranicemi do Rakouska právě probíhala soutěž mezi motoristy, že při odběru určitého množství benzinu či nafty získali jakési kupony a za určité množství těchto papírků bylo možno si koupit nějaké zbytečnosti. Takto jsem na to alespoň nahlížel já, chudák střízlivý řidič. Zcela jinak to viděl Matěj rozjetý jako parník na Mississipi. Soutěž na bezince se totiž jmenovala „Vychutnejte si krásu Itálie“! Po té co jsme do našich 2 bezedných aut nalili naftu, zbývaly již jen 3 kupónky, aby si mohl za výhodný doplatek koupit dekantér červených vín. Utkvělá představa mu už nešla vypudit z hlavy. I nahodil svůj smilný úsměv číslo 6 pro profesionálního bourače dívčích srdcí a šel se seznámit s pracovnicí obsluhující kasu této benzinky. O 1/2 minuty později vyšel ven s dekantérem.

Tím jsem poznal druhou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice je třeba vždycky mít sebou dekantér.

Pokračujeme, po půlnoci se osádky obou aut poslušně uložily ke spánku, ostatně my oba řidiči jsme taky tak nějak podivně zahybernovali, protože řídit do 4 do rána je úplně proti přírodě. Najednou se takhle proberu za volantem k plnému vědomí a jsme se na parkáně u dolní stanice lanovky v Ga-Pa, kde jsem ještě pár týdnů před tím byl lyžovat – jo, jo, jsou to na světě paradoxy.

1. den:

Ranní přejezd přes hranice do Rakouska, přes Innsbruck, pak směrem na Brennerský průsmyk. Guli si na nás vymyslel první lahůdku – řeku Sill z Matrei (Pfons). Nejprve 3 km ww3, pak 3 km ww4 a pak 3 km ww5 a poslední 2 km na vypádlování ww3. „Kluci brzděte trochu“, probrala nás do reálu Katka. Ještě, že Sill neměl vodu (protože ji celou sežralo potrubí do elektrárny nad Insbruckem), alespoň jsme nemuseli spekulovat, zda Guliho názor, že kilometráž je schválně trochu nadhodnocená, je pravdivý, či nás Guli chce jen trochu zlomyslně vykoupat?

Jenže co teď? No, do Sillu se zleva vlévá Ruetzbach, 13 km ww2-4, to by na rozpádlování mohlo být OK, ne? Jedeme proti proudu až do vesnice Krössbach, kde by mělo být na vodočtu 90-100. Máme sice jen 80, ale hodnotíme to jako jetelné, skáčeme do gumy a šup na vodu. Zpočátku je plavba velmi snadná s mírnými vlnkami a připomíná spíše nedělní vycházku po lázeňské kolonádě. Ovšem v dolní třetině se objevily kusy, které kdyby bylo o 20-30 cm více, byly by mimořádně zábavné! (asi by tu ww4 splňovaly, za našeho stavu to bylo jen ww3).

Takhle nás pobavil nejvíce Guli tím, že na vysedacím místě u Fulpmes uprostřed vody objevil zánovní kolo, které nás pak provázelo zbytek času výpravy.

Tím jsem poznal třetí věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice buď ve střehu a hledej v řece bicykly.

Dobrá, když Guli má kolo, proč by Románo nemohl najít Harleje, že? Podobnost s Guliho kolem končila tím, že Harley-Davidson byl zaparkovaný nikoli uprostřed řeky, ale uprostřed parkoviště a za cca 5 minut Románova skotačení kolem motorky přišel majitel, usmál se a odjel.

Také my jsme se usmáli a odjeli směrem k Brenneru. Ale co to? Než byl Sill zajat do trubek a spuštěn k Insbrucku, má nad naším nasedacím místem docela vody dost. Guli řídil a já byl spolujezdec na předním sedadle a mlsně jsme se na ten potok tekoucí přímo z Brenneru slintali. Pak jsme na sebe s Gulim mrkli a rozhodli se, že na zpáteční cestě ho dáme!

V Brennerském průsmyku byly stánky s úžasně atraktivním obsahem – sýry, salámky, olivy, různé pomazánky atd. Prostě mňamka, kam oko dohlédlo! A proč si tedy Matěj koupil prkénko z olivového dřeva? Prý domu, ale jeden nikdy neví…

Cílem přejezdu je Sterzing, neboli Vipiteno, kde po směru jízdy odbočíš doprava a po chvíli dojedeš ke kempu Gilfenklamm. Hezounký lesní kempík mezi borovicemi. Pravda, díky tomu se nesmí v místním suchém podnebí rozdělávat otevřený oheň a grilovat lze pouze na dřevěném uhlí v grilech. A tak se stalo, že Robert poprvé za celou historii našich společných zájezdů negriluje na přírodním ohništi mezi šutráky, ale zakoupil gril! Humorná kapitola nastala, když všichni Inženýři výpravy začali studovat návod, jak takový gril vlastně sestavit? Kdyby se toho neujal praktik Robert, který zásadně nečte návody a spoléhá se jen výhradně na svůj přirozený selský rozum, sestavili by z toho naši chemičtí a elektroničtí teoretici něco mezi létajícím atomovým reaktorem a raketovou ponorkou na Mars. Povedlo se nakonec a gril porodil první vrh pečených masíček. Robert přinesl největší chleba, jaký jsem kdy v životě viděl, určitě tak 70-80 cm v průměru a cca 10 kilo váhy! Taktéž jsme tohoto večera poprvé použili nově vyzískaný dekantér – ale teprve jsme se jen nesměle zacvičovali s jeho používáním, hlavní kvality se objevily až v dalším průběhu zájezdu. Chvíli jsme pak ještě poseděli kolem plamínků v grilu, já jsem vyhlásil soutěž, že první krysu zájezdu odměním výborným italským šampíkem a pak jsme hupsli do spacáčků.

2. den:

Ze stejných důvodů, proč naši předkové podnikali před 2 tisíci léty objevitelské výpravy, jsme vyrazili na nedaleký Pfitscher Bach, psaný jako 12 km ww2-3, přesně uprostřed s místem ww4+ (nakonec neměl vodu a nejeli jsme ho – nicméně doporučuji jej vést v patrnosti, aby neupadl v zapomnění věků, jednou ho dáme!). Jenže stejnou historicky podstatnou náhodou, jakou byli mnohokrát vedeni naši předkové neandrtálci, jsme se ráno hned při výjezdu špatně zorientovali a vyrazili jsme přesně na druhou stranu – a tekla zde taková nenápadná říčka, dokonce ani v mapě nemá jméno! Jenže s Gulim jsme na sebe mrkli a rozhodli se: tohle nám prostě nesmí uniknout!

