Jíchova touha po prvosjezdech českých potoků je skutečně veliká. Proto také, když inicioval splutí zatím nedotčeného potoka protékajícího Roztokami u Prahy, jsem věděl, že odporovat nemá smysl. Splutí potoka jsme připravili jako oficiální expediční plavbu kajakářské školy Dronte, s tím, že se to buď podaří anebo taky ne. Po dohodě s místostarostou Roztok, starostou Únětic a místními rybáři se vše zdálo být jednoduché. Až na to, že se rybáři rozhodli vypouštět rybník v pátek 25.11. a tak z úzkého kruhu pozvaných, byl kruh ještě užší. Navíc, při našem ranním srazu v Roztokách začalo moc hezky sněžit a při pohledu na zamrzlé kaluže jsme si říkali, že jsme si lepší počasí ani nemohli přát.
Rybáři začali vypouštět horní rybník ale bohužel, byť byl průtok na maximum, teklo odhadem tak 0,2 m3, což bylo žalostně málo. Protože mezi členy výpravy byli i kluci z Hydromagazínu a další kajakářská esa, dohodli jsme se, že to opravdu pojedeme a to od horního rybníka. Jícha se rozumně rozhodl k nástupu pozdějšímu a to až od rybníka spodního.
Čímž se připravil o nejednu pěknou potoční kratochvíli. Byl jsem rozhodnut, že se určitě nepoženu do první linie, protože řada kajakářů byla zkušenější než já, a tak jsem spíš naší expedici uzavíral.
Už samotný nástup do regulovaného koryta nás nenechal na pochybách, že vody je opravdu málo. Smůlu měli ti co zvolili rodeovky, případně creekovky, ale byli těžší. Já jsem si vzal Diesela a s mojí vcelku zanedbatelnou váhou jsem jel skoro po hladině, což byla výhoda k nezaplacení. Kamenů v řečišti bylo pomálu, zato keřů a větví nepočítaně. Ale čekal jsem to horší. Díky mému ponoru jsem se postupně propracoval, chtě nechtě až na první pozici, ale ještě než k tomu došlo, užili jsme si čtyři pěkné asi metrové stupně a jeden velmi vypečený průjezd rourami, který projeli pouze čtyři členové výpravy, z toho se tam dva ještě pěkně šprajcli.V úseku Únětic nebyly nebezpečně nízké lávky, vše se dalo bezpečně projet. Velkou atrakcí byl průjezd husí zahradou, kde jsme poznali neuvěřitelný vynález – husí říční vrata. To byla opravdu bomba. Vrata byla umně vyrobena z vlnitého plechu volně visícím přes potok. Ukotvení vrat bylo při horním okraji, takže když se vodák opravdu rychle rozjel, do vrat narazil špičkou kajaku, nadhodil plech, rychle se zaklonil a podržel hranu plechu aby mu neprořízla krk, bylo vyhráno. To byl ten rychlejší a lepší způsob. Ten pomalejší a trudnější byl, pomalu přijet k vratům a postupně plech nadzvedávat, aby se jeho hrana zašprajcla o úchyt kajaku. Postupně se ale všem podařilo tuto past překonat. Tedy všem kromě Fantomase, který na své bachratce a se svou chlapáckou postavou prostě neměl šanci doplout alespoň ke spodnímu rybníku. Vzal tedy kajak i nohy na ramena a dál vesele pokračoval po svých. Za chvíli jej následoval Baštík s Fíkem, se slovy, že jsou zvyklejší na vodnatější vodu. U spodního rybníka nás čekal Jícha a ptal se Zajíce, zda to má smysl aby jel. Zajíc mu škodolibě odvětil, že jo.
Za dolním rybníkem následoval snad nejhezčí úsek, nejdříve pár větví a keřů, pak pěkný skok z asi metrového stupně a nádherné peřejnaté esíčko. Být ještě víc vody, tak by zde nejedna krysa vylezla na břeh. Úsek končil dvěma lávkami a jedním plotem, který skoro všichni přenesli. Potom začal nejobtížnější úsek a to bidlování v lese. Potok se rozlil do šířky a tak nezbývalo než se různými pohyby dostávat přes kamenité pole. Chvíli se zdálo, že svítá na lepší časy, protože se objevil malý rybníček, slibující dostatek vody, ale pod ním se potok rozlil do dvou ramen a bylo vymalováno. Chvílemi jsem si říkal, že to nemá smysl a připojím se k narůstající pěší skupině nosičů kajaků, která mě občas dohánělo po břehu, ale řekl jsem si, že prvosjezd je provosjezd a tak jsem v lodi zůstal. Chudák kajak. Dva padlé stromy šly přenést lehko a raději jsem ani nezandával špricku, ale zrovna jako na potvoru žádný strom nebyl a do lodi mi úspěšně cákalo a přece jenom při čtyřstupňovém mrazu tam začalo být zima.
Kolem koliby to bylo stejné drncání a podjet lávky, bylo dílem okamžiku. Postupně jsem se dobidloval a dopádloval až ke kaskádě, kde jsem našplouchanou vodu vylil a šel se podívat na tu hrůzu. Na kaskádu jsme se všichni moc těšili a průtok se zdál být bezpečný. I vsedl jsem do své statečné lodi a hurá na ně. Byla to taková třešnička na dortu, opravdu zábavné a nebýt zima, dal bych to ještě jednou. Už mě ale doháněl Rosťák, tak jsem peřej uvolnil a pokračoval dál. Pod kaskádou to zase pěkně drhlo, ale jakmile jsme dorazili mezi baráky v Roztokách, potok se zúžil, kameny zmizely a až k silničnímu mostu to pěkně teklo. Tam se voda zase rozlila a nezbývalo než přeskákat šutry a pokračovat směrem k ústí. Auta jsme sice měli hned za mostem, ale říkal jsem si, když prvosjezd, tak až do Vltavy. Tam se to teprve hezky pádlovalo!
A tak se mi splnil sen, mám prvosjezd potoka až do ústí řeky. Celou trasu dokončilo z patnácti kajakářů sedm, zbytek šel po svých a rozebíral úskalí potoka ze břehu.Neuvěřitelný výkon podal Cyril, který celou trasu zdolal bez jediného opuštění lodi, podjel všechny lávky a přeskočil všechny stromy. Neuvěřitelné.
Díky této akci jsme zjistili, že Únětičák se bohužel i při vypuštění rybníka jet nedá, buďto by k tomu muselo zapršet nebo je možnost vypustit ještě dolní rybník, ale to nevypadá, že by bylo reálné. Protože Únětický potok sbírá vodu z ruzyňského letiště, je pravděpodobnost příznivého stavu při velkých deštích vysoká. Orientačním bodem vodního stavu je silniční most v Úněticích, kde je průjezd trubkami. Pokud budou trubky zaplaveny do tří čtvrtin, dá se říct, že je potok sjízdný. Pozor ale, některá místo mohou být při vyšším stavu velmi nebezpečná a průjezd pod lávkami prakticky nemožný. Proto zůstane Únětický potok vyhražen jen pro skalní kajakáře a to ještě za velmi příznivých podmínek. No, a kajakářská škola Dronte se poohlédne po jiném zajímavém toku.
Míla Pražák – Kajakářská škola Dronte
Bez komentáře
Pro zápis komentáře vyplň níže umístěný formulář.
Napiš komentář