Expedice Balkán – 2008 (KAJAK team)

20.11.2011 Z akcí Bez komentáře

Akce pořádaná kajakářským klubem DRONTE externě zajištěná společností Denali – Expedition team, která nyní provozuje kajakářské akce jako KAJAK team.

Poznámka: po několika neúspěšných pokusech jsem vzdal udělat tohle povídání jako objektivní záznam a jde tedy o dost subjektivně pojatou výpověď. Berte to tak tedy, i když s některými pasážemi nebudete souhlasit.

Cestu na Balkán ve mně provázela směs zvědavosti a očekávání, protože Jícha předem zkušeně utrousil několik historek z dřívějších výjezdů do této oblasti. Tamní řeky jsou pro většinu z nás neznámé a životní rytmus a zvyky obyvatel jsou občas hodně odlišné.

Takže například co zabalit za jídlo? Řeky tam protékají výhradně neobydlenými místy, většinou hlubokými kaňony, spaní nebude skoro nikdy v kempech, ale v pustině mimo civilizaci… to chce neponechat nic náhodě! Za tímto jasným závěrem logicky následoval rychlý výpad do hypermarketu, jehož výsledkem byla plná krabice jídla. Pocit bezpečí a jistoty. Ještě plnou bombu s plynem na vařič, ne: beru raději ještě další 2 náhradní. Třeba bude zle! A hlavně nezapomenout pas – polovojenský byrokratický aparát na hranicích prý připomíná dřívější časy u nás, kdy se jezdilo do NDR pro kozačky.

Vyrážíme dvěma tranzity, celkem 14 pádlerů (Orlík, Karel, Fafík, já, JanaN, KatkaK, LíbaČvachta, Jícha, JanaŠ, Hačava, MajdaHačavice, Karlos, LuďaAtyp, Broďa) a dredový týpek Guli, kterého jsem zpočátku jen opatrně okukoval.

Cesta ubíhala hladce až do doby, kdy jsem s Atypem rozvinul v našem tranzitu debatu o tom, jak jsem si kvůli této expedici nechal udělat pas. Na to reagoval Karlos tiše vyřčenou otázkou „Vy máte všichni pasy?“ Broďa se ho snažil uklidnit, že ne, že on ho také nemá. Zpočátku to opravdu jako útěcha zafungovalo, jenže čím blíže k hranicím Bosny a Hercegoviny jsme byli, tím byli nervóznější oba. Možná tomu pomohla i série vtípků nás ostatních na jejich účet. Nabízeli jsme třeba nápady typu vlézt do některého kajaku úplně na dně přívěsu a zatáhnout za sebou špricku s tím, že až je samopalníci na hranici objeví, budeme je v místním vězení pro útěchu chodit navštěvovat a nosit jim chleba a vodu.

Jediné rozumné řešení ale nakonec bylo podsvícnotmářství, takže prostě seděli v autě a spolehli se, že karabiniero má na ruce prstů jen 5, vyšší matematikou nevládne a 7 pasažérů v autě ho tudíž nebude nijak trápit. Nebudu vás dále napínat – POVEDLO se! A pasy později za zanedbatelných 17 kil Kč dopravila DHL do Sarajeva.

Cestou do jihoevropského vnitrozemí ubývalo honosně osvětlených tříhvězdičkových motorestů a přibývalo typické (mnohdy ještě rozstřílené) balkánské architektury. Po příjezdu do kempu mi došlo, proč Robert raději plánuje spaní ve volné přírodě – noční bugr způsobený maďarsko-česko-bosenskými vodáky by probudil i ledního medvěda ze zimního spánku.

Ráno jsme se natěšení přikolébali k Robertovi pro informace.