Dobrá, pokud Pfitscher Bach nemá vodu, pojedeme řeku podle hlavního plánu na dnešní den – řeku Eisack. Vlevo Sprechenstein, vpravo Reifenstein – napadá vás hezčí startovací místo? Nejprve skoro 12 km ww2 až 2+, ale v závěru (pod městečkem Mittewald) to teprve začne! Nejprve lesní jez a pak se postupně utahovaly šrouby. Pavel Bastl to komentoval: „Tady za zatáčkou je peřej, není lehká, ale jde to. Pak je další peřej, říkáš si, že to už byl docela nářez. Za další zatáčkou další peřej a to už si říkáš, že to už bylo maximum, co dáš. Jenže teprve za další zatáčkou se na tebe vyloupne opravdový vodácký porno!“ Nevěřím mu a v pornu eskymuju. Naštěstí žádné další vodácké porno-prasárny již nenásledují a vysedáme těsně nad industriálním jezem nad Franzenfeste – dále následuje úsek ww5, takže brzdi frájo (vysedací vracák je malý, jen na 1-2 kajaky, takže přistáváme postupně a disciplinovaně). Zbyňda si někde kus před koncem místo okamžitého eskymáka nechal nabančit do hlavy od šutrů na dně v proudu a rozhodl se, že místo další nakládačky zvolí rozplavbu – a vyhrává tedy mou šampíkovou cenu útěchy.

Jdeme se podívat do městečka Franzenfeste na těžký úsek ww5, abychom se znovu utvrdili v představě, co nikdy už jezdit nebudeme. No a pak hurá ještě kousek po proudu do Brixenu na KPČ. Zmrzliny tu nakládají sběračkami o velikosti podprsenky číslo 4, krásné historické náměstí, věznitelský dům buditele K.H.Borovského, ale taky pouliční výprodej domácích přebytků od malých 8-letých špuntů. A tak si Matěj na chodníku koupí kýčovitý hrneček na kafe s motivem norského soba.

Tím jsem poznal čtvrtou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice kup si v Itálii norský hrníček.

A teď už do kempu, ne? Vlastně … co ta ranní říčka objevená při bloudění? Ale jo, jen si jeďte, říkám si v duchu… na startu v půl sedmé večer jsem „… tak báječně línej…“, žene se mi hlavou ta houpavá písnička. Ale abych to nemusel přiznat, volím argumenty typu: „Nechal jsem si dole v kempu loď“. Načež se pohotově přitočí Magda a hodí úsměv šibalík, a potichu, ale tak, aby to každý z výpravy slyšel, povídá: “Můžeš jet na mém Nomádovi“. Vytasím tedy hlavní trumf, nemám hydro! A s převahou se usmívám… Jenže kdosi prohlásí, „Dole v kempu se jedno jen tak zbytečně povalovalo na louce, tak jsem ho naložil do auta. Není to tvé, bOSÁKU?“. Není třeba dále vyprávět, inteligentní čtenář (a jiní než inteligentní stejně mé kecy nejsou schopni číst) jistě pochopil, koho to hydro bylo! Tak tedy jedu, no…

Ovšem! OVŠEM!!! Nakonec jeden z vrcholů našeho zájezdu do Itálie!!! Začíná to jako potok, následuje cca 25 skoků od 1 do 2,5 metru a mezi tím vždy na zklidnění 50 až 200 metrů mírně tekoucí voda. Postupně se tok zvětšuje a spodní skoky jsou již dobře 25 metrů široké. Zapadající sluníčko barví vše do oranžova a později do tmavě červena. Je teplo, občas někdo eskymuje, ale většinou to dáváme čistě. Nejprve jsme tak trochu divně zaprdlí a jedeme jako mateřská školka kačenek za Gulim, ale později vyrážíme na průzkum i samostatně a je to maximální zábava!

Taková zábava, že nést potom skoro 3/4 km kajak na hrbu do kempu vůbec nevadí! Jenom ještě nějak zjistit, jak se celá ta legrace jmenovala? Asi poprvé v životě jsem jel něco, o čem vůbec netuším, jaký má název. V kilometráži nejen že to není popsané, ale ani pojmenované! Naštěstí na výstupu narazíme na informativní ceduli o místní fauně a flóře s názvem: „Rio Mareta“ (německy „Mareiter Bach“).

Tím jsem poznal pátou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice neboj se a dej jakoukoli vodu, která se ti cestou líbí – tím víc budeš vzpomínat. Nutno podotknout, že tohoto čtvrtého pravidla jsme se celý zájezd pečlivě řídili – čti dále.

S velkou euforií dojdeme do kempíku kajáčkama na zádech, vstřebáváme a následně si i sdělujeme své hrdinské zážitky. Skoků nebylo jen 25, ale najednou nejméně 200, nebyly jen 1 až 2,5 metru vysoké, ale nejméně 3 až 5 metrů, válce pod nimi měly každý svého vodníka, který fakt lapil, fakt nepouštěl a fakt stahoval pod hladinu, voda – tah jako sviňa, prostě pohoda ze zážitků. A to k tomu vlastně taky patří, tak se, čtenáři, nesměj!

Neriomareťáci se mezi tím bez nás riomareťáků přesunuli do hospůdky u recepce, kde přesvědčili místní servírku slečnu Gertrudu, aby naladila Eurosport, vždyť je nedělní finále mistrovství světa v hokeji, ne? A už to jelo. Postupně vytlačili místní suchary z hlavního sálu do přilehlé místnosti připomínající převlékárnu v kafilérce, což mnozí z nich celkem pochopitelně nevydrželi a předčasně opouštěli kolbiště. Gertrůda ale nebyla smutná, naše panáková útrata nabývala rozměrů měsíční tržby celé hospody.

