Kajak Jumping – 2009 (KAJAK team)

Akce pořádaná kajakářským klubem DRONTE externě zajištěná společností Denali – Expedition team, která nyní provozuje kajakářské akce jako KAJAK team.

Kajak jumping? Především jde o velikou zábavu, kterou možná nejde jinde na kajaku zažít.

Když totiž jedeš běžnou řeku, málokdy se stane ten krásně ideální případ, kdy jsou pro tebe peřeje a katarakty dostatečně obtížné, takže si báječně užíváš svůj sportovní výkon s mírnou špetkou adrenalinu, ale současně ještě nejsou obtížné až moc (…jakmile tě za jízdy napadá „co já debil tady už zase dělám?“, asi si to moc neužíváš…), nebo zbytečně málo (…nuda, nuda, nuda – taky nic moc zážitek…).

Ale akce do Chorvatska a Bosny na skoky je super možností si takovou zábavu užít! V podstatě totiž o nic nejde: na každém skoku je jasně předem dáno, kde se bezpečně skáče (aby dole byla voda s dostatečnou hloubkou a s dostatečným množstvím bublin pro měkký dopad). Stačí tedy jen trochu potlačit dávný pud sebezáchovy, kterým nás příroda kdysi vybavila, protože tenkrát ještě nebyl vynalezen kajak, rozjet se a skočit…

Pokud pominu obvykle uváděný školní stupidní příklad ze základky, kdy jdeš po ulici a spadne ti cihla na hlavu, tak je akce kajak jumping v podstatě bez jakéhokoli reálného nebezpečí (za normálních vodních stavů). Skoky do probublané vody jsou úžasně měkké, voda je teplá a neuvěřitelně čistá, sluníčko svítí, kolem jsou romantické kaňony z Vinetoua… takže si můžeš opravdu naplno vychutnávat ZÁBAVU!!!

A zábavný na tom je i další fakt, že vše prožíváš na každém skoku vždy několikrát – osobně samozřejmě jen jednou, ale sledovat některé předváděné figury ostatních pádlerů bývá větší legrace, než tvůj vlastní skok (viz některá fota k tomuto článku

Za zamyšlení stojí i pozoruhodná skutečnost, že ačkoli skoky tvoří třeba jen 1% ujeté vzdálenosti (a časově možná jen 1 promile doby) a zbylých 99% vzdálenosti je příšerně otravný volej, lidská psychika tenhle vopruz prakticky ihned vymaže z paměti, takže zbývají jen hezké vzpomínky…

Čtvrtek: Dolní Mrežnica: Prima úsek (začíná přímo z přírodního kempu na břehu Mrežnice) na rozpádlování a na seznámení s terénem. Skoky jsou nejčastěji od 1m do 2m (jen poměrně bezpečná cca 10 metrů dlouhá travertinová skluzavka s cca 5-ti metrovým převýšením je výjimkou), voleje jsou jakž-takž k vydržení.

Jakub si tu vybral vrchovatě smůlu, vykloubil si hned první den rameno (za pochvalu ale stojí, že disciplinovaně až cca 300 metrů před cílem…) a následně vcelku správně prorokoval, že mu ho tam stejně nikdo z nás nezvládne nahodit zpět – podařilo se to nakonec až v nemocnici pod narkózou.

Asi půlka neunavitelných pádlerů si v pozdním odpoledni dala ještě Horní Mrežnici (tato etapa končí v přírodním kempíku, kde nocujeme) – možná proto, aby jim více vyhládlo k večeři – nesmíme zapomenout, že s Robertem jde i o Gastrozájezdy! Jak pravil Jícha – zážitek musí být komplexní. A grilované vepřové řízečky a bůček se tak staly důstojným zakončením dne.

Pátek: Krupá + Zrmanja: Skvělé počasí – sluníčko a teplo. Čekal nás jasně nejvyšší kolmý let do laguny (zhruba 6-7 metrů vysoký). Nebo také 3 metry vysoký průskok vrbičkovým křovím. Nejvyšší travertinovou skluzavku zájezdu (cca 14 metrů skoro kolmého sešupu) jsme (všichni až na Roberta a Guliho) svorně vynechali. Ale taky nás bohužel čekaly nekonečné voleje mezi drobnějšími skoky (no drobnějšími… pokud lze 3-4 metry vysoké skoky nazvat drobnějšími? Co by tomu řekl obávaný čtyřmetrák na Kamenici?

Ještě že po soutoku Krupé do Zrmanje začala být řeka mnohem akčnější! Ty voleje byly fakt ubíjející.

Večer: pokračování gastrozážitků – grilované klobásky u „šéfika“ na zahradě.

Sobota: Una: Nádhera! Opět nás přivítalo to fascinující přírodní divadlo, které připravila řeka na startu u „Štrbački buku“! Doteď mám na počítači jako tapetu jednu fotku zdejších vodopádů z našeho loňského zájezdu – je to skoro rok a ani trochu se mi neokoukala!

Na rozhýbání dáváme tradičně 4 metrový skok a pak hurá na „dámskou“ cestu – jako vloni. Sluníčko nám stále přeje, průskoky tentokrát nemají takovou sílu, jako před rokem, takže si je užíváme bezestrachu.

Následuje cca 6 km vody WW3, která připomíná řeky na které jsme zvyklí, takže pohoda. Jen se mi tento svižný úsek zdál být zhruba 2x delší než vloni, takže jsem si v závěru namlouval, že řece třeba přeskočilo a ten tekoucí úsek nějakým zázrakem protáhla na úkor závěrečného VOLEJE?

No… neprotáhla… 6 km voleje před cílem tam bylo i letos. FUJ!

Únava trvala samozřejmě jen do doby naší další večerní etapy gastrozájezdu: VÝÝÝNÍÍÍKAJÍÍCÍÍ kotlíkový guláš a následovaný DELIKATESNÍM pečeným jehnětem!

Neděle: Horní Mrežnica: Klasická krásná etapa pro kajak jumping s několika vrcholy – úvodní skok s technickým esíčkovitým nájezdem, hned následující 7-mi metrová travertinová skluzavka s odskokem do jeskyně a pak po troše pádlování a několika menších skocích zlatý hřeb: „požerák“. Celý průtok Mrežnice se scukne do 1,5 metru širokého a 2 metry vysokého výtoku z laguny. Za trochu vyššího vodního stavu velice oblíbené místo zábavy, které nejprve sežere loď a pak ji v neuvěřitelných pozicích vystřeluje nad vodní hladinu.

Pravdou je, že my jsme si užili ještě v posledním skoku nad „požerákem“, kdy nejprve Hačava a pak Radek „zaparkovali“ kajak pod vodopád – takže Guli si pro ně místo skoku 2x zaplaval…

To vše v krásném teplém prosluněném dni.

No uznejte – jde to nazvat jinak, než VELIKÁ ZÁBAVA?

Bosák