A pak to začalo – univerzální popis řeky „no je to pěkný, ww 2 až 3, celkem 3 až 4 hodiny jízdy, místy bude sluníčko, občas i ne.“ (od čtvrtého dne expedice jsme se už ani na nic neptali, protože to bylo zbytečné, vždycky následovala stejná odpověď.) Jenže pak si Robert všiml, jak jsme krásně zvědaví a ihned ho napadl jeden z jeho vtípků: se škodolibým úsměvem prohodil směrem k Jíchovi: „Na rozpádlování to bude docela výživné!“ A protože to bylo řečeno správně polohlasným a spikleneckým tónem, bylo to tak věrohodné, že se mu tak elegantně podařilo profackovat naše sebevědomí.

Šlo o řeku Ugar, kterou prý Denali objevili teprve vloni na podzim a šlo tak o čtvrtosjezd. Start u pstruzí farmy, cíl v přehradě. Poměrně hezká úzká řeka, s mnoha technickými průskoky mezi balvany, charakterem trochu připomíná Kamenici, ovšem v jemnější podobě.

Večer nás řidič Romano odvezl ve svém žlutém mikrobusu na místo dalšího přespání – pozemek místní základní školy (maximálně dvoutřídky), spaní dle libosti pod širákem, ve stanu nebo v minitělocvičničce. A pak to zase začalo – Robertovy gastrozájezdy! Grilované křehounké nakládané masíčko na rožni, čerstvá místní jemná cibulka – no paráda!

Druhý den ráno při převlékání na břehu řeky Krivaja nám trochu sprchlo, takže moje prohlášení ze včerejška, že „když jsem na dovolené, vždycky chci, aby mi svítilo sluníčko“, znělo najednou jen jako duševní stav pomateného schizofrenika. Něco se s tím musí udělat!

Krivaja je celkem dost sportovní řeka, klidnější úseky jsou prostřídány krátkými, ale dost výživnými peřejemi (místy snad i ww3+? a Jícho konečně už řekni, že jo!). Voda je kalná, asi jako všude u nás v Česku, jenže poměrně rychle tekoucí. Řeknu to upřímně, moc mi nesedla, až takový borec, abych si v tom lebedil, zase nejsem.

Následoval přejezd do rafťácké základny k jezeru blízko řeky Neretva.

Probudili jsme se do nádherně prosluněného rána a od té doby nás provázelo nemilosrdně krásné počasí až do konce expedice. Pokud jsem někde tvrdil, že Soča je asi nejkrásnější řekou Evropy, tak Neretva je její dobrá kámoška a vzájemně si obě holky nemají co závidět! Průzračně čistá voda, romantický kaňon, prostě super! Na výjezdu ze soutěsky pár kaskádiček s hezkými vlnami, ale jasně čitelnými průjezdy. Ještě jednou: Super!!! A to i s bonbónkem na konci: docela výživnou stometrovou peřejí, jejímuž závěru dominovaly 2 vlny, první ti chrstne vodu do obličeje, aby tě oslepila, druhá toho samozřejmě využije a snaží se tě prásknout a pak zatlačit pod šikmou skálu vpravo, za kterou těsně následuje kolmá levá zatáčka. To bylo eskymáčků a krysyček .

Alespoň nám z tohohle skotačení trochu vyhládlo, protože gastrozájezdní Romano za výpomoci Karla připravil na výstupním místě 3 plné mísy zeleninových salátů – každý jiný.

Na cestě jsme odpoledne mikrobusem provedli rychlý výpad do Sarajeva pro pasy uložené v obálce v depu místního DHL. Karlos i Broďa jakoby zázrakem znovuobjevili, co je to úsměv na tváři. My také, protože čekání jsme strávili pojídáním výborného jídla Burki (na listové těsto se dají rozemleté kousky masa, zabalí se to do několikametrové ruličky, ta se od středu postupně stočí dokola jako placatý šnek velikosti pizzy a vše se upeče, nakrájí a přehodí hladovým pádlerům). Pikantností této hospody bylo, že cedule na dveřích zakazovala vcházet se střelnými zbraněmi – že by divoký západ? Pousmáli jsme se.