A tak jsme my opozdilci přišli na poslední třetinu do v podstatě prázdné hospody, kde byl ale přitom současně hrozný hluk a servírka slečna Gé nestačila točit tácy s pšeničnými kvasničáky a s obsty. Jak by také ne? Začala třetí třetina, vedeme zázračně 2:0 nad rusákama a právě skosili Jágra. No to je nářez!!! Naše dvě dámy pijí decentně v rohu červené víno (xichtí se, takže je nedobré), my ostatní připíjíme: na buli, na přerušení, na oddychový čas, na blondýny, na rozhodčí … na … JSME MISTŘI!!!!!!!!! A na to si musíme připít – krásná slečno, dejte rundu celé hospodě, i tomu vašemu kulatému kuchaři, který nám včera v noci vysvětloval, že oheň hořící v grilu je stále ohněm a to je tu v Italsku zakázáno. MISTŘI!!! MISTŘI!!! MISTŘI!!!

Hele klucí, já vám tu vaší úžasnou slečnu krásnou servírku Gertrůdu vyfotím a ráno zjistíte, do čeho jste se to v noci skoro zamilovali, jo? :-) :-) :-) Klasika panákových krasohledů!

3. den:

Vstávám, jen tak pomalu a postupně, abych to neuspěchal, opatrně a jemně našlapuji, abych neprobudil ostatní spáče, sluníčko těsně nad obzorem zatím nesměle nakukuje do našich postýlek a najednou Králík vedle mně ještě ze spacáku hustě zařve: „MISTŘI!!!“.

A romantika tichého rána je rázem pryč, jsem zase naplno vzhůru a ihned mně napadla trochu brutální veselá Guliho věta: „Proč mají všichni kamarády, a jen já mám vás?“

Po snídani hupsneme do našich dodávek a – musíme konečně k pumpě. Problém je, že žádná zdejší pumpa není s obsluhou. Vše jen automaty na kartu, nebo na bankovky. Hm, hm, kartu nám to nežere? Ok, vložme tedy bankovku – Robert není troškař, lupne tam hnedle 50€. Co teď? Románo nedočkavě bere za stojan…. V ten okamžik bankovka propadá nenávratně do automatu, stojan nic nevydává… Jen vytiskne jakýsi papírek, že tuponosí čecháčkové cosi nepochopili. No, naftu ale NUTNĚ potřebujeme, Robert nesnižuje laťku, vrhne druhou 50€ bankovku a co teď dále? Románo chodí po rozpáleném asfaltu po benzince s rukama nad hlavou v gestu „já nic už dneska nedělám, já už se vám na to dneska … (vypípané slovo, poznámka překladatele z moravštiny) …“! Robert mezi tím čte návod. Jsou tu jasné a návodné obrázky, jako z kresleného časopisu „Čtyřlístek“. Takže to dáme, ne?! A teď stiskni číslo stojanu. OK… a mačká 3. Ale Roberte, jsme u stojanu 4, stojan 3 má jenom benzin 95, nikoli naftu?! No pěkné! I druhá bankovka nenávratně mizí v automatu, který opětovně tiskne ten potupný papírek. Naštěstí si Robert všímá, že v návodu jsou obrázky focené s místním šéfikem rafťáků, se kterým se léta zná… a vedle raftování je tato pumpa jeho přidružený byznys. Takže Robert statečně foukne do automatu tentokrát 100€ a pro jistotu povolá lingvistu Orlíka přeložit nám naprosto jasné obrázky do češtiny a SLÁVA!!! Nafta teče!

Tím jsem poznal šestou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice když už hraješ ruletu, dělej to s dostatečně vysokým vkladem, aby tě to bavilo.

Po tomto obveselení jedeme přes sedlo Jaufenpass. Famózní krásné výhledy do údolí, navíc je tu ještě sníh a tak zkoulujeme pomalejší Románovo auto – mno, ano je pravda že jedna hodně vypasená sněhová koule proletěla staženým okénkem dovnitř, mno, ano je pravda, že tato koule netrefila nikoho, kromě Magdy, mno, ano je pravda, že Magdě prolétla zázračně výstřihem až k pupíku, mno, ano je pravda, že Magda lapala asi 5 minut s vytřeštěnýma očima po dechu a po té, co vydýchala infarkt pak se zbytky tajícího sněhu pod trikem bojovala zápas, jako by to bylo klubko hadů, mno, ano je pravda, že nás pak Magda hrubě sepsula dvěma slovy: „Teda kluci…?!“ a šibalsky u toho blýskala očima. Ano, to vše je pravda!

Včera na Eisacku jsem si udělal do nesmrtelné a neproděravětelné Štubiny díru, takže lepím. Tesou, samozřejmě. Tesa zvládne všechno! Dokonce i jakési ornamenty lesní moudrosti se tam bezděčně vytvořily? Sám to nechápu. Jen jsem prostě vyhodnotil, že loď má ve dně díru!

Jedeme Passirio (neboli Passer) z St. Leonhard, celkem14 km do Saltaus (Salthaus). Střední obtížnost ww2-3 s občasným ww3+ místem, technické průskoky mezi kameny, cestou asi 10 přírodních skoků 1 až 1,5 metru vysokých a 3 těžší místa (vysoké přírodní jezy) – ovšem vše sjízdné (vhodné je umět rutinně boofovat). Jen jsme trochu znervózněli při Guliho hlášce, že to je ta lehčí část :-).

Po dojezdu jsme překrásně zasquatovali louku ve snobáckém karavanním kempu. Vlastně překrásně… takovej hegeš, kterej jsme vytvořili na nejkrásnější louce v kempu během asi 20-ti minut, jsem prostě musel vyfotit! A pak udeřila pěst hezkého počasí a únavy předchozích dní. Během pár minut si většina z nás tak trochu schrupla…

Kemp je to luxusní – s bazénem, obchůdkem a lemovaný stovkami malých a vzorně vyvázaných stromků jabloní. Připomíná to vinice, ale jsou to jablonice.

Grilujeme a postupně zjišťujeme, že nastal tragický okamžik posledního medvěda!!! Dostal obleček z pytlíku házečky a šel z mostu do koupele do řeky. Je to otužilec, vydržel zde skoro 2 hodiny, pak nastal slavnostní výlov medvěda. Hned jsme jej picli ještě na mostu a chutnal věru znamenitě!