Po chvíli jízdy řidič Romano ale úsměv rychle ztratil, když nás cíleně stopla místní policejní hlídka – patrně na kus řeči, protože to stále více prodlužovali. Naštěstí argument v podobě drobné mince zabere na Balkáně vždycky a můžeme tak nerušeně pádit dále.

Až na hranice s Černou Horou – to byl fakt ukázkový příklad nestravitelných chapadel státní socialistické mašinérie. Dokonce kvůli nám povolali šéfku přechodu – energickou a vydizajnovanou dlouhovlasou blondýnu v brýlých s tlustými černými obroučkami. Jako ve špatným hollywoodským filmu. Celková doba průjezdu (= stání) hranicí cca 1,5 hodiny, zřejmě jsou na to ale zvyklí, protože za tu dobu projelo 1 auto tam a 3 zpět. Výjimečná efektivita práce.

Přespání proběhlo v lesíku kousek za hranicemi – vše připomínalo pohraniční Šumavu. Kopce, husté a zdravé lesy. Včetně nočního vydatného deště. Včetně noční kontroly místních pohraničníků v bílém Land Roveru. To už jsme jen tak kecali u ohně po dalším gastrozájezdním grilování – hraniční hlídka po krátkém rozhovoru s Gulim usoudila, že my asi zločinci opravdu nebudeme. Ráno jsem posnídal asi půl kila lesních jahod – mňam, mňam a šupky dupky do vnitrozemí Monte Negra.

Černá Hora je drsný hornatý kraj, s neskutečně hluboce zaříznutým kaňonem řeky Tara a s malým řeznictvím, kde se prodává pršut v celku. Pro ty z vás, kdo ještě neví, co je pršut malé vysvětlení – je to libový sušený sval v celku, velmi labužnické chuti, prostě pochoutka. Pro upřesnění podotýkám, že pršut chutná i potulným psům, pak se jedná o tzv. pršut chodící, který původnímu majiteli pršutu (=mně) již žádnou radost neudělá. Naštěstí se dá pršut koupit i na cestě zpět… takže jsem domů nakonec něco i přivezl.

Řeka Lim byla pohodová říčka bez větších obtížností. Vytéká z jezera u vesnice Plav a nejprve se asi 1,5 km vcelku nic neděje. Pak následuje bezkrysí peřej u sedmi eskymáků, což potěšilo zvláště Guliho, který radostně nahlas odpočítával celkové zvedací skóre a dále pokračuje pohodová ww2 lemovaná po levém břehu mnoha odloženými vraky aut, ale jinak bez větších překvapení. Snad jen za zmínku stojí, že ve spodní části těsně před vysedacím místem nejde za jedním kamenem vjet do vracáku. Není to totiž kámen, je to mrtvá kráva. A ta z nějakého důvodu prostě vracák netvoří.

Tábořiště bylo hned na břehu Limu, v půli dnešního úseku. Někteří si tedy dali tuto půlku Limu od jezera k tábořišti ještě jednou, my ostatní jsme se zabydleli na zdánlivě opuštěné loučce a opět grilovali klobásičky Gastrozájezdu. Louka to však nebyla opuštěná, majitelé nás v noci přijeli zkontrolovat, jako co to kdo to? Ale po několika vypitých českých pivech nám prozradili, že jsou vlastně rádi, že tam jsme a že vlastně jsme jejich prvními hosty na této louce (možná půjde o budoucí kemp, kdo ví?). Na rozloučenou dostali ještě dutostěnný vakuohrnek, ze kterého popíjeli celý večer pivo a byl klid.

Pátý den jsme si dopoledne vyrazili na řeku Zlorečica (což je krásná slovní hříčka). No řeku, spíše takový potok to byl, uprostřed zpestřený kaskádou (se sifonem vlevo).

Odpoledne jsme si nemohli nechat ujít lahůdku na dolním, již poměrně vodnatém Limu do oblasti kaskády nazvané Tifran. Před vyjetím na vodu Robert vydal stručný a jasný pokyn: „nejdříve bude Malý Tifran, ten budeme prohlížet, pak bude Velký Tifran, ten proburácíme rovnou dolů“. Jak jsme řekli, tak i udělali, jen s tím rozdílem, že jsme bez prohlížení proburáceli i Malý Tifran. Rovnou dolů. Někdo i hlavou dolů. A pak zvedl. Někdo i hlavou dolů a pak nezvedl. Co naděláš…

Malý Tifran je cca 100 metrů dlouhý ww3+ úsek, který se dá jet mimo jiné těsně za Orlíkem a pak nemáš problém, nebo někudy jinudy a pak máš problém. Jakousi náhodou jsem zvolil snazší variantu „Orlík“, ale jak jeli ostatní, to nevím, hodně to tam šplouchalo, než abych se rozhlížel kolem. Pak krátká lagunka na vytření vody z očiček a hned následoval Velký Tifran cca 400 metrů dlouhý ww3.

Pomalu se nám to lámalo ke konci expedice, což jsme si nikdo nechtěl připustit. Nudu podvečerního přejezdu jsme si v mikrobusu zpříjemnili návštěvou Vranacu (což nebylo poprvé) a dále návštěvou klášteru Morača (což poprvé bylo). Klášter to je krásný, zachovalý, včetně obytných budov pro místní kněze – rozhodně to za body do zápisníčku KPČ stálo! Jen mně naštvalo, že venku na lavičce sedící kněz s celoživotním šedivým vousiskem v důstojném černém oděvu popíjející lahváče s místním cestářem v džínových kraťasech a ve žluté reflexní vestě odolal šarmu, který jsem vykouzlil při prosbě o svolení vyfotit si je a svolení mi nedal

Přespání proběhlo na zahradě těsně za milou hospůdkou, kde servírují úhoře, pstruhy a půlkilové porce mješaneho masa na žaru.

Šestý den proběhla řeka Morača, čisťounká a příjemná říčka s 2 hóóódně zajímavými místy. První byl trojskok se sifonem vpravo na konci. Zde Robert asi poprvé porušil svou oblíbenou větu typu „je to pěkný, ww 2 až 3“ a poměrně úpěnlivě vydal pokyn „pokud vyplavete, plavte vlevo těsně u skály, tam nic není a je to hodněkrát proplavané, vpravo je docela blbý sifon“ – což mně trochu vyjukalo a tak jsem byl opravdu zvědavý, co to tam bude za krásu? A ještě dodal: „zopakuju vám to ještě asi 20x“, čímž mi došlo, že tedy asi o něco skutečně půjde, ne? A taky že o něco šlo: kaskáda tří postupně se zvyšujících hupíků, první asi metrový, druhý asi 1,5 metrový a poslední třetí byl asi 2 metry vysoký a navíc báječně šluchtoidní. Takže při vhodném nájezdu a správném zapíchnutí lodě přímo doprostřed šluchty byla taková loď (=moje stubbyna) zatlačena zcela pod vodu a následně katapultována nad hladinu do prvotřídní svíce s rotací o 180° podél svislé osy. Sám jsem byl tak překvapený, co že to tam proběhlo, že bych si to vůbec nepamatoval, ale takhle mi to popsal Guli, který stál opodál na kameni se sifonem jako záchrana, takže se jako nezúčastněný divák v první řadě našeho kolektivního cirkusového artistického čísla úžasně bavil. A mou svíci ohodnotil jako nejlepší divácký zážitek. Aspoň něco …

Druhé zajímavé místo Morači byla druhá soutěska v přídavku (asi polovina pádlerů skončila po 12 km u prvního místa dostupného ze silnice za celou dobu plavby), zatímco jiní (ale už se mi teda moc nechtělo, no) jsme si přidali přídavek a pokračovali ke dvěma soutěskám. První soutěska byla vodácky méně atraktivní, protože jsme si z toho (naštěstí) neudělali velké drama. Odhadem tak 90% vodního toku řeky tam táhlo do supersifonu vlevo, kde voda prostě zmizela ve skále. No a my jsme poslušně kaskádu přehopkali úplně vpravo na půl metru širokém čůrku vody.