4. den:

Někteří z nás se šli na most po proudu podívat, co že to dneska pojedeme za čuňárničky na tom Passiriu. Pečlivě si zapamatovali optimální trasu. Jiní, jako třeba Magda, využívají práva odpočinkového dne a budou se jen slunit. No…, počkat! Pokud Magda nejede, bude její Dager Nomad určitě rád, že si ho budu moci opětovně půjčit, že? Jo a Magdi, včera při svlékání hydra mi na bundě praskl latexový límec, to mi půjčíš i svou bundu, že? Dočkal jsem se jen pohledu s významem: „bOSÁKU, to jsi asi upadl z paneláku na beton, ne?“ „Okej, okej, tak se hned tolik nerozčiluj …“, omlouvám se taktéž pohledem. Požadavek na zapůjčení jejího pádla od Wernera jsem už raději do očí nevložil!

A jdeme na to! Vrátili jsme se z kempu cca 4 km proti proudu a začátek Passiria je hned 2 metrovým skokem v rozbitém přírodním jezu. Slušná práce… Dojedeme po chvíli do našeho nočního kempu, chvilku odpočineme a teď to teprve začne! Díry do vody jako když současně spláchneš všechny záchody v hotelu s 500 pokoji, neslušné válce a hrubé rolky, pak další vysoké skoky. Jo, to je Passirio. V podstatě souvislá mnohakilometrová ww 3+, občas zmírněná na ww3, nebo opepřená ww4 místem. Slušný tah vody, průskoky mezi kameny – prostě nádhera! Nádhera!

Dojezd těsně k městečku Merano. Pizzerie! Šopování! A taky hrozné vedro mezi barákama v civilizaci. Rychle pryč zpátky do přírody!

Jedeme do cíle dnešního odpoledního přejezdu, do městečka Glurns, kde na soutoku Metzbachu a Rambachu vzniká řeka Etsch, neboli Adige. A cestou v autě s Gulim laškujeme s myšlenkou, co dáme zítra? No jasně, Adige, ale co kdybychom k tomu ještě naservírovali nějaký předkrm? Předkrm má jméno Rambach a šibalsky se na sebe usmíváme…

V Glurnsu nevíme přesně, kde kempík je, tak se vydávám na průzkum mezi místňáky. Jo, jasný, jsou tu dokonce 2 kempy. Nejprve mi popisuje v italštině jakýsi luxusní, hezký … bezmyšlenkovitě kývám hlavou, protože italsky znám jen 2 slova: „Cornuto tuto“. Pak popisuje ten druhý kemp a použije u toho zázračné univerzální slovo „primitivo“, načež ožiju a potvrzuju mu správnost této volby i pro Itala snadnou německou větou: „Ja, ja“! Jako že to jen přesně ten správný kemp pro nás. Hezký kempík pod stromy na břehu Adige, výborné možnosti pro chlazení sudu. Dokonce i dekantér na červené víno dostal svou kvasnicovou dávku.

Opět grilujeme a po večeři vyhlašuju výsledky mé soukromé soutěže o první Krysu zájezdu. „Zbyňdo, prosím tě, pojď sem, obdržel jsi ode mně tuto nádhernou trofejní šampíkovou láhev. A protože jsi plaval v těch zběsilých vlnách Eisacku tak trochu jakoby aristokraticky a s noblesou, zakoupil jsem ti šampaňské „Kníže Maximilian I.“. Odmlčel jsem se, „ale to není všechno velectění kamarádi vodáci, rozhodl jsem se operativně trochu poupravit pravidla mé soutěže a odměním i druhého našeho krysaříka! Petře přistup blíž, napadlo mne to až dnes v tom obchodě, že musíš být odměněn i ty! Za to, s jakou odvahou jsi znovu a znovu dnes usedal do kajaku na spodní Passiriu a znovu se do něj zapínal pod špricku! To bylo fakt hustý a krutý! Proto jsem ti zakoupil tuto láhev šampaňského s prostým jednoslovným názvem „Brut“. A skutečně, nic jiného na vinětě nebylo napsáno :-) Jen toto jediné velké slovo!

5. den:

Stoupáme statečně proti proudu potoka Rambach do městečka „Rifano“. Zde nevěřícně koukáme na nesmyslně rychle z kopce tekoucí kalnou vodu, širokou tak maximálně 5 metrů a pomalu nás všechny opouští odvaha… Guli nás ale rychle uklidňuje, že to jel tak před 10-ti lety, kdy ještě vůbec neuměl pádlovat, a že to tedy jasně dáme my taky!

Kdepak! Sedla nás na to asi jen polovina, protože ostatní jsou tak jakoby rozumnější. Ujedeme asi 200 metrů vesnicí od mostu, koryto se ještě více zúží, spád vzroste a začínám si připadat jako na červené sjezdovce ve Špindlu. Celý potok teče po přírodních terasách skokově dolů, výška jumpů je od 0,5 do 2 metrů, ale skoky jsou od sebe jen asi 5-15 metrů daleko (pak voda mizí o patro níže) a mezi těmito skoky je ještě navíc neustálá kličkovaná mezi kameny v rychle tekoucí vodě. Reakční doba je tak 1/4 vteřiny. Maximálně. A každé 2 metry něco k řešení. Vracáky neexistují! Všechno se valí prostě dolů! No to je ten pravý hustokrutý nářez! Jestli tam bude někde smrk přes vodu, tak se na něj namotáme všichni i s hopšňůrama. Všechno jde tak rychle, že ani nevidíš, kudy skočil jezdec před tebou – natož abys ještě sledoval, jak dopadl a zda je to ideální místo ke skoku. Prostě dojedeš na hranu a na poslední chvíli se rozhodneš skočit doleva či doprava, víc s tím dělat nejde. V jednom okamžiku dojedu na hranu, pod sebou vidím Matěje, na dalším skoku pod ním je Spaci, ještě pod ním je Guli a na nejspodnější terase právě doskočil Robert. Prostě sjezdovka ve Špindlu, dyť to říkám! Jen teče nezadržitelně dolů rychlostí asi tak 15 km / hodinu se stálým spádem 40-50 promile. Kdyby byla takhle skvěle vypracovaná počítačová hra pro kajakáře – odvaha, postřeh, schopnosti, asi by už nikdy nejezdili na přírodní vodu.

Žádné místo Rambachu samo o sobě nepřekročilo ww3+, ale nepřetržitá souvislost cca 5-6 km těchto míst dělá z Rambachu solidní ww4.

Celou dobu se utěšuju, že tam nejsem, že jsem někde jinde. Že to není pravda. V jednom z těch skoků je najednou vracák, všichni parkujeme, uklidňujeme klepavku a Robert se v době oddechu pustil do surfování ve válci pod tím skokem. Pojezdí si asi 10x tam a zpět, pak na nás hodí svůj klasický úsměv a jakoby překvapeně volá: „No, ne, vodáci, vy jste tady taky? Kam tudy jedete?“ A já na to: „Roberte, teď už nám stačí sjet jenom Hornbach a máme kompletní sbírku :-) “.

Dojedeme, vyfotíme se u cedule s názvem tohohle neskutečného potoka (přeci jen to bylo hustší, než obvykle, tak ať máme nějakou autentickou památku, protože žádných jiných fotek z téhle hustokruťárny více není…) a po krátké svačince posadíme kajaky na řeku Adige hned zde na soutoku, ve městečku Glurns. Podle kilometráže prý ww2?

„Románo, do jakého auta máme dát suché věci?“, zněla poměrně dementní otázka, protože vždycky suché věci dáváme do LTO. Románovi šibalsky zasvítily oči a odpověděl na podobné úrovni: „No přece do toho bílého, které patří Robertovi a které vozí na střeše barevné kajaky!“. Blbá otázka a po zásluze ještě blbější odpověď.

A Adige (Etsch) v této etapě podle reality?

Nuda. Ww0
Nuda. Ww0
Nuda. Ww0
Jako podle pravítka zastřižené meliorované břehy v polích, po 5 kilometrech mírná zatáčka vlevo a pak zase nekonečná rovná dálnice před námi – rychle pryč odsud! Ještě ani nedojedeme do cílového městečka Laas a už nás Románo zázračně našel na vodě a vysvobodil z téhle líně tekoucí louže (z Laasu je ale prý ještě cca 7 km něčeho zajímavějšího dle kilometráže ww3-4 … to nevím přesně).

Ano, rychle pryč odsud. Rychle na za hlavním cílem tohoto zájezdu, za řekou Noce.

Cestou kdosi v Hydru objevil zmínku o tom, že na Noce je nějaký malý a neznámý kemp, žádná velkoúdržba túristů, jako se odehrává na velkých kempech Noce. Legrační bylo, že jsme neměli žádné další indicie, než že je to kousek od slalomky. Ale nakonec hledání nebylo tak komplikované… jedeš proti proudu z vesnice Mezzana a ještě než dojedeš do Cusiano, je jediná odbočka doprava do kopce. A asi po 500 metrech je po pravé straně agrokemp – vlastně nejdříve se ti zjeví kravín s malou asfaltovou plochou plnou balíků slámy a nad tím jsou ve svahu 3 terasy. Malé. První 2 terásky jsou na ubytování, třetí je s přístřeškem, kde je plynový sporák s troubou, zahradní nábytek, hned vedle prádelna s automatickou pračkou – no luxus!

Další legrační kousek je, že paní majitelka je čistokrevná brazilka, umí skvěle španělsky a italsky, ale skoro vůbec anglicky, nebo německy. Takže prostě vytasíte lingvistu Orlíka, on si vynoří etapu života, kdy bydlel několik měsíců v Milánu a všechno potřebné domluví… Domluví například ranní mléko od skutečné krávy za 1€ nebo koláč opravdového sýra za 6€.

Obratem ještě ten večer zvídavě pronikneme do okolí, abychom našli místečko, kde by asi tak nejlépe šel nachladit náš druhý sud píva? Pavel Bastl našel studánku u kostela, kolektivně jenom doufáme, že voda není svěcená a my tu tak nejsme za Barbary?

Po večeři vytasil Matěj svůj dekantér, snad 15 borců sedlo do kruhu kolem stolu a nastal velký degustační večer… každý se snažil odborně zhodnotit kolující obsah v dekantéru. To zas bylo keců typu „… lehký brusinkovo-borůvkový náběh s výraznou explozí lehkého letního ovoce a lučních květin s temným doběhem dubu a ostružin“.

Tím jsem poznal sedmou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice každý pádler je znalcem červeného vína.

Jen Románo si každé kolo upil a lakonicky prohlásil: „Ostravský kahan“… Zřejmě nejlepší bylo víno „Sančo veze Romana“, ale ruku do ohně bych za to nedal, přeci jen se člověku po několikátém oběhu dekantéru začne všechno tak nějak hezky míchat do sebe.

Po setmění jsou tu neskutečné výhledy na gigantický skalní masiv tyčící se na protilehlé straně Noce – zabudovaný kříž na vrcholku je prosvětlen vycházející plackou neskutečně velkého měsíce, na kterém jsou takové detaily viditelné prostým okem, že jsem o tom dosud jen slýchal v báchorkách z devatenáctého století. Romantika taková, že i Románo pustil slzu.

6. den:

Skvělá je poloha našeho kempíku, jen asi 5 minut od startu dnešní etapy Cusiano – slalomka Mezzana – Dimaro – Monclassico.

Na vodočtu máme ideálních 86 cm (vodočet je v Cusiano na levé straně, ale asi je vidět jen z vody), podle znalců je-li více, má to sice tah, ale současně je to i zalité. Je-li méně, musí se kličkovat mezi kameny a tah je malý. Takže ideální stav rozumně těžké technické vody. Zpočátku jen snadná ww2-3, pěkně studená voda (ledovcovka), až ke slalomce. Ta je oficiálně psaná jako ww3-4, ale určitě zde není žádné čtyřkové místo, takže reálně spíše ww3 až 3+.

Fígl této slalomky je ten, že má v závěru 3 těžká místa se slušnou šancí na prásknutí, pod nimiž není žádná odchytávací laguna, ale řeka ihned bez zbytečného zdržení zvýší o půl stupně svou obtížnost a nasadí na souvislou ww3+ až ww4-. Robert rozestavil záchranu s házečkami s pokynem „pokud někdo zaplave, máme asi tak 2 vteřiny na vylovení, jinak si dotyčný udělá docela dlouhou, možná i několikakilometrovou rozplavbu“. Jak řekl, tak jsme udělali a Katka K. to výrazně ocenila. Spaci si tam ještě fouknul úžasnou svíci na zadku a můžeme dál!