A teď ta druhá soutěska! Celá řeka se zdrcla do 3-4 m širokého proudu, který se prodíral přes balvany a neuspořádaně navrstvené ploché úlomky skal o velikostech jako obývák. A to všechno teklo docela dost z kopce dolů. Hučelo to a průjezd nebyl úplně čitelný, spíše taková rozhněvaná pěna. Délka asi 100 metrů ww4 (Jícho, a nech mi tam tu mojí vymodlenou čtyřku, ať mám radost) zakončená rozřazovacím balvanem uprostřed. Vlevo přes kamenivo do sifonu, vpravo s asi 2 metrovým průskokem s pár bubláky a bočními proudy do již odtékající vody. Samozřejmě jsme prohlíželi, Robert nás instruoval „Snažte se neprásknout, když se prásknete, určitě co nejrychleji zvedejte. A když zaplavete, hlavně vpravo – co nejdál od sifonu!“ Což nebylo úplně na povzbuzení. Trochu mi začalo tlouct srdce více, než je obvyklé. Karlos, Robert a Guli si to projeli, jako by o nic nešlo, rozestavěli se na místa s házečkami. Tak jedem! Vzal jsem foťák a dokumentoval. Viděl jsem 5 průjezdů nás „normálních“, každý jiný, ale každý s většími či menšími chybami. Fafík vyzvedal těsně před rozřazovacím balvanem vlevo, ještě metr a mohlo to být husté. Projeli všichni, konec focení a teď jedu já. Jenže jsem se na 5 průjezdech, které jsem pečlivě sledoval, docela krásně vybál, ono to až tak zadarmo není! Tak jdu po břehu celý rozklepaný k lodi, kterou jsme s respektem nechali asi 150 metrů nad peřejí, sám široko daleko, všichni už jsou dole a mají to za sebou, zapínám špricku a říkám si samomluvou „ty vole, co tady už zase děláš? Máš to zapotřebí?“. Adrenalin stříkal z uší. Ale ne, jedu! Vypnul jsem mozek, zmáčknul pádlo, vyklidnil se a hup, první záběry směrem k peřeji. Nájezd, pak několik prosmýknutí v náznacích jazyků proudu a HURÁ, mám to za sebou!!! Takže jsem se volně bez pádlování došplouchal k rozřazovacímu kameni. „Pádluj, pádluj“, řval Guli, pro kterého to bylo úplně nepochopitelné – přestat pádlovat. Opřel jsem se bokem kajaku o rozřazovací kámen, voda mně začala tlačit pod hladinu, tak jsem se na jeden záběr sešoupl vpravo do dvoumetrového průskoku. Bez rychlosti a rozhodně ne špičkou po směru jízdy. Udělalo to se mnou opět pár neočekávaných rodeových figur – svíce na zadku, svíce na špici, vyrovnal jsem a uffff, teď to opravdu mám za sebou! Opravdu vydatné! Blíže napoví fotečky. Pašácký zážitek!!!