Pod slalomkou trvá tento úsek ww3+ (příp. ww4-) cca 2 km až do jednoho ještě těžšího místa ww4 (cca 25 metrů dlouhé, takže až takový bubák to zase není), kdy voda v nepravidelných přesazených válcích valí na skálu vlevo. Pak se tlak vody zmírňuje na pohodových ww3 o délce asi tak 3 km a posledních 3 km do Dimara je už jen odpočinkových ww1-2. Posvačíme a jdeme prohlížet známé těžké místo v Dimaru za železniční tratí. V kilometráži je psané jako ww5, ale Guli byl zklamán – byl tu naposledy před asi 4 roky a od té doby je koryto zcela přebagrované, srovnané a tak odhadujeme reálnou obtížnost na 400 metrů ww4 pokračující asi 2,5 km ww3 až ww3+. Tedy poměrně vydatný úsek, slušně vodnatý a peřejnatý, ale rámcově zkousnutelný pro mnoho z nás. Konečná této etapy je v Monclassico – celkem tedy byla ta dnešní porce snad 20 nebo 25 km docela výživné vody a máme toho plné kecky (slušelo by se spíše přirovnání „plné neoprenky“).

V Mercatoru Sisa (jen asi krásných 500 metrů vzdáleném od cíle) nakoupíme standardní večerní soupravičku (maso na grilování, červené víno a sýr s pršutem na snídani) a hrneme si to směrem ke kempíku. Jenže ouha… připletla se nám do cesty malá benzinka Repsol. Není výjimečná ničím, kromě toho, že je v ní bar, kde si lze dát Cynar (čti Činar), artyčokový likér chuti Jasoně z Božkova. Tož na oslavu dnešního dne!

Tím jsem poznal osmou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice na benzínkách jsou bary s rychlým občerstvením pro vodáky.

Divná socialistická Itálie … pekař peče jen každý sudý den a dnes prostě nebylo v supermarketu žádné pečivo. Nevadí – máme Orlíka. Během hodiny dává do placu čerstvé chlebové placky a grilování může bez obav propuknout.

Po setmění bez hlesu opět sledujeme to neskutečné divadlo s měsícem v úplňku vycházejícím za skalním masivem nahoře s velkým křížem…

7. den:

Opět jsme nadšeni z blízkosti našeho kempíku do všech světových stran! Start na začátku slalomky v Mezzana je znovu v dojezdové vzdálenosti asi 5 minut. Cíl dnešní vyjížďky je asi 18 km vzdálený Caldes. Až do Monclassico si užíváme známou vodu ze včerejška. Z Monclassico ještě chvíli pokračuje ww3 (asi 3 km), pak zmírňuje na ww2 (opět asi 3 km). Pak je vidět vysoký silniční most a pod ním začíná úžasná cca 700 metrů dlouhá lesní peřej ww3+, možná nejhezčí na Noce. Vysoké vlny někdy přecházející do vysokých šikmých rolek, prostě nádhera! Po ní následuje v levé zatáčce vlnoválec 3+ a dále již nepravidelně řeka vytváří místa, kdy se celá řeka scukne do ww3 pod nimiž dávají tekoucí laguny odpočinek.

V Caldes nás Románo čeká s občerstvením v podobě salátu, pršutu, parmezánu a k tomu pár hltů červeného. Původně jsme si mleli v hlavách myšlenky, že ještě skočíme na vodu a doburácíme až do Bozzany (5-6 km), ale už se nám nikomu nechtělo… Jak se člověk rozsedí…

Pozn.: pro doplněk uvádím, že poslední úsek z Caldes do Bozzana je hodně vydatný … řeka už má docela slušný tah a vodnatost, peláší z kopce a postupně nenápadně přechází z ww2+ do ww3, pak do ww3+ a závěrečných několik set metrů je pěkných (i když nezáludných) ww4. Velké válce, které je nutno pečlivě objíždět (což bez problémů jde), protože jsou velikosti, že by v nich mohla zaparkovat i dodávka.

Ještě se jedeme podívat z mostu na ww5 peřej vtoku Noce do jezera (i z vysokého mostu to je docela hnus) a vyrážíme zpět na sever. Cílem je kempík na řece Rienz, těsně před městečkem Kiens. Jedeme po dálnici a protože je to strašná nuda, tak kecáme v autě o všem možném. Proto mineme u Brixenu sjezd. Není tedy jiné zbytí, než pokračovat ještě dalších 40 km až do Sterzingu (Vipiteno). Robert jen tak se setrvačnosti zkouší zastavit se na pumpě, kde si před cca týdnem odložil 100€ do stojanů s naftou a je neskutečné, jak to vše do sebe zapadá… na pumpě se na malou chvíli zastavil šéfik místních rafťáků a jako majitel pumpy slavnostně vyplatil obnos zpět Robertovi. Ale měl u toho takový divně poťouchlý úsměv…

Kempík u Kiens je krásné lesní obydlí, málo nacpané turistama. Hned vyrážíme do nedaleké hospy. Konečně si dát něco jiného, než jsme jedli doposud. Servírka je sympatická usměvavá slovena, nacpali jsme se k prasknutí. U vedlejšího stolu sedí rodinka – italský chlápek, 2 dětičky a mamina, moc elegantní a pohledná paní věku kolem 40 let. To se ví, těch keců a narážek – vždyť jsme v Itálii a nemůže nám rozumět, že? Tak jsme trochu si troufali. A asi zvítězila Matějova hláška, že před 10-ti lety to musela být fakt krásná ženská! Načež se nás ta paní česky zeptala: „A kluci, odkud z Čech vy jste?“ najednou nám zaskočila brambora v krku a blekotali jsme jakési nesmysly.

Tím jsem poznal devátou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice jazyková bariéra neexistuje.

Jakmile Guli oznámil: „Teplice“, dáma nadskočila radostí a půl hodiny Guliho nepustila (Italský manžel se při tom tvářil, že je to všechno hrozně gut). Dáma totiž také pocházela z Teplic a našli snad prý i nějaké společné známé. No to jsou paradoxy, že?!

Do kempíku jsme přišli s večerním úkolem. Narovnat špici Vítkova Cruixe. Při dnešním průjezdu Dimarem na něj koukám v největším humusu zběsile bublající pěny, jak surfuje proti proudu. Říkám si, že je to ale velký borec a neví roupama, co dělat, ne? Později mi vysvětlil, že „to vole, to samo! Já se jen bránil, aby mně to úplně nesežralo a děkoval jsem pak svému Anděli, že mně to nakonec pustilo samo. Jsem vůbec netušil, jak bych se z toho vytáhl vlastníma schopnostma“. Jenže u tohohle experimentu vzniklo ve špici jeho kajáčku bebíčko o velikosti chlapské pěsti. Oprava je jasná, uvař mnoho litrů vody a tu tam chrstni a čekej a čekej. Pak vychladlou vodu vylej a lupni tam novou. Najednou máš pocit, že „se to kucí už zmenšuje, ne?“. A tak postupně po tom úrazu umělohmotňáka nezbyde v podstatě ani stopa. Je to zábava na celý večer a asi tak 5 sedmiček červených vín.

8. den:

Rienz nemá vodu :-(

Co teď? Tak se na sebe (zase jako již několikrát) s Gulim po očku koukneme a vytáhneme z klobouku úplně neznámý a prakticky nikdy neježděný Gaderbach. Jedeš po silnici proti proudu až kousek před městečkem Wengen vyskákáte na parkovišti u místní fabriky s nábytkem, navléknete si mezi vyskládanými fošnami hydro a ponoříte pádla do cca 50 cm hlubokého potoka. Za tohoto stavu je to ww2 (místy ww2+), při vyšší vodě by to byla hezká ww3. Zvláště prostřední třetina kolem městečka St. Martin, kde je i jedno nesjízdné místo (takové nepravidelné propadliště vody uprostřed). Celkem cca 11 km do Longega (Zwischenwasser – ta dvojjazyčnost v severní Itálii je fakt úsměvná). Pro fajnšmekry ještě uvádím, že následuje asi 6 km úsek ww5 označený v kilometráži jako sjízdný pouze na nízké vody (NW).

Joj, vylezeme ven a začínáme být po těch mnoha řekách a potocích už tak trochu vyčichlí.

Jenže máme s Gulim na dnešek odpoledne ještě něco za lubem! Vyjedeme na Brenner (za doprovodu 3 historických jednoválcových traktorů ze začátku 20 století) a odtud dolů přece teče Sill, ano ten Sill, který jsme si vyhlédli už na cestě sem. Neboli ten, který z Matrei dolů už nemá vodu, protože je kompletně odvedená potrubím do elektrárny nad Innsbruckem. Ale od Brennerského sedla vodu ještě má, byť jen jako potok.

Docela jsme se na úplně novou vodu v rámci našeho experimentování celou dobu těšili, jenže teď najednou hustě lilo! Přívalový déšť. Z tepla tranzitu by ven šel leda tak magor? Takže my taky… a už se převlékáme v lijáku do ještě mokrého hydra z dnešního ranního potoka. Fakt HUMUS! Startujeme kus pod Gries, voda 4 metry široká, ale sype to z kopce! Cestou jsou 3 umělé vysoké nesjízdné přepady, v pohodě je lze přenést… první například přes chlívek s černým čínským prasetem. Celkem je to do Steinachu asi 7 km nezáludné rychle tekoucí vody obtížnosti ww2-3, ale prakticky bez vracáků s nutností jet na jistotu. Užíváme si náš další prvosjezd! A protože se ve Steinachu z koryta potoka stane jen umělá navigace s kolmými stěnami a před námi je další nesjízdný vysoký přepad vody, končíme dnešní pádlování a lezeme ven na zásobovacím parkovišťátku místní samoobsluhy, i když by bylo možno sjet ještě další 2 km do Matrei. Stále prší.

Než se převlékneme, doběhne Orlík pro pár lahví levného červeného a další nutné ingredience na svařák.

V Matrei se rozloučíme s Robertem, který hned pokračuje na jakousi další dobrodružnou akci a proto tady potřeboval mít to jedno auto navíc.

S Gulim navrhujeme na zítra ještě 2 objevitelské potoky: kus po cestě po dálnici z Innsbrucku směrem na Mnichov jsou těsně u sebe Thierseer Ache (8 km ww2 až 3+) a hned naproti Weissbach (6 km ww3). Mohla to být taková hezká tečka za tím naším příběhem, opakuji, mohla to být taková hezká tečka za tím naším příběhem. Ale byli jsme přehlasováni – prostě už toho mají všichni plné zuby!

Pokračujeme tedy ve vyhřátých tranzitech přes Innsbruck do Ga-Pa. Před dojezdem na chvíli přestává pršet, ale obloha je hodně tmavá a pod mrakem. Po mnoha letech přestalo na samém konci téhle naší výborné akce platit, že když jsem na dovolené, mám vždycky hezky a Sluníčko.

Projedeme Ga-Pa až na parkoviště obvyklého startu etapy Loisachu. Zde zaparkujeme tranzity zadky k sobě a mezi zahrádky natáhneme plachtu. Tím vzniklo docela prostorné suché zázemí. K večeři uvařil každý, co mu zbylo a vzájemně jsme se podělili – tolik různých chutí, to je paráda… Od dalšího hlubšího koštování nás ale rychle vyhnal déšť, každý zalezl do spacáku, únava je fakt velká!

Já, Vítek a Guli se natahujeme na sedačky menšího tranzita, ale jsme tak nějak přetažení… čumíme chvíli do stropu, když tu mně napadlo… máme přece ty lahvinečky čeveňoučkého víňoulínečka, ne?… a vařík mi funguje, že?… jupí!!! Otevřu boční šoupací dveře tranzita, umístím sem vařič s kastrólem a za bujarého tance venku na dešti vyrábím první hmotu – vrhnu tam přiměřeně hřebíčku a skořice, hrst cukru a rozdávám ochutnávky. No mňamka veliká! Doběhnu pro Matěje a Spaciho, ať v tom nejedeme sami a postupně vytvořím ještě 3 další dávky. To byla zase jednou veliká legrace! Spaci se pokoušel mou výrobu hmoty fotit, ale Guli mu správně vysvětlil, že: „… některé zážitky je lepší mít jen v myslích :-) …“.

Celou noc hustě lije.