Večerní ubytování proběhlo ve vesnici Ščepan polje. Krasojízda Gastrozájezdu pokračovala i nadále, ihned po příjezdu se podávalo čerstvé jehněčí maso s rajčatovým salátem. Chvilku jsme poseděli, ale nějak na nás padla po předešlých dnech únavička a všichni jsme se s vidinou vydatného spánku přesunuli do svých stanů. Bylo mi sice divné, že Jícha bloumá nešťastně vesnicí se spacákem v ruce… ale neřešil jsem to. Po zalehnutí do spacáku mi to divné být přestalo, pochopil jsem a začal jsem to řešit i já. Asi 30 metrů od našich stanů probíhal letní večírek místňáků s živou hudbou, kvílející zpěvačkou a dusajícím basistou. Nevadí říkal jsem si, tohle tempo nemůžou dlouho vydržet. Říkal jsem si to do půl čtvrté, kdy se místní chasníci i se selkami s kvílením pneumatik u svých aut rozjeli pryč.

Ranní přejezd na Taru byl poměrně jedinečný – jde o hraniční řeku Černé Hory s Bosnou, takže nás celníci Černé hory odbavili, ale do Bosny jsme nedojeli. Vlastně jsme tak nebyli nikde a v tom „nikde“ jsme zaplatili turistický poplatek za pobyt v chráněné krajinné oblasti a vyrazili naším mikrobusem po nezpevněné lesní cestě na úpatí kaňonu řeky Tara proti proudu. „Tara je tyrkysový náhrdelník evropy“ – což jsem nevymyslel, jen cituji Roberta, protože je to opravdu výstižné. Takže Soča a Neretva dostaly třetí kámošku na úrovni! Některým z nás to nedalo, a práskli jsme si Taru ihned ještě jednou dokola. Krásné vlny, průzračně čistá modrozelená barva vody prozářená sluncem do pětimetrové hloubky. Nejprve cca 3 km ww3, pak asi 15 km ww2 až 2+, stále tekoucí v netknuté čisté přírodě bez jediného náznaku civilizace. Paráda!

Po druhém příjezdu do cíle nás čekalo milé překvapení ve formě výborného rizota ze zbytku nesnědeného jehněčího od večeře a sesypaných pytlíků rýže ze zásob účastníků našeho zájezdu (díky Líbo, díky i všem ostatním, nevím, kdo všechno na tom makal) – mňam, mňam!!!

No a pak teprve jsme vyrazili na Bosenskou stranu této hranice. Přejezd do hospody k šilhavé bábě byl opět zpestřen stopkou od místních příslušníků, tentokrát si chtěli skutečně jen popovídat, drobné mince nepožadovali. Nechápu, proč se šilhavé bábě takhle říká, když ani nešilhá, ani není bába, ale vaří výborně! Ostatně na Gastrozájezdu nic výjimečného. Čevabčiči s chlazeným pivkem (studené pivko už fakt osvěží, když nás od druhého dne provázelo tohle nemilosrdně krásné počasí). Nebo vlastně i cokoli jiného, co jsme si tam ještě dali.

V noci jsme spali těsně u rozbořeného vybombardovaného domu, ještě že se nebojíme duchů, asi bychom se nevyspali – trochu morbidní to bylo, no.

A hurá na Unu! Start ve Štrbački buku u pomníku zmiňujícího masový hrob. Napadlo mně, že to je ale hrozný nesmysl, co tu oni sami sobě provedli

Pod 17 metrovým vodopádem (ten jsme nedali), následoval parádní 4 metrový skok, a ten už jsme dali! Adrenalin zase řádil. Opět stejný průběh – sednu na vodu, zapínám špricku, samomluva o volovi, jako minule na Morače, vypnout mozek, zmáčknout pádlo a jdu na to. Bufovat, nebo nebufovat? Nějak to dopadne! Jupí, to je lábuž! Skok do bublinek, stačí jen počkat, až tě vynesou nahoru. Co to, co to, ani jsem se nepráskl? Tak jsem byl udiven, že místo jediného záběru pádlem směrem ven z té padající masy vody na mou hlavu, jsem se nechal vtáhnout zpět, což mně spolehlivě otočilo a trik eskymování jsem nakonec použít musel.