9. den:

Vstáváme, stále ještě hustě lije. Fuj! Představa, že jdeme do hydra, které bylo celou noc rozvěšené na házečkách v dešti, nás děsila. Až kdosi vydal pokyn, že teď, nebo nikdy! Takže teď! Do 10 minut jsme v těch ledových hadrech, o kterých výrobci pouštějí klamavé informace, že hřejou i mokré (oficiálně a s kamennou tváří prohlašuji: „není to pravda“) a dáváme první záběry pádly. Loisach na minimu, téměř nejetelný…

Jsme rozevlátí a unavení a už se těšíme domů! Jeden nepovedený průskok mezi kameny, prásknu se, kašlu na zvedání v těch 40cm vody a odcházím s pádlem v jedné a s lodí ve druhé ruce středem řeky pryč. Pro dnešek konec – dojeďte si to kamarádi sami…

Doma. Ležím v posteli. Večer. Koukám do stropu a nechápu… to jsou zase neuvěřitelné zážitky za posledních 10 dní! Jenže tohle je přece ten normální život, pro který žiju… a práce? To je jenom časová vycpávka mezi jednotlivými zájezdy.

Tím jsem poznal desátou věc, kterou jsem ještě o pádlování nevěděl, a sice práce je jenom časová vycpávka mezi akcema.

bOSÁK

Komentovat článek:







Cestovní pojištění

Cestovní pojištění

Cestovní pojištění

Na zahraniční kajakářskou akci si nezapomeň zajistit kvalitní cestovní pojištění.   Porovnávač pojištění   Důležité …

Partneři

AdvertisementAdvertisementAdvertisementAdvertisement
AdvertisementAdvertisementAdvertisementAdvertisement

Kajakar.cz na Facebooku

Poslední komentáře

  • Linda-Jacobs: Tohle potřebuješ! Nikdo pro vaši radost nedělá víc...
  • jozef: super napisane, plne nadeje pre XXXXL padlerov a ...
  • Křéma: Ale podařilo. Definice "Jízda v kajaku je pohybová...
  • Speeflelf: Мнение - это передача мыслей и чувств, вызванных п...
  • grauwolf: nechápu sice proč se mají vodáci již předem rozděl...

Související příspěvky

Ekvádor – lednová pohoda na vodě – 2015 (KAJAK team)

Ekvádor 2015

Máme leden a venku je celkem nevlídno. KAJAK team však nezahálí a užívá si pádlování v Ekvádoru. V rámci aktuálních možností internetového připojení vám zde budeme přidávat …

Grand Canyon – celoživotní zážitek (KAJAK team)

Ahoj mami! Pořád jsi mi říkala, abych Ti vyprávěl o tom mým výletě do Ameriky, na to mý velký pádlování? Víš, hodně na …

Francie 2013 – plná ponaučení (KAJAK team)

Tak prý to bude tréninková akcička, máme vzít holky, budeme pít lokální víno, trénovat přejezdy a budeme se mít dobře. Nádhera pomyslel jsem …

Z akcí: Kajakářská ŠKOLA.cz

11.07.2015 České Vrbné (kajakářská škola)

Decentní akce s vysokým nasazením. Mimo pádlování se frekventanti naučili i plavat, eskymovat a úspěšně opravovat promáčklou loď. Sluníčko a teploučko. Ideální den pro pádlování.

30.05.2015 Kajakářská škola na Sázavě (kajakářská škola)

Květnová Sázava byla suchá a deštivá. To ale byla všechna negativa akce. Účastníci byli naprosto pohodoví a až nečekaně snaživí. Nízký stav vody …

27.06.2015 Veltrusy pro středně pokročilé (kajakářská škola)

O víkendu proběh kurz na slalomovém kanále Veltrusy. Ze začátku trochu rozpačití účastníci se nakonec pěkně rozdováděli a nečekané podávali výkony.

Z akcí: Kajak TEAM.cz

Ekvádor – lednová pohoda na vodě – 2015 (KAJAK team)

Ekvádor 2015

Máme leden a venku je celkem nevlídno. KAJAK team však nezahálí a užívá si pádlování v Ekvádoru. V rámci aktuálních možností internetového připojení vám zde budeme přidávat …

Grand Canyon – celoživotní zážitek (KAJAK team)

Ahoj mami! Pořád jsi mi říkala, abych Ti vyprávěl o tom mým výletě do Ameriky, na to mý velký pádlování? Víš, hodně na …

Francie 2013 – plná ponaučení (KAJAK team)

Tak prý to bude tréninková akcička, máme vzít holky, budeme pít lokální víno, trénovat přejezdy a budeme se mít dobře. Nádhera pomyslel jsem …

Bezpečnost

Plovací vesty – první krok k záchraně

Plovací vesty pomáhají při plavání v jakékoliv vodě, hřejí a chrání také před nárazy. Není dobré je používat jako sedačku či opěrku, přesto, …

Házečka – házecí pytlík

Házecí pytlíky jsou plovací lana smotaná v obalu povětšině kruhového průřezu s plovoucím médiem v dolní části. Obal házečky je ve výrazné barvě, …

Kategorie kajakářů

V článcích na Kajakar.cz občas narážíme na problém různých pojetí jízdy na kajaku. Občas si některá tvrzení zdánlivě odporují. Občas si kajakáři nerozumí …

Technika a taktika

Obecná rizika použití eskymáckého obratu

Jízda v kajaku je pohybová dovednost, jejíž úspěšné zvládnutí vyžaduje určité předpoklady a schopnosti. Na první pohled nelze s jistotou o tom, či …

Eskymák pro XXXL

Při troše snahy se kajakář na webu velmi rychle dopátrá velkého množství návodů jak udělat eskymácký obrat. Technicky správně a naprosto dokonale. Předklonit …

Kategorie jezdič High Level nebo splouval kochal?

„Kam nám to ten Kajakar.cz spěje?“ To je otázka, kterou si někteří z vás možná pokládají po přečtení posledních článků z High Level. …

Popisy řek

Budišovka – mapa, popis

Region: CZ, okres Opava, Budišov nad Budišovkou, Vítkov Horní úsek – nástup za VV: Sjízdné jen mimořádně, pokud je na vodočtu v Odrách alespoň …

Bílovka – mapa, popis

Region: CZ, okres Nový Jičín, Bílovec Popis: Úzké koryto. Pozor na větve a zátarasy. Přírodní charakter toku končí na Bílovcem, dále regulované koryto …

Bílá Ostravice – mapa, popis

Region: CZ, okres Frýdek – Místek, Frýdlant nad Ostravicí, VD Šance Popis: Ze začátku má řeka spád 18,3 ‰. Teče úzkým kamenitým korytem. Pěkné peřeje …