No jenže nás ještě čekalo asi 400 metrů této vodopádové kaskády. Guli sice zvolil průjezd „dámskou“ cestou (teoreticky je papírově snazší), ale sedali jsme na vodu až odpoledne po celkem únavném několikahodinovém přejezdu. A po radovánkách se 4 metrovými skoky jsem měl dost vyčerpanou zásobu adrenalinu. Slunce bylo najednou těsně nad obzorem přímo ve směru naší cesty, odráželo se od vody do očí a v podstatě znemožňovalo rozumně číst vodu. Současně bylo neobvykle hodně vody, takže všechny průskoky této vodopádové kaskády končily docela dobrou šluchtou. Navíc šluchty jsou prvky, které většina z nás nemá moc natrénované, protože v našem obvyklém repertoáru řek se vůbec nevyskytují. A těch průskoků do šlucht bylo celkem hustě za sebou dost. Nakonec se tedy paradoxně ukázalo, že 4 metrový skok byl daleko jednodušší, než tyhle šluchtové díry ve vodě. No, když jsem se podíval na „pánskou cestu“, tak dámská cesta to sice byla jasná – ale vůbec ne jemně dámská, spíš takové drsnější sado-maso. Ostatně tolik krys, které jsme zde společně předvedli, by bylo jistě hezkou ozdobou na stěnách leckterého S/M salonu . Orlík si vykloubil pravé křídlo a ukončil předčasně expedici.

Po překonání čtyřsetmetrové vodopádové kaskády mi pomalu začalo docházet magi. A to ještě následovalo asi 3 km jednolitě peřejnatého úseku ww2+ (takže vlastně nic těžkého?). V jízdě proti slunci skoro bez možnosti číst vodu, sedmá hodina večer … nějak mi to prostě nesedlo. Když jsem se ale rozhlédl kolem sebe na výkony ostatních, byli na tom podobně, takže jsem svou bezmocí už tolik netrápil a soustředil se na dojetí. Una pokračovala po této dlouhé peřeji ještě dalším 2,5 km snadným tokem, a pak asi 4 km nesnadným olejem. To je také deprimující – vyjedeš ze zatáčky a před tebou máš 750 metrů úplného oleje. Vůbec to neutíká. Dojedeš znaven do další zatáčky a vše se opakuje. Samomluvou jsem se na tom nekonečném oleji ubezpečil, že „Unu musím někdy v budoucnu rozhodně ještě zopakovat, je fakt krásná a zatím z mého výkonu na ní mám spíš rozpačité pocity“.

No a KONEČNĚ je tu po boji s olejem výstupní místo! Prosím vás, převlékejte se jen a výhradně v kabinkách, určitě nikde venku, ve vedlejší chatě dělají velké dusno a jen čekají na to, až si budou moci stěžovat, že ty vodáci nemají základní morální návyky!

Asi 2 kiláčky od výstupního místa nás čekala zahrádka „U Baštů“, v rámci nepřekročitelných gastrozájezdních pravidel se podával gulášek, takže velká bašta. Tím se podtrhl a sečetl osud mé stále ještě nacpané krabice plné jídla z hypermarketu a výsledek byl poměrně směšný – z vlastních zásob jsem snědl 2x rybičky v tomatě, 1x rýže s Boloňskou omáčkou a 3x instantní polévku. Vše ostatní z mých jídelních zásob leží teď v krabici vedle mě v kuchyni na podlaze.

Přejezd na Mrežnicu přes Bosensko-Chorvatskou hranici byl celkem civilizovaný, to už není Balkán, jak jsme ho poznali, to už je Evropa. A Mrežnica – to je panečku prázdninově letní krásná řeka, taková sladká tečka za naší expedicí. Malé i větší skůčky. Mohlo by být i více vody. Pak dvouhodinová relaxace ve stínu na louce v kempíku na břehu řeky, abychom nejeli v tom největším odpoledním vedru a pak hurá do mikrobusu na odjezdový večírek na cestě do Česka.